Horká půda v Náhorním Karabachu: Zásadní roli hraje Ankara i Kreml

Arménský premiér Nikol Pašinjan před pár dny odhalil vcelku překvapivý krok. Arménie je za určitých podmínek připravena přijmout, že se Náhorní Karabach připojí k sousednímu Ázerbájdžánu. Pašinjanův postoj by mohl být klíčem k ukončení dlouhodobého konfliktu a ke znovuoživení zdevastovaného regionu.

To, že se obě země na vzájemném uznání své územní celistvosti dohodly, uvedl Pašinjan na čtvrteční schůzce s prezidentem Ázerbájdžánu Ilhamem Alijevem v Moskvě, kterou zprostředkovával ruský prezident Vladimir Putin. Varianta není úplně nová, arménský premiér o této možnosti hovořil již loni v Praze.

Cesta ke skutečnému vyřešení konfliktu o Náhorní Karabach však bude ještě dlouhá.

Na nedávné tiskové konferenci (odehrála se 22. května) premiér Pašinjan prohlásil, že uznání Náhorního Karabachu jako součásti Ázerbájdžánu by bylo podmíněno zajištěním práv a bezpečnosti etnických Arménů, kteří v tomto horském regionu žijí. A to se zase nepozdává Ázerbájdžánu.

Podle Beky Kobakhidzeho, respektovaného experta na ruská a východoevropská studia z Gruzie, který se na situaci v Náhorním Karabachu zaměřuje, je Arménie v současné době v podstatě izolovaná a v zajetí karabašského konfliktu, země tak aktivně hledá co nejrychlejší řešení. Naopak Ázerbájdžánu status quo vyhovuje, neboť má vojenskou převahu a s tím, jak je mezinárodní pozornost upřena na válku na Ukrajině, si může dovolovat stále více.

Pojďme si spolu s gruzínským expertem, s nímž redakce aktuální vývoj dlouze konzultovala, projít klíčové otázky sporu o Karabach.

Zásadní průlom je podle Kobakhidzeho stále daleko. Ąutoritářský prezident Ázerbájdžánu Ilham Alijev vyžaduje, aby se Náhorní Karabach stal součástí země v plném rozsahu - bez Arménců. Kdo v oblasti po jejím připojení zůstane, měl by si podle jeho vyjádření obstarat občanství Ázerbájdžánu.

Arménští představitele naopak dlouhodobě tvrdí, že uznání Náhorního Karabachu jako součásti Ázerbájdžánu má řadu podmínek a jednou z nich je právě zajištění bezpečnosti všech Arménců, kteří na území žijí.

V minulosti docházelo při střetech mezi ázerbájdžánskými vojáky s Armény k nadměrné brutalitě, zajatcům byly v některých doložených případech stínány hlavy.

Stejně tak dochází podle arménského experta Nareka Sukiasyana, s nímž redakce hovořila, k znásilňování, a to bez ohledu na pohlaví. Za vážný problém pak Sukiasyan považuje spor o Lačinský koridor (podrobněji níže).

S ohledem na tato rizika existují velmi vážné a reálné obavy karabašských Arménů, že pokud se dostanou pod jurisdikci Baku, hrozí „etnické čistky“.

Jerevan žádá, aby se tyto detailní otázky řešily přímým dialogem mezi Karabachem a Ázerbájdžánem a za mezinárodního dohledu.

„Tento postoj je na arménské straně právě kvůli podezření z etnických čistek karabašských Arménů poměrně silný. Na druhé straně však Ázerbájdžán tento postoj zcela odmítá s tím, že jde o domácí záležitost a nikdo by se neměl vměšovat do způsobů, jakým bude řešena,“ řekl pro Seznam Zprávy Narek Sukiasyan.

Jak již bylo řečeno, Ázerbájdžánu status quo vyhovuje. Baku těží z toho, že se pozornost mezinárodního společenství od konfliktu o Náhorní Karabach v posledních letech odvrátila. EU i USA jsou zaneprázdněny válkou, kterou Kreml rozpoutal loni v únoru na Ukrajině.

„Kdykoli dojde k většímu zintenzivnění války na Ukrajině, Ázerbájdžán podniká agresivnější kroky,“ popsal Sukiasyan a poukázal na to, že k loňské zářijové agresi, která vyústila v obsazení suverénního území Arménské republiky, došlo v době, kdy na východě Ukrajiny probíhal ukrajinský protiútok.

Ilham Alijev, který je v čele Ázerbájdžánu posledních 20 let, je „chytrý politik, který ví, jak dělat zahraniční politiku“, souhlasí Kobakhidze. Prezident svou zemi v posledních 20 letech vyzbrojoval a současně budoval vztahy s Ruskem a Tureckem.

Jednu z velkých jistot v konfliktu o Náhorní Karabach Ázerbájdžánu zajišťuje právě neutuchající podpora Turecka - při vyostření konfliktu v roce 2020 měl Ázerbájdžán nad Arménií výraznou vojenskou převahu, kterou pomohla zajistit právě Ankara.

„Turecko v konfliktu zaujímá jednoznačnou stranu. Nepodporuje mírový proces, podporuje nároky Ázerbájdžánu. Turecko se do války v roce 2020 zapojilo nejen tím, že Baku poskytlo bezpilotní letouny Bayraktar, ale také zemi nabídlo kapacity vlastních zpravodajských služeb stejně jako pomoc s vojenským plánováním,“ připomíná Sukiasyan.

S Tureckem a zejména prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem je Ázerbájdžán za jedno takřka ve všech politických otázkách. Alijev Erdogana často nazývá „starším bratrem“ a oba hovoří o tom, že sice existují dva státy, ale že všichni jsou jeden velký národ, který se v podstatě náhodou rozkládá na území Ázerbájdžánu a Turecka.

Navíc samo Turecko má s Arménií vlastní problémy. Ty se týkají především arménské genocidy, vyvražďování přibližně 1,5 milionu Arménů Turky během let 1915 a 1918. Arménie bojuje za mezinárodní uznání tohoto vyvražďování jako genocidy, turecká vláda to však vytrvale popírá, byť uznává, že během rozpadu Osmanské říše zahynulo mnoho Arménů.

Turecko normalizaci vztahů mezi Arménií a Ázerbájdžánem nepodporuje. „Je v tom jistý rozpor. Pokud má Turecko zájem na zvýšení svého vlivu v regionu, potřebuje normalizaci vztahů s Arménií. Dá se tedy říci, že turecká podpora výhradně Baku jde proti jeho vlastním zájmům; stalo se rukojmím ázerbájdžánské politiky,“ domnívá se Narek Sukiasyan.

Rusko je v konfliktu o Náhorní Karabach zásadním aktérem, v oblasti si dodnes udrželo obrovský vliv. Vztahy Kremlu s oběma zeměmi, které byly součástí Sovětského svazu, jsou přitom značně komplikované.

Podle Kobakhidzeho se vztah Arménie s Ruskem dostal na bod mrazu v roce 2018, kdy se k moci dostal - po obrovských protestech a sesazení předchozího vládce - Nikol Pašinjan.

„Putin nemá rád revoluce, bojí se jich a revoluční vůdce, jako je Pašinjan, se mu nelíbí. Za druhé: Pašinjan je liberální demokrat a Putin nemá rád liberální demokracii. Pašinjan chtěl v Arménii vymýtit korupci, kterou začal a prohloubil předchozí režim, také omezil ruštinu v arménské televizi,“ řekl pro Seznam Zprávy Kobakhidze.

Rusko tak podle něj reálně nechce, aby se konflikt o Náhorní Karabach vyřešil. V případě, že se země o sporné území budou dál přetahovat, má Rusko více možností, jak obě bývalé sovětské země i nadále ovlivňovat.

Oba experti oslovení redakcí Seznam Zprávy se shodují, že dokud se nepodaří vyřešit válku na Ukrajině, ani v otázce Náhorního Karabachu zásadní průlom nečekají.

Přinejmenším proto ne, že Alijev nespěchá a nehodlá podle Kobakhidzeho přistoupit na podmínky Arménie (zejména, že by měli zůstat karabašští Arméni).

„Alijev chce Karabach bez Arménů. A čeká na impulz. Pokud nyní přijme tento návrh, musí ho přijmout společně s arménským obyvatelstvem, což by z dlouhodobého hlediska mohlo být opět zdrojem problémů. Alijev chce mít homogenní stát,“ uvedl Kobakhidze.

Kdyby ale Rusko na Ukrajině selhalo a vyčerpalo se ekonomicky a vojensky ještě více, než tomu je v současné chvíli, mohl by se Ázerbájdžán - s podporou Turecka - pokusit Náhorní Karabach převzít celý. „Pokud se Rusko zhroutí, dojde k úplnému převzetí Karabachu Ázerbájdžánem. Pokud Rusko příliš neoslabí, pak k žádnému vyřešení konfliktu nedojde,“ myslí si Kobakhidze.

V rámci posledních pokusů o nalezení trvalého míru mezi Arménií a Ázerbájdžánem se do role mediátora pasovalo Rusko, ačkoli rozhovory mezi Pašinjanem a Alijevem se uskutečnily i na půdě USA a v Bruselu.

„Protože posledních 30 let ukázalo, že ruské snahy o nalezení míru v Karabachu byly zbytečné, potenciálně to může být Evropská unie,“ soudí Kobakhidze. „Pokud se Rusko zhroutí, Arménie bude chtít vstoupit do Evropské unie. Na druhou stranu má Alijev s Evropskou unií zcela normální vztahy. Je to samozřejmě autoritářský vládce, což je proti zásadám a hodnotám Evropské unie, ale slíbil zdvojnásobit dodávky plynu do EU, což je velmi důležité, protože Rusko už není spolehlivým partnerem a EU chce diverzifikovat své dodavatele,“ dodal.

Evropská unie si podle něj dává pozor, aby ázerbájdžánský režim kvůli agresivní politice vůči Arménii příliš nekritizovala. Je zřejmé, že EU nemůže bojovat proti všem najednou. Proto by mohla jako mediátor mírových rozhovorů vyhovovat nejen Arménii, ale i Ázerbájdžánu.

Arménie kvůli ázerbájdžánským vojenským vpádům v roce 2021 a 2022 žádala Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO) o intervenci, ale pomoc byla odmítnuta. Organizace tehdy uvedle, že její jurisdikce se na Náhorní Karabach nevztahuje, ale že se vztahuje pouze na mezinárodně uznané území Arménské republiky.

Moskva se během války v roce 2020 vyjádřila v tom smyslu, že závazky bude dodržovat jen v případě, že dojde k ohrožení právoplatně mezinárodně uznaných arménských hranic. K jejich narušení později - v letech 2021 i 2022 - skutečně došlo. Ani tehdy státy CSTO, mezi něž patří kromě Ruska a Arménie ještě Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán, nezasáhly.

CSTO tak nesplnila očekávání arménské vlády. To přimělo arménského premiéra Pašinjana uvažovat o tom, zda je vhodné v organizaci zůstávat, když není schopna Arménii zajistit bezpečnostní záruky. Ale Kobakhidze se domnívá, že odejít z CSTO před vyřešením karabašského konfliktu by byl naprosto šílený krok.

Jerevan se na to zatím zřejmě nechystá, přestože se takové náznaky objevily. Jednání o vyslání mise CSTO podél arménsko-ázerbájdžánské hranice však pokračují dodnes.