Husajn jako Putin: Nadějný politik, strategický spojenec, masový vrah, čiré zlo

Západ si ho svým způsobem „vypěstoval“. Přehlížel jeho zločiny, snažil se ho nevnímat jako hrozbu. Chtěl ho pragmaticky použít proti jiným, zdánlivě větším hrozbám. Ano, v současnosti se logicky objevují úvahy o paralelách mezi Saddámem Husajnem a Vladimirem Putinem. I mezi válkou v Iráku a válkou na Ukrajině.

Jeden takový obraz nedávno velmi ostře zformuloval komentátor listu The Guardian George Monbiot. Monbiot připomíná, že bývalý britský premiér Gordon Brown volá po zřízení zvláštního tribunálu, který by soudil Vladimira Putina a jeho „nohsledy“ za válečné zločiny v souvislosti s rozpoutáním války na Ukrajině. A podobně mluví i bývalá ministryně zahraničí Spojených států Condoleeza Riceová.

„Je to víc než pokrytectví. Je to útok na paměť,“ hodnotí Monbiot. „Brown a Riceová mají pravdu, pokud jde o Rusko. Jeho vláda se napadením Ukrajiny zcela jasně dopustila zločinu agrese. To samé ovšem platí pro vlády Spojených států a Velké Británie, které před 20 lety napadly Irák. Mezi hlavní viníky tehdy patřili právě i Brown a Riceová.“

Gordon Brown byl v roce 2003 ministrem financí. Condoleeza Riceová byla prezidentovou poradkyní pro národní bezpečnost. Monbiot dokládá, jak mezinárodní i britské instituce opakovaně označily napadení Iráku za nezákonné.

A shrnuje: „V té válce zahynulo několik stovek tisíc lidí. Přesněji to nevíme, protože útočníci přestali oběti sčítat. Ale byl to téměř jistě největší zločin proti lidskosti v tomto století. Blair, (Tony Blair, tehdejší britský premiér, pozn. red.), Brown, Bush (George Bush, tehdy americký prezident, pozn. red.) a Riceová se provinili vedením ilegální války stejně jako Putin a jeho poradci.“

Je to mrazivý obraz. Ty myšlenky nijak nepomohou zastavit Putina, ukončit válku. Nerelativizují fakt, že Rusko je agresor. Ale varují zároveň před ztrátou sebereflexe a ztrátou paměti.

Válka v Iráku už znamenala Husajnův konec. Pojďme se vrátit na začátek.

Ve svých 20 letech vstoupil Saddám Hussajn do revoluční panarabské strany Baas. O dva roky později, tedy v roce 1959, už byl jednou z hlavních postav při pokusu o atentát na tehdejšího diktátora Abdala Karima Kásima.

Irák byl v té době stále ještě velmi chudou zemí plnou rozporů a napětí. Mezi válkami získal samostatnost, přestal být britskou kolonií. Britové ho ale znovu okupovali během druhé světové války a udržovali si v zemi velký vliv. To je první osa konfliktů: nenávist vůči koloniální mocnosti a těm, kteří spolupracovali s koloniální správou a z této spolupráce profitovali.

Do toho vstupuje panarabismus, reprezentovaný egyptským prezidentem Násirem. Ten usiloval o sjednocení arabských zemí. Na několik let se mu podařilo vytvořit alespoň společný stát se Sýrií – Sjednocenou arabskou republiku. Pro mladé nacionalisty typu Husajna byly ideje panarabismu jasným vyjádřením odporu proti koloniální minulosti.

A pak tu byly další tradiční střety: mezi dvěma hlavními tábory muslimů – sunnity a šíity. Mezi kočovníky a usedlými zemědělci. Mezi bohatými městskými obchodníky a kmenovými náčelníky. Mezi Araby a Kurdy. Mezi bohatými a chudými…

Strana Baas vznikla v Sýrii, byla tam už v první polovině 50. let mohutnou politickou silou. Oslovovala především inteligenci a dělníky. V Iráku se jí ale nedařilo. V době, kdy do ní vstupoval Hussajn, měla jen několik stovek členů, většinou studentů. Husajn studoval práva.

Byla to spíš revoluční buňka než politická strana. A revolucionáři tušili, co nechtějí, ale k jasnému programu, jak zemi změnit, měli daleko. Teprve se učili, jak na to. Atentát se jim nepovedl. Husajn byl zraněn a uprchl do Sýrie.

V roce 1963 vynesl další vojenský převrat k moci Abdula Saláma Árifa. Pomáhali mu i důstojníci napojení na stranu Baas, ta měla krátce zastoupení i v nové vládě. Árif ale brzy po převratu „baasisty“ z vlády propustil a nechal je zatknout.

Husajn byl už zpět v Iráku a začal připravovat atentát na Árifa. Byl však zatčen a strávil dva roky ve vězení.

Jeho chvíle přišla až v roce 1968. 17. července provedli státní převrat baasisté a prezidentem se stal Ahmad Hasan al-Bakr. Husajn se postupně vypracoval na pozici „muže číslo 2“.

Během 10 let je to poměrně bohatá politická kariéra: pokus o atentát, příprava dalšího atentátu, emigrace, vězení, prudký růst v rámci stranické hierarchie, podíl na úspěšném puči… A konečně zisk pozice mocného nenahraditelného politika. V té době mu bylo 31 let.

I ve světě záhy získal pověst schopného racionálního politika. Dokázal velmi efektivně skloubit represe, které měly zabránit pokusům o další převraty či prostě růstu síly opozice. Velkolepé sociální programy opřené o zisky z vývozu ropy. A propagandu, která ho ukazovala jako obránce Arabů v boji proti Židům a Peršanům (Íráncům).

Saddám Husajn vytáhl do boje proti negramotnosti, zmodernizoval irácké školství, vytvořil nejmodernější zdravotnický systém na Středním východě, elektrifikoval chudý irácký venkov… Za svoje sociální programy získal i ocenění od UNESCO.

Musel si vybrat stranu i v rámci studené války. V roce 1972 podepsal smlouvu o přátelství se Sovětským svazem. Reakce Spojených států přišla brzy: financovaly kurdské rebely během „druhé irácko-kurdské války“.

Ale byla to jen krátkodobá roztržka. Blížil se čas velkého spojenectví.

Obrazem: O kom se v článku mluví?

16. července 1979 přiměl Saddám Husajn stárnoucího a nemocného al-Bakra k rezignaci a stal se prezidentem. Už o týden později svým spolupracovníkům ukázal, s čím mají počítat. Na setkání funkcionářů strany oznámil, že odhalil zrádce. Přečetl jména 68 lidí, kteří byli přímo na mítinku zatčeni. 22 z nich bylo popraveno. Během následujícího měsíce nechal popravit několik stovek baasistických lídrů.

Ukazoval neústupnost a absolutní moc ve složité době. Kurdové na severu země se neustále bouřili. A především: v sousedním Íránu zvítězila islámská revoluce, která nastolila fundamentalistický šíitský režim.

Husajnova více méně sekulární vláda se opírala o sunnitskou menšinu. Šíitská většina sympatizovala s lídrem íránské revoluce ajatolláhem Chomejním. Riziko, že „šíitská revoluce“ se bude v arabském světě šířit dál, bylo značné.

22. září 1980 vpadl Husajn do Íránu. V té chvíli už měl podporu většiny arabských zemí, Spojených států a západní Evropy. Byl „obráncem arabského světa“ před dopady íránské fundamentalistické revoluce.

Americký prezident Reagan měl jasno: „Vítězství Íránu je nepřijatelné.“

A tak si mohl Husajn dovolit hodně. Včetně použití chemických zbraní.

Magazín Foreign Policy na základě odtajněných dokumentů a rozhovorů s vysokými americkými důstojníky tvrdí, že Spojené státy pomáhaly Iráku při útocích chemickými zbraněmi. V roce 1988 zjistily americké zpravodajské služby na základě satelitních snímků, že Írán může získat důležitou strategickou výhodu a prolomit iráckou obranu. Spojené státy poskytly Iráku podrobné informace o poloze íránských jednotek. S vědomím, že Irák použije chemické zbraně.

Během roku 1988 uskutečnil Irák s pomocí amerických informací čtyři chemické útoky na íránské jednotky.

Poprvé použil Irák chemické zbraně v roce 1983. Byl to hořčičný plyn, jehož účinky nejsou bezprostředně smrtící. Později do svého chemického mixu přidali Iráčané sarin a tabun. S největší intenzitou útočili chemickými zbraněmi v posledním roce války.

V té době zaútočil Husajn také na kurdské město Halabdža. Nervový plyn tam zabil až pět tisíc lidí, převážně civilistů. Spolupráci Američanů na chemických útocích proti Íránu to neovlivnilo.

Útok na Halabdžu byl součástí operace al-Anfal, během níž irácká armáda zabila 50–100 tisíc Kurdů a příslušníků dalších národnostních menšin na severu země. Většinou to byli civilisté.

Kde byly časy, kdy Spojené státy financovaly kurdské rebely v boji proti Husajnovi! Nyní byli Kurdové na straně Íránu.

A Husajn byl spojenec.

Válka skončila v roce 1989. V podstatě bez výsledku. Vše zůstalo více méně jako dřív. Až na to, že zemřel minimálně milion lidí. A že Irák byl zcela ekonomicky vyčerpaný. Saddám Husajn si na vedení války půjčil desítky miliard dolarů, především od arabských států.

Prohlásil se vítězem války, ale ta se stala začátkem jeho konce.

Nejjednodušší způsob, jak se vymanit alespoň z části dluhů, viděl v tlaku na sousední Kuvajt. Tomu dlužil přibližně 30 miliard dolarů. Napětí mezi Irákem a Kuvajtem bylo dlouhodobé. Husajn opakovaně prohlašoval, že Kuvajt je součástí Iráku a že jeho území bylo uměle odtrženo intervencí Velké Británie. Byla to myšlenka, která spojovala irácké nacionalisty už 50 let.

Husajn navíc Kuvajt obviňoval, že mu „krade“ ropu z příhraničních oblastí, kam se dostává šikmými podzemními vrty.

Irácká armáda vpadla do Kuvajtu 2. srpna 1990. Husajn se ale fatálně přepočítal, když předpokládal, že Spojené státy ho budou nadále považovat za důležitého strategického spojence. Začala válka v Zálivu, v níž už Saddám Husajn figuroval jako jeden z úhlavních nepřátel arabského i západního světa.

Válku Irák totálně prohrál, byť se Husajn opět prohlásil za vítěze.

Po zatčení v roce 2003 Husajn u výslechu uvedl, že jedním z podstatných důvodů pro obsazení Kuvajtu byla urážka, které se dopustil kuvajtský emír v rozhovoru s iráckým ministrem zahraničí. Emír podle Husajna řekl, že „ze všech iráckých žen udělá desetidolarové prostitutky, protože zničí iráckou ekonomiku“.

Spousta iráckých žen a jejich dětí po té válce dopadla hůř.

Po prohrané válce to šlo s Husajnem i s Irákem prudce s kopce. Země byla zatížená dluhy a ničená mezinárodními sankcemi. A Husajn už dávno nebyl nadějným realistickým sekulárním politikem přijatelným pro „civilizovaný svět“. Zbyl jen krutý autokrat, který se stále víc opíral o islám, figura podpíraná státní propagandou, která už ani represemi svoji zemi nezvládala.

Husajn tvrdil, že v důsledku ekonomických sankcí zemřelo 500 tisíc iráckých dětí. To byl zjevný nesmysl. Faktem ovšem je, že desítky tisíc iráckých žen a dětí, desítky tisíc civilistů trpěly. A umíraly. V zemi byl hlad, chudoba a chaos.

Ze strategického spojence se stal vyvrhel, kterého je třeba naučit poslušnosti. Ukázalo se, jak blízko má svět k válečným řešením. Válka Irák–Irán. Válka v Zálivu. Diplomatická řešení neměla velkou šanci. Bylo to příliš citlivé: ropa a islámský fundamentalismus.

Lze to řešit nějak jinak než silou? Když vás ještě navíc uráží kuvajtský emír?

Konec by mohl být považován za elegantní uzavření dramatického oblouku. Kdyby nebyl tak tragikomický. Po teroristických útocích v New Yorku v roce 2001 vyhlásil americký prezident George W. Bush „válku proti teroru“. Nejprve vpadl do Afghánistánu. Poté na základě umělých záminek do Iráku. Husajn podle Spojených států podporoval teroristy z Al-Káidy a disponoval zbraněmi hromadného ničení. Nepodporoval a nedisponoval.

Kde byly ty časy, kdy Spojené státy pomáhaly Iráku zabíjet zbraněmi hromadného ničení?

(Saddám Husajn byl popraven 30. prosince 2006. Soud ho shledal vinným z podílu na vraždě 148 lidí v Dudžajlu. Byla to kokrétní uchopitelná věc. Zcela nepochybně byl zodpovědný za smrt mnohonásobně většího počtu lidí.)