Závislí na Číně. Opatřit si cenné suroviny jinde může Evropu bolet

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Používají se pro výrobu větrných turbín, solárních panelů a baterií do elektroaut, ale nalezneme je i v našich smartphonech, počítačích či televizích. Řeč je o kritických surovinách (CRMs), které jsou nezbytné nejen pro přechod na zelenou ekonomiku, ale i digitální, letecký a vojenský průmysl.

I když se poptávka po těchto (v moderním světě nepostradatelných) materiálech rapidně zvyšuje, EU je momentálně plně závislá na jejich dovozu – a to často od prakticky monopolního dodavatele, kterým je v mnoha případech Čína.

V Bruselu proto vzniká plán, jak se této strategické závislosti zbavit – tzv. Akt o kritických surovinách. Evropská komise ho představila v návaznosti na dění na Ukrajině i přerušení dodavatelských řetězců z Číny během koronavirové pandemie. Obavy z potenciálního vydírání ze strany Číny však podporuje i často citovaný incident z roku 2010, kdy Čína krátce přerušila vývoz vzácných zemin do Japonska kvůli zvýšenému politickému napětí mezi oběma mocnostmi.

Návrh rozšiřuje seznam kritických surovin na 34 položek. Patří mezi ně například výše zmíněné vzácné zeminy, bauxit, nikl, kobalt či lithium. (Nejpodstatnější z nich naleznete v infografice níže.) Podle návrhu Evropské komise by EU neměla do roku 2030 získávat více než 65 % roční spotřeby jednotlivých surovin z jedné dodavatelské země. Minimálně 40 % roční spotřeby by se pak mělo v EU do roku 2030 zpracovávat, 15 % recyklovat a 10 % těžit.

Čína je však momentálně v mnoha případech prakticky monopolním dodavatelem těchto surovin. Pro představu: pokud se bavíme například o vzácných zeminách (výroba elektroaut, baterií, větrných turbín), EU jich momentálně importuje prakticky 100 % právě z Číny. V Číně se také nachází asi 90 % světových kapacit na jejich zpracování a 60 % jejich globálních rezerv. V rámci Evropy existuje pouze jediná linka na zpracování vzácných zemin, a to v Estonsku.

Čína je také producentem prakticky veškerých (98 %) permanentních magnetů dovážených do EU, dominuje i výrobě solárních panelů, větrných turbín a baterií. Z Číny do EU dále míří 93 % magnesia a podle serveru Politico se v ní nachází 80-90 % globálních zpracovatelských kapacit pro lithium.

Analytik Tomáš Jungwirth Březovský, vedoucí Klimatýmu Asociace pro mezinárodní otázky (AMO), však upozorňuje, že opatření se netýká pouze Číny. „Pokud se podíváme na tu klauzuli o 65 %, tak najdeme i jiné příklady – konkrétně jde o závislost EU na dovozu boritanů z Turecka nebo na dovozu platinových kovů z JAR. EU také dováží až čtyři pětiny lithia z Chile a asi 70 % fosforu z Kazachstánu.“

Zvláštním případem pak může být například stroncium (těžba zemního plynu a ropy) – celou evropskou spotřebu momentálně pokrývá jediná španělská společnost. Nicméně vzhledem k tomu, že jde o firmu sídlící v Evropě, je nepravděpodobné, že by jeho dodávky chtěla EU diversifikovat.

Březovský dodává, že Čína je však stále považována za hlavní riziko právě kvůli její ekonomické síle i geopolitickým zájmům.

Závislosti na Číně se však bude EU těžce zbavovat i kvůli jejímu vlivu v Africe, kde ovládá význačné množství dolů těžících například kobalt či nikl.

„Pravda je, že Čína pracovala posledních 20 až 30 let poměrně intenzivně na tom, aby byla tam, kde je. Pokud totiž Čína dané suroviny přímo netěží, tak je alespoň zpracovává, což jí samozřejmě dává určitou úroveň kontroly nad dodavatelskými řetězci,“ říká Březovský.

Evropa však podle něj není v bezvýchodné situaci, protože ve většině případů není Čína výhradním světovým dodavatelem. „Již nějakou dobu probíhá tendence budovat kapacity jinde. Otázka samozřejmě zní kde – jestli jsme schopni je budovat doma, jestli je zde co těžit, jestli jsme schopni to těžit a jestli je ekonomicky rentabilní to těžit. Anebo jestli jde spíše o budování partnerství se třetími zeměmi, kde byla Čína právě velmi proaktivní. Možná to dělala z méně hodnotových pozic, než to bude dělat právě EU, ale díky tomu si zajistila kontrolu nad těmi řetězci,“ vysvětluje Březovský.

Poptávka po kritických surovinách navíc strmě roste, a to nejenom ze strany Číny a USA. Mnoho rozvojových zemí začíná nerostné suroviny místo vývozu využívat; především aby mohly rozvíjet vlastní odvětví obnovitelných zdrojů energie, elektrických vozidel a elektroniky.

Příkladem je Indonésie, která zakázala vývoz niklu a plánuje zakázat i vývoz bauxitu.

Podle Březovského je také otázkou, jak se hodnotově a ekonomicky bude realizovat spolupráce s těmi třetími zeměmi. „Na základě toho aktu má vznikat tzv. Klub pro kritické suroviny, což má být mezinárodní iniciativa se zeměmi, které vůči EU nejsou v takovém mocenském postavení jako právě Čína. Ale i tak si dokážu představit, že bude docházet k velmi pragmatickému přístupu, který by se mohl dostávat do rozporu například se zásadami rozvojové spolupráce.“

A jsou vůbec cíle vytyčené v návrhu splnitelné? „Jestli je to možné, uvidíme podle mě až za 10, 20, možná až 30 let. Záleží totiž také na tom, jestli se vyplní scénáře a prognózy vývoje poptávky. Samozřejmě i u fosilních zdrojů existovala obava, že prostě dojdou, dnes ale víme, že ten problém není to, že by jich bylo málo, ale že jich pálíme příliš mnoho. V něčem by to – v případě CRMs – mohlo být podobné, pokud se podíváme na bezprostřední environmentální problémy spojené s těžbou,“ dodává Březovský a naznačuje tak nejvíce diskutovanou a potenciálně paradoxní část bruselského návrhu.

Nejvíce kontroverzní částí návrhu je totiž právě těžba surovin na půdě EU, a to hned ze dvou důvodů: kvůli možným negativním dopadům na evropskou biodiverzitu a kvůli protestům obyvatel žijících v blízkosti ložisek.

Akt totiž stanovuje tzv. „strategické projekty“. Ty by měly získat status nejvyššího veřejného zájmu, což by znamenalo přímý přístup k penězům a kratší povolovací lhůty.

Pro představu: získat těžební povolení v rámci EU momentálně trvá až 15 let. Návrh by tuto dobu zkrátil na maximálně dva roky.

V souvislosti s tím by však pravděpodobně bylo nezbytné rozvolnit některá ekologická pravidla, jejichž smyslem je ochrana krajiny. Právě proto se plány nelíbí ekologickým aktivistům.

„Pokud by těžba byla skutečně ekologická, pak by (dodržování stávající environmentální) legislativy nemělo být pro toto odvětví problémem,“ uvedl pro server Politico Diego Marin, politický pracovník nevládní organizace European Environmental Bureau.

Na druhé straně stojí těžební společnosti, které již dlouho tvrdí, že zrychlení těžebního povolení a splnění cílů stanovených v návrhu lze dosáhnout pouze tehdy, pokud bude EU souhlasit právě se zmírněním pravidel. Například Kerstin Brinnenová, právní poradkyně švédské vládní těžební společnosti LKAB, pro server Politico uvedla, že zákony EU vyžadují, aby společnosti splnily velmi vysoké požadavky jako „nulové emise do vody“, což je „poměrně obtížné splnit.“

Celá problematika je o to závažnější, že většina známých zásob CRMs v EU se nachází v chráněných oblastech nebo v jejich blízkosti.

„Vzniká celá řada paradoxních situací a je třeba si otevřeně říct, že tohle je jedna z nich. Ty priority ochrany přírody a krajiny se mohou v některých konkrétních lokalitách dostat do rozporu s prioritami dekarbonizace a zelené transformace, což není zase tak překvapivé. Materiální náročnost dekarbonizované ekonomiky je poměrně velká, mnoho lidí si myslí, že větší než u té staré, a to přesto, že není spojená s velkými emisemi skleníkových plynů,“ vysvětluje analytik Březovský.

Nejpravděpodobnějšími lokalitami pro nové doly jsou momentálně Švédsko, Finsko a Portugalsko. Všechny tři země přitom pravděpodobně budou čelit vlastním legislativním překážkám.

Například ve Finsku mají obyvatelé poměrně vysokou kontrolou nad povolováním nových těžebních oblastí, což by mohlo omezit přístup k tamním bohatým zásobám niklu a kobaltu.

V Portugalsku, které má rozsáhlé zásoby lithia, vláda udělila povolení šesti různým lokalitám. To však vyvolalo vlnu protestů místních obyvatel i neziskových organizací. Portugalsko je největším producentem lithia v Evropě a představuje asi 11 % světového trhu, jak píše The Economist.

„Samozřejmě může vzniknout i napětí mezi strategickými projekty a zájmy místních obyvatel, druhá věc je, jak budou k těžbě přistupovat samotné těžební společnosti. Máme zde například odstrašující případ australské těžební společnosti Rio Tinto, která chtěla v Srbsku ve velkém těžit lithium. Jedná se o klíčového globálního hráče v těžbě železné rudy, hliníku či mědi. Je zároveň doslovným příkladem „zlé korporace“ se vším, co k tomu patří, včetně zastrašování místních, korupčních praktik nebo bezohlednosti vůči životnímu prostředí,“ popisuje Březovský.

V souvislosti s kritickými surovinami se v Česku již nějakou dobu skloňuje těžba lithia. Jeho největší evropské ložisko se nachází pod krušnohorským Cínovcem. Firma Geomet, kterou vlastní Severočeské doly patřící do skupiny ČEZ a australská těžební společnost European Metals Holdings, v oblasti provádí průzkum. V následujících letech plánuje zahájit hlubinnou těžbu strategického kovu.

Zrychlení povolovacích řízení a větší dostupnost veřejného financování, s níž počítá návrh EK, by mohly být pro projekt zásadní.

Pro těžaře však bude nutné dostat na svou stranu místní komunity. „Ústecký kraj má takový pocit, že ‚tady se těžilo posledních sto let, kraj je zdevastovaný dostatečně a my už nechceme být ta průmyslová a energetická základna‘. Je nutné nabídnout lidem perspektivu rozvoje kraje,“ podotýká Březovský.

Finální studie proveditelnosti těžby má být hotová do konce letošního roku (více zde).