Vánoce na začátku října? Venezuelský lídr udělal ze svátků politiku

Socialistický vůdce Nicolás Maduro se začíná mezinárodně izolovat, zatímco k sobě do vlády povolal spolustraníky zastávající tvrdou linii. Na ulici jeho bezpečnostní složky masově zatýkají. Často jen náhodné Venezuelany, pokud policie v jejich telefonech objeví třeba jen sympatie k opozici.

Maduro se snaží odpor zlikvidovat i méně hrubými prostředky, třeba tím, že o téměř tři měsíce posunul vánoční svátky. „Je to jeho snaha obrátit list a jít dál. Zapomenout na současnou krizi,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy britský bezpečnostní analytik Phil Gunson z nevládní organizace International Crisis Group, který žije ve Venezuele 25 let.

V rozhovoru detailně rozebírá, jaké jsou šance venezuelské opozice Madurovi šest týdnů po volbách odporovat, popisuje i detaily ze života uprchlého prezidentského kandidáta Edmunda Gonzáleze, který bydlel nedaleko jeho bytu.

Ještě než se pustíme do vážných věcí, povězte mi, jaké to je mít Vánoce už na začátku října?

(Smích)… No, není to poprvé, kdy Maduro takovým způsobem prodloužil vánoční svátky. Už to udělal několikrát, loni například začátek Vánoc stanovil na 1. listopad. Zdejší katolické církvi se toto přesouvání na dřívější dobu vůbec nelíbí a dokonce vydala prohlášení, v němž píše, že Vánoce jsou křesťanský svátek s pevně stanovenými daty a s politikou nemají co dělat.

Proč ale Maduro vyhlašuje Vánoce už tři měsíce před Štědrým dnem? Co ho k tomu vede?

Je to jeho snaha obrátit list a jít dál. Zapomenout na současnou krizi. Vláda chce ohlášením Vánoc lidi rozptýlit a vytvořit zdání, že se všechno vrací k normálu. Nemyslím si ale, že to zafunguje. Venezuelané nejsou připraveni nad touto současnou krizí vyvolanou ukradenými volbami jen tak mávnout rukou a pokračovat nerušeně ve svých životech.

Červencové prezidentské volby podle Národní volební komise a Nejvyššího soudu vyhrál Maduro. Úřady ho označily za vítěze navzdory mnoha pochybnostem, neprůhlednosti celého procesu a tvrzení opozice, že socialistický vůdce volby naopak drtivě prohrál. Jaká je teď v opozičních kruzích atmosféra? Dokážou nadále na Madura vytvářet tlak, ať už pouličními protesty či na diplomatické úrovni? A může to mít vůbec na jeho režim nějaký dopad?

María Corina Machado (lídryně opozice) říká, že brzy uspořádá další masivní protesty nejen ve Venezuele, ale po celém světě. Tyto opoziční protesty ale mají omezenou životnost, jsou pro Madura sice nepříjemné, ale nepřimějí ho k tomu, aby změnil výsledky voleb, nebo snad dokonce odstoupil.

Opozice je v těžké situaci, vedení moc dobře ví, že pokud zahájí protesty podobné těm z let 2014 a 2017, Madurův režim má prostředky na to, aby je násilně potlačil. Machado sice prohlašuje, že Maduro nemůže zůstat u moci jen za pomocí síly, ale vůdce tohle přesně dělá a jeho vláda není nijak ohrožena, neočekávám, že by padla.

Otázka tedy je, co může opozice teď dělat. Ono je těžké lidi vyzývat, aby vyšli do ulic, když vidíme, jak se Madurovy ozbrojené složky nezdráhají protestující zabíjet, mlátit a zatýkat. Ve vězení či ve vazbě skončily v posledních čtyřech až pěti týdnech tisíce lidí. Mnozí se tak logicky bojí proti Madurovi aktivně protestovat na veřejnosti. Není tedy jasné, jakou strategii může opozice do budoucna zvolit. Její možnosti jsou značně omezené.

Soud před týdnem vydal zatykač na Madurova opozičního rivala Edmunda Gonzáleze, podle opozice skutečného vítěze voleb. González o víkendu utekl do Španělska. Vy tohoto bývalého diplomata osobně znáte a dokonce to byl váš soused. Co na jeho útěk říkáte?

Madurova vláda byla rozhodnuta Edmunda k odchodu do exilu donutit. Uvrhnout ho do vězení by se režimu politicky nehodilo, udělali by z něho mučedníka. Chtěli se tak něčemu takovému vyhnout. Jsem přesvědčený, že režim moc dobře věděl, kde se Edmundo před vydáním zatykače a poté pohyboval a skrýval, nijak zvlášť po něm ale nepátrali.

V naší ulici týdny hlídkovaly policejní patroly a když jsem kolem projížděl, policisté mě nezastavili, aby třeba zkontrolovali moje doklady.

Madurovi se tedy nakonec podařilo Edmunda přesvědčit, aby zemi opustil, zřejmě mu i přes politická rizika pohrozili tím, že pokud zůstane, za mřížemi skončí. Maduro počítá s tím, že v zahraničí se z Edmunda stane irelevantní politik, že se po něm slehne zem. Mám za to, že se tak i stane, protože opozice má pramalý apetit po vytvoření jakési exilové prozatímní vlády s ohledem na neúspěch podobného experimentu pod vedením Juana Guaidóa, který dnes žije zapomenutý v Miami.

Policie mezitím tvrdě zasahuje i proti obyčejným Venezuelanům. Šokujícím zjištěním pro mě bylo, že policisté podle mnoha svědectví a dat organizací hájících lidská práva bezostyšně odebírají lidem na ulici jejich mobilní telefony a čtou jejich soukromé zprávy. A pokud objeví byť jen náklonnost k opozici, takovým lidem hned hrozí vězení. K něčemu takovému předtím nedocházelo, že?

Tohle se předtím dělo jen státním zaměstnancům na jejich pracovištích. Bylo běžné, že k nim přišel jejich šéf a prošel si jejich zprávy na whatsappu nebo na twitteru. Takový boss si prostě hlídal, aby v jeho kolektivu neměl žádné členy opozice.

Novou věcí je, že taková invaze do soukromí se teď skutečně děje náhodně vybraným lidem na ulici, a to v masivním měřítku. A máte pravdu, pokud policie v telefonu najde důkaz, že má dotyčný sympatie k opozici, mohou takového člověka zatknout. Od 28. července (den voleb) se to stalo velkému množství lidí.

Rád bych se ještě vrátil k opozičním lídrům uvnitř Venezuely. Už jsme tu mluvili o Edmundovi Gonzálezovi. Všichni ale vědí, že za nitky tahá velmi populární María Corina Machadová, které režim nedovolil kandidovat i přesto, že vyhrála opoziční primárky. To ona dokázala na kandidátku místo sebe nominovat právě Gonzáleze. Jak to vypadá s ní? Hrozí jí snad také zatykač?

Myslím si, že stejně jako v případě Edmunda se něčemu takovému chce režim, alespoň prozatím, vyhnout. Maduro si prostě přeje, aby se věci zklidnily, aby lidé měli pocit, že se vše vrací k normálu. Pomáhá mu v tom samozřejmě čas. Čím déle jsme od voleb, tím je toto zdání, že jsme se vrátili do starých kolejí, silnější. Uvěznit Machadovou by tak tuto strategii rozbilo na kusy.

Režim si taky přeje, aby tato politička odešla do exilu, snaží se ji k odchodu vyprovokovat, ona ale nevypadá na to, že by svůj boj vzdala, nejeví žádné známky psychického zhroucení. Je to zkušená politička, která je kampaním zastrašování vystavena už léta, je tak svým způsobem zvyklá.

Jak si stojí sám Nicolás Maduro? Nedávno jste mi řekl, že volby v plné nahotě ukázaly, že zcela ztratil své voliče. Na jeho straně sice zůstává velení armády, soudci a jeho spolustraníci, jak ale může vládnout bez podpory obyvatel země?

Nebude to mít úplně jednoduché. Maduro ví, že většina Venezuelanů je proti němu včetně stovek tisíc, ne-li milionů lidí, kteří kdysi byli jeho stoupenci. A do této skupiny patří i obyvatelé chudých městských čtvrtí, slumů a venkovských oblastí.

A pak jsou tu řadoví členové Madurovy strany, kterým se vždy říkalo, jak a co mají dělat. Oni budou sice zřejmě nadále poslušní a rozkazy plnit, mohou tak ale teď činit s velkým vnitřním odporem a sebezapřením. Budou se muset smířit s budoucností, která vede k chudobě, možné represi a mezinárodní izolaci.

Maduro ale, zdá se, je pevně u moci, což například ukazují čerstvé změny ve vládě, které bez odporu svých spolustraníků udělal. Je ale otázkou, zdali se tito lidé v nejvyšších funkcích budou moci dalších šest let tvářit jako legitimní mocenská skupina, když je evidentní, že je voliči zavrhli.

Za tu zřejmě nejdůležitější změnu ve vedení země lze považovat povýšení Diosdada Cabella, považovaného za druhého muže režimu. Maduro mu svěřil obávané ministerstvo vnitra. Můžeme v tom vidět přitvrzení režimu s ohledem na fakt, že Cabello je šéfem militantního křídla hnutí chavismo (ideologie odkazující na zemřelého venezuelského prezidenta Huga Cháveze, pozn. red.)?

Myslím si, že výsledky voleb byly ranou pro umírněnější křídlo chavismo, pro lidi kolem Jorge Rodrígueze (předseda Národního shromáždění), kteří se v posledních letech snažili o jakýsi dialog s opozicí, a to především s cílem, aby USA zrušily ekonomické sankce namířené proti Madurovi a jeho kruhu mocných.

Měli pocit, že dokážou zvrátit negativní mezinárodní mínění a zbavit Madura sankcí. Je to teď přitom horší. Madurova vláda je dnes ve světě vnímána dokonce ještě jako méně legitimní. Toto umírněné křídlo je tak jedním z velkých poražených nedávných voleb.

Frakce vedená Cabellem je naopak vítězem. Tito zastánci tvrdé linie nikdy nevěřili v dialog či snad dokonce nějakým ústupkům opozici. Fakt, že Diosdado Cabello má teď daleko větší moc a velí represivnímu aparátu země, je špatnou zprávou pro všechny humanitární organizace, novináře a opoziční politiky, kteří v tomto stále více omezeném politicko-občanském prostoru operují. Všechno se uzavírá, občanskou společnost začínají obklopovat zdi.

Jeden venezuelský akademik mi před časem řekl, že Madurovi docházejí peníze a v určitém okamžiku nebude mít dost na to, aby uplácel vlivné politiky, armádní velitele nebo soudce. Myslíte si, že má tato teorie něco do sebe, nebo je to spíše přání otcem myšlenky?

Spíše to druhé. Nemyslím si, že Maduro potřebuje až tolik peněz, aby mu lidé v jeho nejbližším okruhu zůstali věrní. Pro spoustu těchto lidí, a mluvíme tu přibližně o skupině čítající řádově stovky, je v jejich osobním zájmu, aby se tato vláda udržela. Jinak by totiž sami mohli skončit ve vězení, protože byli součástí režimu, který mimosoudně zabíjel a porušoval lidská práva.

Ekonomika země se teď také zřejmě příliš nezlepší, nelze očekávat, že by Západ odstranil sankce, takže Caracas nebude moci restrukturalizovat svůj dluh a požádat o nějaký ozdravný balíček. Venezuelské hospodářství je dnes vlastně takové trpasličí. Za dobu vlády Nicoláse Madura se smrštilo o tři čtvrtiny, tito lidé ale budou moci nadále žít privilegovaný život.

S vývojem ekonomiky je to přitom zajímavé. Mluvil jsem s několika ekonomy a většina z nich se shoduje na tom, že převládne status quo. Dá se tedy očekávat, že by mohla brzy nastat nová imigrační vlna. Madurovi tak ubudou kritici, kteří by zřejmě jinak chodili na protivládní demonstrace.

Na druhou stranu ale tato země zažije další odliv mozků, zmizí talentovaní lidé, kteří by tu měli pracovat a dávat věci dohromady. Rozpadá se nám tady infrastruktura, zažíváme dlouhé výpadky elektrické energie, nefunguje distribuce vody, její kvalita se stále zhoršuje, cesty jsou v havarijním stavu, vybavení nemocnic je příšerné. Maduro tak bude potřebovat získávat peníze, aby vůbec udržel chod země a k tomu právě tyto šikovné, nadané lidí, kteří před ním ale utíkají.