Hromady bankovek jsme vozili tajně zadním vchodem, líčí ukrajinský bankéř

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„První den vypukla panika. Na město dopadly čtyři rakety. Jednu jsem viděl z okna svého domu. Před pobočkou naší banky se už od rána utvořila dlouhá fronta. Stáli v ní především senioři. Měli strach, jak to bude s důchody. Všichni chtěli vybrat z účtu co nejvíc peněz v hotovosti, ale tolik jsme neměli,“ vzpomíná Nikolaj Nikolajevič Serdjukov, devětapadesátiletý elegantní prošedivělý bývalý oblastní ředitel Oschadbank, jedné ze tří nejvýznamnějších ukrajinských bank. Na starosti měl klientské účty v Berďansku, ve městě ležícím na pobřeží Azovského moře na jihovýchodě Ukrajiny.

„Lidé předpokládali, že nepůjde elektřina, topení, možná budou starosti s internetem, ale nikoho z nás nenapadlo, že by snad mohl Berďansk padnout do ruských rukou,“ popisuje bývalý ředitel banky atmosféru prvního dne invaze. O to větší šok přišel den následující.

„To vypukla ještě větší panika, protože moskali (hanlivé označení Rusů okupujících Ukrajinu) ovládli Melitopol, který leží jen sto dvacet kilometrů od nás. Ta rychlost byla ohromující,“ popisuje Nikolaj.

Rázem začal boj s časem. Úkol číslo jedna: odvézt z bankovních trezorů veškeré cennosti krom hřiven. „Především zlato, cenné kovy a další věci, které nemohu blíže specifikovat. Brzy ráno vyjelo všech sedm obrněných automobilů na převoz peněz na tajnou misi do dvě stě kilometrů vzdálené pobočky v Záporoží. Nic se nesmělo dostat do rukou okupantů, včetně aut,“ popisuje Nikolaj.

Zaměstnancům banky se to podařilo tak tak, protože následujícího dne vstoupili ruští vojáci do města a silnice uzavřeli.

Druhý úkol byl složitější: fungovat i za protektorátu. Umožnit obchodníkům ukládat jejich tržby v hotovosti do banky, aby banka měla lidem co vydávat. A to vše tak, aby na to okupanti nepřišli a peníze nezabavovali. „Těžký oříšek. V Berďansku jsme měli zhruba 20 tisíc klientů, většina byli důchodci a nechat je bez peněz, by byla tragédie,“ vysvětluje Nikolaj.

Jak toho dosáhli?

„Vše stálo na osobní statečnosti zaměstnanců a obchodníků, kteří tajně přiváželi hromady bankovek v denní či noční dobu v civilních autech do banky zadním vchodem, o němž ozbrojenci nevěděli. Někdy to probíhalo jak v akčních filmech,“ usmívá se Nikolaj. Každopádně to bylo nebezpečné a rizikové jednání. Ale dařilo se.

Banka takto dokázala fungovat patnáct dnů, během nichž vydala klientům přes deset milionů hřiven.

„Celou dobu jsem věděl, že pro mě přijdou. Otázka zněla, kdy a jak to bude probíhat. Nejhorší bylo to čekání a nejistota,“ vzpomíná Nikolaj. Z domova vždy odcházel, jako by to bylo naposledy. Na sobě měl několik vrstev oblečení a po kapsách jídlo, aby prvních pár dní v případném zajetí byl v teple a měl co jíst. Ženě vždy nahlásil, kudy jde a po jaké cestě se bude vracet. I nadále se však po pracovní době účastnil demonstrací, pomáhal diverzním skupinám lokalizovat ruské pozice a odmítal předčasně banku opustit.

Pětadvacátého března, měsíc po okupaci, se ve vestibulu banky ozval křik. Způsobili ho vyděšení zaměstnanci i klienti. „Vlastně jsem si oddychl. Konec čekání, je to tady,“ pomyslel si Nikolaj. Do lobby vtrhlo šest až sedm vojáků s kalašnikovy. Velel jim muž v civilu. Mohlo mu být něco mezi třiceti až čtyřiceti lety. Patrně příslušník FSB (Ruské federální služby bezpečnosti). Nikolaje pozdravil, podal mu ruku, leč nepředstavil se a neukázal žádný doklad. První, co ho zajímalo, byly sejfy.

„Nemělo smysl odporovat, měli zbraně, což je pádný argument, tak jsem mu je ukázal. Nic v nich ale nebylo, protože jsme záměrně pracovali tak, že když jsme večer opouštěli banku, musely být úplně prázdné,“ vysvětluje Nikolaj.

Muže v civilu to prý nepřekvapilo. V klidu si převzal od sejfů klíče a po „exkurzi“ bankou vyzval ředitele do kanceláře k pohovoru. První otázka zněla, jestli bude Nikolaj spolupracovat. Odmítl. Druhá, jestli má zájem zůstat alespoň do doby, než přijde nový ředitel. Opět odmítl s tím, že pracovat bude pouze pod žlutomodrou vlajkou, ne pod trikolórou.

A pak se Nikolaj muže s ozbrojenci za zády zeptal, jestli ví, co je Everest.

„Souhlasně přikývl. Řekl jsem mu, že Rusové vytvořili mezi našimi národy propast, která je tisíckrát hlubší a tisíckrát vyšší, než je Everest. Když jsem to dořekl, uvědomil jsem si, že jsem to přepískl, ale už to nešlo vzít zpět,“ vzpomíná Nikolaj.

Muž v civilu chvíli mlčel a pak klidným hlasem začal Nikolajovi sdělovat podrobnosti o jeho rodině. Kde je jeho žena, co dělá, kde se momentálně nachází jeho dcera s vnučkou. „To mě doopravdy vylekalo,“ popisuje Nikolaj a další poznámky si už nechal pro sebe.

Schůzka trvala asi čtyřicet minut. Muž poté podal Nikolajovi ruku, rozloučil se a odešel. Ředitel banky Nikolaj Nikolavejič Serdjukov udělal poslední hovor s vedením Oschadbank, v němž popsal, co se právě odehrálo, rozloučil se se zaměstnanci a banku opustil. Centrála se vzápětí rozhodla, že odstřihne Berďansk od svého systému.

Třicátého března nasedl s ženou a přáteli do minivanu a zamířili z okupovaného území do Záporoží. „Brali jsme jen základní věci a rodinná alba,“ popisuje Nikolaj. Absolvovali patnáct checkpointů, kdy se báli o život. Když poprvé viděli u postu vojáka s ukrajinskou vlajkou na paži, rozplakali se. A při té vzpomínce tečou Nikolajovi slzy i nyní, kdy si povídáme u kávy v centru Záporoží.

Vlastně je prý šťastný. S manželkou žije v zatím ještě svobodné Ukrajině, práci má přes ulici – v záporožské pobočce Oschadbank a dcera se zetěm a vnučkou jsou v bezpečí v Rakousku. Většina jeho bývalých zaměstnanců z okupovaných území uprchla, práci opustila, nebo byli vyhozeni. Ví však, že sejfy v bance v Berďansku jsou už opět plné. Ale rublů.