První letecká katastrofa, již naživo líčili novináři

Konec vzducholodi Hindenburg byl také zcela mimořádný. Byla to první letecká katastrofa, kterou v přímém přenosu popisovali novináři a která byla zachycena na film. Na letišti v New Jersey čekali na přílet vzducholodi zástupci médií i obdivovatelé technického zázraku. Ne, nebylo to poprvé, kdy Hindenburg přeletěl Atlantik, ale stále to ještě byla slavnost.

Do dějin žurnalistiky se zapsal rozhlasový reportér Herbert Morrison, kterého spolu s technikem Charlie Nehlsenem na letiště v New Jersey vyslala stanice WLS. Byli připraveni na oslavnou reportáž o tom, jak stříbřitý kolos, zázrak vědy a techniky, dosedá na letištní plochu.

„Hoří to! Hoří to a padá! Dívejte se na to, dívejte se na to, lidi. A utíkejte pryč, utíkejte pryč!… Běžte, prosím, pryč, ono to hoří a padá. To je jedna z největších katastrof v dějinách,“ místo milé reportáže byl Morrison v šoku stejně jako všichni ostatní. Ale pokračoval v práci.

„Je tu dým a plameny. Kostra vzducholodi dopadá na zem. Proboha, všichni ti cestující uvnitř. Všude kolem je křik. To je…, to je…, to je… já nemám slov, dámy a pánové. Omlouvám se. Skoro nemohu dýchat. Musím to na chvíli přerušit. Ztratil jsem hlas. To je ta nejhorší věc, jakou jsem kdy viděl.“

Upřímné zděšení v kombinaci se snahou přinést jedinečné svědectví Morrisona proslavily. Právem, byl to výkon špičkového „válečného zpravodaje“.

Důležitější ale bylo, že při katastrofě zahynulo 36 lidí. A že to byl jeden z dalších výrazných milníků v dějinách víry a pýchy.

Bez ohledu na propagandistickou roli v rámci Hitlerova režimu. Bez ohledu na pompézně medializovaný konec. Bez ohledu na nadsazené ódy o technickém zázraku poháněném dieselovými motory Daimler-Benz. Vzducholoď Hindenburg byla fascinující. Jen si to představte – tři noci nad Atlantikem!

Cestující měli zvláštní důvěru v to, že tahle křehká konstrukce se nezřítí. Že všechen ten luxus je ochrání před osudem normálních smrtelníků. Neznervózňovalo je, že vzducholoď se tak elegantně klouže vzduchem proto, že je naplněna vysoce hořlavým vodíkem.

Průměrnou rychlostí okolo 100 kilometrů za hodinu se tenhle kolos vznáší nad Atlantikem. V rámci možností tehdejších předpovědí se snaží vyhnout bouřkám a větrným smrštím. Je dlouhý skoro jako Titanic – 245 metrů. A lidé tam korzují, hodují, obdivují výhled, spí.

Nejenom lidé. Slavný hollywoodský herec Douglas Fairbanks si na palubu přivedl i psa. Měl štěstí, se svou snoubenkou Sylvií a skotským teriérem Bobbym letěli Hindenburgem v roce 1936. O tomto letu existuje jedno z mála podrobných deníkových svědectví. Dojmy z cesty si zapisoval právník z Filadelfie Clarence Hall. S manželkou Dorothy se vraceli z olympijských her v Berlíně.

Clarence Hall mimo jiné píše: „Bobby Fairbanks pobíhal po lodi bez jakéhokoli ostychu a ke zděšení stevardů si také bez zábran ulevoval. Fairbanksovi se o funkci jeho ledvin nestarali.“

Takže skotský teriér Bobby očůrává veškerý ten luxus, který se vznáší nad Atlantikem s vyobrazením svastiky.

Hindenburg byl opravdu mimořádný. A možná jeho mimořádnost nejlépe ocenilo jedno štěně skotského teriéra.

Hindenburg mohl z Frankfurtu do New Jersey přepravit 50 cestujících. Z dnešního pohledu to bylo pomalé, ale tehdy ještě žádné letadlo Atlantik přeletět neumělo. A bylo to dvakrát rychlejší než lodí. Ale upřímně: Co proboha dělat tři dny zavěšení nad Atlantikem?

„Probudil jsem se v šest ráno a šel jsem do společenské místnosti. Bylo pod mrakem, loď letěla ve výšce okolo 400 metrů. Snídaně byla normální kontinentální – ovoce, káva, čerstvé pečivo připravené přímo na lodi,“ zapsal si do deníku Clarence Hall.

Během dne si cestující mohli prohlédnout loď, tedy i ty její části, které běžně využívá pouze posádka. Strojovna, kabina pilota, závratná prosklená plošina, kde pod sebou vidíte jen rozbouřené moře… Někteří z cestujících spěchali do svých bezpečných kabin.

Těch bylo na Hindenburgu 25. Dvě postele nad sebou, umyvadlo, stolek. Na přespání bez problémů. Sprchy, záchody, bar a kuřárna byly ve spodním patře. Společenská místnost s klavírem, jídelna, pracovna, čítárna a dvě promenády kolem oken byly o patro výš.

Odpolední program už byl v klidu. „Odpoledne jsme si povídali, psali, četli, odpočívali,“ popisuje Hall. „Kuchyně je tu vynikající. K obědu jsme měli polévku, kuřecí prsa s rýží, chřest, zmrzlinu, dort a kávu.“

I večeře byla vynikající. A protože kapitán slíbil, že kolem třetí hodiny ranní bude vzducholoď přelétat Azory a že to bude hezký výhled, šli cestující už v deset večer spát.

A viděli je. Hory rýsující se v oceánu. Ve světle úplňku. Rostoucí z mraků…

Noc nad Atlantikem. Tehdy to bylo možné jen v Hindenburgu.

Henri Giffard se v roce 1852 stal prvním člověkem, který uskutečnil let poháněný motorem. Ve vzducholodi poháněné párou uletěl 27 kilometrů. V dalších desetiletích zaznamenaly vzducholodě mohutný rozvoj. Jako pohon byly použity elektromotory i spalovací motory.

Nejúspěšnějším typem vzducholodí se staly ty, které zkonstruoval německý hrabě Ferdinand Zeppelin a jeho nástupci. První „Zeppelin“ LZ 21 vzletěl v červenci 1900.

Krátce před první světovou válkou a během ní pohlížely mocnosti na vzducholodě především jako na nový typ zbraní. Vzducholodě byly používány k průzkumu a k bombardování. Nebyly ale příliš účinné – navigace byla obtížná, přesnost nízká a za nepříznivého počasí byly vzducholodě téměř neškodné.

Teprve mezi válkami jsou vzducholodě na vrcholu. V roce 1928 poprvé vzletěl Graf Zeppelin LZ 127. Během deseti let provozu nalétal Graf Zeppelin 17 177 letových hodin (téměř dva roky čistého času), za tu dobu uletěl 1 700 000 km a přepravil 34 000 cestujících.

V roce 1929 vzducholoď vezla pasažéry na cestě kolem světa a ve 30. letech obsluhovala pravidelnou linku mezi Německem a Brazílií. Cestu zvládala za 68 hodin.

V roce 1935 povýšila firma Zeppelin letectví na novou úroveň – dokončila stavbu vzducholodě LZ 129 později pojmenované po bývalém německém prezidentu Paulu Hindenburgovi (vzducholoď Hindenburg měla i „dvojče“, ale to nikdy nebylo nasazeno na pravidelné komerční lety). 31. března 1936 letěl Hindenburg na svůj první komerční let, do Rio de Janeira. Cesty do Jižní Ameriky kombinoval s cestami do New Yorku. Za první rok nalétal přes 300 tisíc kilometrů a převezl 2798 pasažérů.

Hindenburg ovšem fascinoval nejenom svým výkonem a na svou dobu mimořádnou technickou vyspělostí. Nemenší pozornost přitahoval luxusem určeným pro bohaté a vyvolené. Jednosměrná letenka z Frankfurtu do New Jersey stála 400 dolarů, v přepočtu na současnou kupní sílu by to bylo přes 8500 dolarů.

Cestující platili cenu za pobyt v „nebeském hotelu“. „Nábytek a vybavení byly co nejlehčí – trubkové hliníkové jídelní židle, bílá plastová umyvadla v kabinách, molitanové stěny potažené látkou. Celková estetika byla hravou verzí designu Bauhaus,“ popisuje Jonathan Glancey pro BBC. „Interiéry navrhl okázalý architekt Fritz August Breuhaus de Groot, dobře známý návrhy interiérů pro zaoceánské parníky a ultramoderní letoviska pro německé filmové hvězdy. Stěny byly lemovány hedvábím s výjevy znázorňujícími velké historické cesty nebo dobrodružství vzducholodi Graf Zeppelin.“

I na cestě, na kterou se Hindenburg vydal 3. května 1937, měla vzducholoď sloužit jako dopravní prostředek pro bohaté a urozené, kteří směřují na mimořádnou slavnost. V New Jersey měli na palubu nastoupit hosté pozvaní na korunovaci nového britského krále Jiřího VI.

Místo toho se stali svědky „jedné z největších katastrof v dějinách“.

Byl to zvláštní symbol. Nad New Yorkem se vznášel Hindenburg vyzdobený svastikami. A lidem nezbývalo nic jiného než ho obdivovat. „Bylo to úžasné, tak krásné! Stříbrná vzducholoď na nebi. Tak velká! Byla to nejúžasnější věc, kterou jsem viděla,“ vzpomínala na dětský zážitek tehdy devítiletá Libby Weisberg.

A dodává: „Tehdy jsem neměla ani tušení, co Hitler dělá Židům.“

Norimberské zákony, které z Židů v Německu udělaly občany druhé kategorie, platily už dva roky. Ale co s tím na Manhattanu? Kapitán Hindenburgu musel změnit kurz kvůli nepříznivému počasí a bouřkám. A mimo jiné nechal Hitlerovu pýchu zazářit nad New Yorkem.

Lidé vybíhali do ulic a obdivovali tu krásu. Jedna reklamní agentura dokonce rychle vypravila letadlo, aby získala letecké snímky. Díky tomu si to dokážeme zpřítomnit dodnes.

Newyorčané obdivovali ten zázrak. Málokdo z nich věděl, co Hitler dělá Židům. Málokdo přemýšlel o tom, co se chystá udělat světu. Kdo věděl o tom, že německá letadla týden předtím zlikvidovala poklidné španělské město Guernica? Aby si němečtí stratégové vyzkoušeli vraždy civilistů ze vzduchu.

Ve vzduchu byl stříbřitý zázrak hodný obdivu! Který dokáže vyvolené luxusně a nejrychleji přepravit přes Atlantik.

Tak proč do toho tahat politiku?

Bezprostředně po katastrofě nacistická propaganda tvrdila, že šlo o sabotáž, o útok na německou říši. Tuto hypotézu se ale potvrdit nepodařilo. Příčiny katastrofy nemají dodnes jednoznačnou odpověď. Vysoce pravděpodobnou ale ano.

A jak to u moderních leteckých katastrof bývá: Nejvíc vzrušující je pro potenciální pasažéry otázka, zda tomu šlo zabránit. Sledování řetězce chyb, které vedly k nehodě, ale teoreticky mohly být kdekoli přetnuty racionálním rozhodnutím. Muselo k tomu dojít? A dojde k tomu i příště?

„Byla to ‚dokonalá bouře‘,“ vysvětluje nehodu Hindenburgu historik Nick Zitarosa. Dokonalá bouře – mimořádný souběh nepříznivých okolností.

Zitarosa je pojmenovává: „Zpoždění, špatné počasí, pravděpodobně únik vodíku z jedné nádrže, rozhodnutí pilotů přistát rychle a nikoli za optimálních podmínek. Samozřejmě tu bylo i to fatální rozhodnutí, že vzducholoď bude naplněna vodíkem. Dalo se tomu předejít. Ale opatrnost nebyla prioritou.“

Pilot Hindenburgu se dostal do časového presu. Měl přes půl dne zpoždění. Dobrá, provedl nezapomenutelný let nad New Yorkem, ale v New Jersey čekali lidé, které je třeba odvézt na korunovaci do Londýna.

Rozhodl se přistát, přestože ještě stále pršelo a hrozily bouřky. Aby přistání urychlil, zvolil tzv. „vysoké přistání“, kdy vzducholoď spustí kotevní lana už z výšky okolo 100 metrů.

K čemu pravděpodobně došlo? Kotevní lana nasáklá deštěm se dotkla země a uzemnila hliníkovou konstrukci Hindenburgu. Došlo k výboji statické elektřiny. Ničivý požár pak pravděpodobně způsobila exploze vodíku, který unikl z některého z kontejnerů.

Ano, nebýt bouře, nebýt spěchu pilota, nebýt úniku vodíku… Na palubě Hindenburgu bylo 36 pasažérů a 61 členů posádky. Jako zázrakem 62 z nich přežilo.

Zemřelo 13 cestujících, 22 členů posádky a jeden člověk, který připravoval přistání na letišti.

Skotský teriér Bobby Fairbanks tam ke svému štěstí tehdy nebyl. Autor tohoto textu neví, kolika let se Bobby dožil a zda byl u Fairbanksových šťastný. Ale považuje ho za bytost, která se s Hindenburgem dokázala vypořádat.

Na všechny ty jeho motory, výhledy, večeře, ponížené čekání stevardů, bombastické řeči o vědě a technice, na všechny ty jeho svastiky a dekor ve stylu Bauhaus, na všechno to Bobby především čůral.

Na rozdíl od lidí si dokázal zachovat nadhled.