Hlavní tvář války s Hamásem promluvila: Rukojmí umírala kvůli politikaření

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Myslím, že izraelská vláda neudělala vše, aby přivedla rukojmí zpět.“ Touto třaskavou větou začíná rozsáhlý rozhovor s bývalým izraelským ministrem obrany Joavem Galantem, jenž s ním vedl novinář Nadav Ejal. Rozhovor, který vyšel na serveru Ynetnews ve dvou částech, si můžete přečíst zde a zde.

V listopadu odvolaný Galant šéfoval izraelským ozbrojeným silám dlouhých 13 měsíců války, během nichž nedával rozhovory - mlčení se rozhodl prolomit až nyní.

Šestašedesátiletý politik, na něhož Mezinárodní trestní soud v Haagu (ICC) vydal zatykač, v rozhovoru obhajuje své vedení války, přichází ale i s vážným obviněním z úmyslného úniku tajných informací s cílem zabránit dohodě o propuštění rukojmích.

Prakticky stejná dohoda mezi Izraelem a Hamásem, k níž došlo letos v lednu, byla na stole už loni v dubnu. Od té doby několik rukojmích, jejichž životy mohly být zachráněny, v zajetí zemřelo nebo bylo zavražděno.

Jako ministr obrany udržoval Galant neustálý kontakt s rodinami rukojmích. „Od samého začátku války jsem vynaložil obrovské úsilí, aby byly vojákyně klasifikovány nejprve jako ženy a teprve potom jako vojákyně,“ uvádí v rozhovoru.

Ve vládě vždy patřil k těm, kteří považovali propuštění zajatých civilistů za prvořadý úkol - na rozdíl od ministra financí Becalela Smotriče, který otevřeně přiznal, že rukojmí nejsou pro vládu hlavní prioritou.

Rámec dohody byl projednán na dubnové schůzce válečného kabinetu, kde bylo přijato jednomyslné rozhodnutí. „Byl dán mandát k jednání: cílem dohody bylo propustit 33 rukojmích, ale jako minimální práh mohl klesnout až na 18. Mezi bezpečnostním establishmentem a všemi ministry panovala naprostá shoda. Premiér to přijal,“ popisuje Galant.

Pak se stalo něco velmi neobvyklého. „O několik hodin později, večer, se konala schůze kabinetu v plném složení. Ministr financí Becalel Smotrič přišel a řekl: ‚Pokud bude dohoda na 18, odejdeme z vlády.‘ Neměl o tom ani vědět, ministři neměli ponětí, o čem mluví,“ líčí prozrazení státního tajemství.

Krátce poté se tajemství dostalo i do médií - ve chvíli, kdy o plánu jednala izraelská tajná služba Šin bet s egyptskými zprostředkovateli. Dohoda padla, protože Hamás smetl ze stolu požadovaný počet propuštěných, když se dozvěděl, že Izraelci kalkulují s počtem výrazně nižším.

„Ve skutečnosti jsme mohli zajistit stejnou dohodu s více rukojmími za nižší cenu. Později bylo zahrnuto dalších 110 vězňů odsouzených na doživotí - kteří v té době ani nebyli součástí diskusí. To, co vidíte dnes, je v podstatě stejné jako to, co bylo na stole v červenci,“ vysvětluje Galant.

Za únikem stojí dle bezpečnostního aparátu spolupracovníci premiéra Benjamina Netanjahua, stejný názor měli i Američané. Galant připomněl i srpnové hlasování vlády o tom, zda musí být podmínkou dohody o příměří stažení se z tzv. Filadelfského koridoru.

Zatímco on i představitelé armády opakovaně ujišťovali, že takový krok by nijak neohrozil bezpečnost státu, krajní pravice byla proti a dokázala v tomto směru zbytek vlády přesvědčit. Rukojmí tak zemřeli zcela zbytečně - jen kvůli politikaření Smotriče, ministra veřejné bezpečnosti Itamara Ben Gvira a Netanjahuovu podlehnutí jim.

Právě proto je Galant přesvědčen, že vláda neudělala pro propuštění rukojmích vše, co mohla.

Galant mluví v rozhovoru i o 7. říjnu 2023, kdy dlouhou dobu o útoku Hamásu nic nevěděl. Jeho podřízení ho totiž nevzbudili a on se o masivním útoku teroristů dozvěděl až v 6:30 ráno, kdy se chystal na vyjížďku na kole. Dlouhé hodiny pak trvalo, než armáda svolala vojáky a záložníky a přesunula je k hranicím Gazy, kde mezitím umíraly stovky civilistů.

Na otázku po osobní odpovědnosti odpovídá, že je připraven spolupracovat s vyšetřovateli a volá po vytvoření národní komise, jež by selhání státu v době útoku vyšetřila - to je jeden z bodů, v němž se neshodne s Netanjahuem.

S premiérem se neshodl ani v otázce útoku na libanonské hnutí Hizballáh. Ten sice přišel, dle Galanta ale moc pozdě. On sám preferoval zaútočit krátce po útoku Hamásu a oslabit tak klíčového spojence, který opakovaně ohrožoval sever Izraele. Galant soudí, že kdyby vláda na jeho návrh přistoupila, nemusela by později evakuovat desítky tisíc lidí.

V rozhovoru popisuje i okolnosti koordinovaného útoku na pagery a vysílačky členů Hizballáhu - Izrael se v tomto případě musel urychleně rozhodnout, protože Hizballáh chystal inspekci všech svých zařízení.

Další z bodů, v nichž se s Netanjahuem rozchází, je nábor ultraortodoxních mužů do armády. Galant ho považuje za naprostou nutnost už jen kvůli tomu, že Izrael v posledních letech zkrátil o čtyři měsíce povinnou vojenskou službu.

Když pak mluvil s některými ministry, ti dokonce zpochybňovali nutnost mít rezervisty. Nyní ale Netanjahuova koalice opět tlačí zákon, který ultraortodoxní muže z povinnosti bránit stát vyjme.

Na otázku, zda má kvůli zatykači ICC obavy, pak Galant odpovídá následovně: „Jsem hrdý na to, že mě obvinili z obrany státu Izrael… Židovský národ má nyní schopnost se bránit, a jsem za to odpovědný.“