Tři dívky z Kyjeva, které neutekly: „Nejtěžší je umírání“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nepřetržitý zvuk sirén, výbuchy, strach, panika, nejistota, vojáci pod okny. Těmito slovy popisují první dny ruské invaze tři ženy žijící v různých čtvrtích Kyjeva.

Navzdory tomu v ukrajinské metropoli zůstávají. Redakce Seznam Zpráv se jich ptala na důvody, proč do zahraničí neodjely – a všechny odpovídaly stejně: „Zůstaly jsme na Ukrajině, protože tady je náš domov.“

Před téměř osmi měsíci se všechny rozhodly zůstat. Dnes jsou přesvědčeny, že Ukrajincům nezbývá nic jiného než pracovat, pomáhat ukrajinské armádě a věřit ve vítězství.

„Život se obrátil naruby. Nikdy by mě nenapadlo, že se náš soused zblázní a bude bombardovat naše domy. Na druhou stranu ruská invaze ukázala, jak silná je láska Ukrajinců ke své vlasti. Spojili se pro společný cíl. A naše armáda, ukrajinští vojáci se stali našimi strážnými anděly. Děláme všechno pro to, abychom vyhráli – každý na svém místě, na své frontě,“ říká třiadvacetiletá Oleksandra z Kyjeva.

Před ruskou invazí pracovala jako redaktorka v několika časopisech. Avšak krátce po 24. únoru o práci přišla. Nakladatelství vydávání časopisů „zmrazilo“, 75 procent zaměstnanců bylo propuštěno a později vyhořel i sklad.

Ztráta zaměstnání ale podle ní nebyla to nejhorší. „Sledovat v přímém přenosu, jak lidé umírají, je frustrující. Ještě těžší je uvědomovat si, že kdykoli zemřít můžu i já nebo moji blízcí,“ popisuje Ukrajinka.

Souhlasí s ní i šestadvacetiletá Olha. Rodiče ji kvůli hrozícímu nebezpečí přemlouvali, aby vycestovala do zahraničí, ale ona to odmítla a boje v Kyjevě přečkala na západě Ukrajiny, odkud se po měsíci vrátila do rodného města.

„Nejtěžší je vyrovnávat se s tím, že umírají stateční lidé. Nejhorší je, když je to někdo z vašeho blízkého okolí. Nic nemůže být těžší než umírání lidí. Smrt bolí nejvíc,“ líčí žena.

Každá z nich se od začátku ruské agrese různými způsoby zapojila do pomoci civilistům i armádě: od nákupu chleba a vody pro sousedy přes návštěvy osamělé babičky až po organizování sbírek pro konkrétní vojenské jednotky.

„Stejně jako všichni ostatní pravidelně posílám peníze na armádu. Pomáhám oblečením a jídlem těm, kteří nic nemají. Brzy přijdou mrazy, musíme se postarat o lidi z regionů, které válka zasáhla nejvíc,“ říká Oleksandra.

O tom, jak důležité je pomáhat a zachovat solidaritu, mluví i sedmadvacetiletá podnikatelka Anastasija, která navzdory veškerým překážkám také zůstala v Kyjevě. „Řekla jsem si, že mohu být pro svůj tým užitečná.“

V ukrajinské metropoli si ještě před ruskou invazí otevřela vlastní kosmetický salon, jehož fungování – až na krátkou přestávku – nebránila ani Putinova válka.

„Jsem podnikatelkou, mám tým a umím dát lidem práci. Ale moji zaměstnanci a 90 procent klientů odjelo,“ vysvětluje. Prý věděla, že všichni možná zůstanou v zahraničí, ale pokračovala v práci s přesvědčením, že získá nové klienty a pokud se někdo z týmu nakonec vrátí, bude schopna jim zajistit příjem. A tak bez ohledu na silný stres se 9. března dveře salonu znovu otevřely.

Nyní přiznává, že poptávka po službách zase vzrostla. „Moc si přeji, aby ani v dnešní době ženy nezapomínaly na to, že život pokračuje, ony jsou krásné a mohou si dovolit zajít do salonu,“ usmívá se Anastasija. „Nedávno náš tým navštívil v nemocnici ženy z pluku Azov, které byly propuštěny ze zajetí. Chtěli jsme, aby se opět cítily krásné,“ dodává Kyjevanka.

Stejně jako Olha a Oleksandra pomáhá ukrajinským vojákům organizováním různých sbírek na vybavení pro jednotky teritoriální obrany a Národní gardy. Nejtěžší pro ni byla zpráva o smrti partnera její kolegyně.

„Po začátku války Saša, kterého jsem znala osobně, dobrovolně jel do Severodoněcku. Jeho auto narazilo na minu,“ popisuje.

Když se nad Kyjevem rozezní sirény, nikam se neschovávají, i když dříve to tak nebylo.

„Přestala jsem se bát. Zdá se, že už mě nic nemůže vyděsit. Když je ve městě vyhlášen vzdušný poplach, nebojím se o sebe. Uvědomuji si, že na východě země naši chlapci a dívky umírají za naši svobodu. Umírají, abychom mohli žít svůj život, chodit do práce, procházet se po ulicích města. A my na to nesmíme zapomínat,“ zdůrazňuje Olha.

Ukrajinky se shodují, že válka je naučila žít přítomným okamžikem a nic neodkládat na později. „Ano, sním o klidném nebi nad Ukrajinou, ale snažím se žít tady a teď,“ říká Anastasija.

Oleksandra věří, že válka skončí vítězstvím Ukrajiny a deokupací ukrajinského území. „Rusku nikdo nevěří. Žádná dohoda nezaručí bezpečnost. Rusko musí být izolováno od světa,“ dodává.