Zlom v životě Íránky: Když soused popálil svou sestru a všem to bylo jedno

„V Íránu jsem vyrostla a strávila tam prakticky celý život, takže mám v zemi stále silné vazby. Do Evropy jsem odešla za studiem, vystudovala jsem lidská práva,“ představuje se mi mladá žena, která si pro účely článku říká Mira Raha.

„Advokátka přes lidská práva s íránskými kořeny je v dnešní době třaskavá kombinace, že,“ dodává hořkosladce.

Z Íránu se do Evropy vrátila před pár dny. Toho, co ji po vstupu do vlasti čeká, se děsila už měsíc před cestou. „Jenže pak mi volali, že pokud chci vidět tátu, měla bych přijet co nejdříve, že je nemocný. Musela jsem jet,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Plánovala jste cestu do Íránu i přesto, že jste věděla, co se tam děje? Neměla jste vzhledem k vašemu povolání obavy?

Do Íránu jsem přijela zrovna v době, kdy povstání začínalo. Byla to vlastně náhoda. Ale ano, hrozně jsem se bála vrátit se. Během roku jsem se věnovala různým aktivitám, které měly za cíl dohnat úřady ke spravedlnosti za vše, co v Íránu provádějí. Většinou jsem k tomu využívala akademickou práci a právničinu. I proto jsem se bála, že nejsem v bezpečí.

Íránská vláda totiž občas namátkově zatýká lidi, které jen podezírá z toho, že by mohli něco takového podnikat. Cílí hlavně na akademiky a aktivisty. Spousta mých íránských kamarádů prožívá drama denně.

Ten strach byste tedy asi měla, i kdyby v Íránu protesty neprobíhaly…?

Už měsíc před cestou jsem začala mít problémy se spánkem. V noci jsem se budila s panikou, propocená, naprosto nemocná z pomyšlení, co mě v Íránu čeká. Já ale musela letět, musela jsem navštívit svého otce. Letěla jsem a celou dobu myslela jen na jedno: Prosím, dovolte mi vidět tátu. Pak si mě klidně zatkněte.

Říkala jste, že problémy mají i vaši přátelé…

Několik mých kamarádů zatkli, což znamenalo, že jsem i já ve větším nebezpečí. Začali zatýkat každého, koho si spojovali s jakoukoli činností, která by se režimu nelíbila. Naštěstí v Íránu kolem mojí práce nevznikla žádná publicita, takže jsem se uklidňovala, že jsem snad v bezpečí.

Jednou mi ale hlavou projela myšlenka, že by mi vlastně nevadilo, kdyby zatkli i mě. Bylo by to pro dobrou věc. A to podotýkám, že jsem na sebe byla před cestou dost naštvaná. Vyčítala jsem si, že jsem se pustila kariérně do tak nebezpečné oblasti. Jenže pak mi volali, že pokud chci vidět tátu, měla bych přijet co nejdříve, že je nemocný…

Jsou důvody těch shromáždění hlubší než nesouhlas s nošením hidžábu?

Lidé začali vycházet ven poté, co mravnostní policie zabila Kurdku Zhinu Mahsu Aminiovou. Hlavním heslem protestů je Ženy, život, svoboda, což vychází z kurdského osvobozeneckého hnutí. Fakt, že mladou Kurdku v centru města zabila mravnostní policie, byl vlastně moment, který spojil lidi od Kurdistánu po Teherán.

V různých íránských městech žijí různé náboženské skupiny, další etnika žijí v jiných částech země. A obzvlášť některá etnika zažívají útlak ze strany policie a vlády jen proto, že mají odlišný původ. Své v tom hraje i historie.

V Íránu protesty probíhají už dlouho. Začalo to už v roce 2009 po kontroverzním výsledku voleb. Letos se to v určitých intervalech opakovalo. Nejhorší byl ale rok 2019, kdy během protestů zabili v ulicích asi 1 500 lidí jen během dvou týdnů. Letos to je podle Amnesty International asi 144, včetně 33 dětí. Záleží, na jaký zdroj se díváte.

Například v roce 2009 se protestů ve velkém účastnila střední třída, která chtěla více občanských a politických práv. Tehdy to i podle mého mělo větší ekonomický přesah, dost stoupaly ceny ropy.

Ani dnešní protesty samozřejmě nezačaly jen tak, zničehonic. Lidé byli dlouhodobě nespokojení a naštvaní na vládu, těch důvodů k protestování je ale spousta. Letos je to jiné i v tom, že jsou lidé spojení – etnické skupiny, muži i ženy, mladí i staří. Došli do bodu, kdy si uvědomili, že musí bojovat proti nepříteli, který jejich životy negativně ovlivňuje. A nepřítel je pro všechny stejný – lídři islámské republiky.

Dlouhotrvající protesty velmi často postupně slábnou. Jak je to v tomto případě?

Byla jsem v Íránu tři týdny, kdy se konaly protesty. Je to stále děsivé, velmi. A bude to ještě mnohem horší, podle Asefa Bayata, což je profesor a učenec, bude vláda nebude ochotná před těmi lidmi couvnout. Ti lidé jsou přitom úžasní, opravdoví, věří myšlenkám, kvůli kterým do těch ulic vyšli, nechtějí žádné násilí, mají rozumné požadavky, jsou si vědomi toho, co jim za jejich protesty hrozí.

Jde o revoluci?

Těžko říct, jestli je to už revoluce, nebo ještě ne. Nevím. Jeden z hlavních představitelů hnutí tvrdí, že tyto protesty aspekty revoluce mají. Jak Írán jednoduše vnímám já – lidem došla trpělivost a necouvnou a já jim naprosto rozumím.

Všechny ženy si přejí odhodit hidžáb a být svobodné? Nebo je i v tomto íránská společnost rozdělená?

Ne, všechny ženy s těmito protesty nesouhlasí, to rozhodně ne. Jsme společnost jako každá jiná. Jsou mezi námi ti, kteří desítky let vyrůstali a žili v naprosté autokracii, pod vládou, která jim roky vtloukala nehumánní nastavení. Vědomí toho, že nás ne všichni podporují, by nemělo být překvapením. Nemáme navíc ani představu o tom, kolik peněz a zdrojů padlo na vymývání mozků mas lidí.

Podle mého je ale důležité si říct, že to není ten problém. Hlavní heslo je Ženy, život a svoboda, a to je tak důležitá myšlenka. Ani vám nedokážu říct, jak jsem na ty lidi pyšná! Když jsem v ulicích viděla, jak lidé pálí svoje šátky, plakala jsem štěstím půl dne. Že něco takového někdy uvidím v íránských ulicích, o tom se mi v životě ani nesnilo.

Domníváte se, že pozornost světových médií tomuto hnutí může pomoct?

Já bych ráda poznamenala, že existují lidé, kteří jsou extrémně slyšet, protože dostávají prostor. Nabídnou jim ho v The New York Times nebo na jiné velké platformě a vlastně je tak nějak jedno, že tito hlasití lidé ve skutečnosti nejsou hlasem íránského lidu. Do médií ale podávají vysvětlení, jak ty protesty zavinila primárně ekonomická situace a sankce. Jiní jsou schopní tvrdit, že fotky, na kterých ženy pálí hidžáb, nejsou pravé, že jde o nějaké bezvýznamné kusy šatstva…

Tito lidé nemají nejmenší ponětí o našem každodenním boji a snaze změnit íránskou realitu. Podívejte se například, jak inovativně ženy začaly řešit hidžáby, přišly s klobouky, módními pokrývkami hlavy, svým každodenním bojem skrze svá těla začaly proměňovat standardy. Odvážily se zpívat a tančit v ulicích, což je jinak nelegální.

Co všechno hidžáb představuje?

Hidžáb je vládou nařizovaný a povinný oděv a zároveň jedna z věcí, proti čemu se v ulicích bojuje. Je ale třeba chápat, že je to také součást náboženského patriarchátu a symbol tradičních hodnot, které na ženských tělech páchají násilí a chtějí je kontrolovat. Vidět ženu pálit hidžáb je symbol – žena si bere zpět moc nad svým tělem. O tom to celé je. To hnutí není důležité jen pro Írán, ale i pro ženy po celém světě.

Jde o hnutí snažící se získat zpět normální životy. Normální život svobodných žen. Celý ten antiimperialistický a protizápadní vládní systém a islámský režim vůbec vznikly jako opozice imperialismu. Hidžáb je pro islámský režim důležitý, protože podle islámského diskurzu po revoluci byl symbolem tradičních žen oponujících západním ženám.

Hidžáb se stal identitou, symbolem vlády. Proto na něm po celá léta vláda takto lpí. Mnozí lidé to ale nechápou a budou se stále ptát, co nám tolik vadí, vždyť je to jen kus šátku! Ano, ženy v některých regionech hidžáb nosí rády. Není to jen šátek na hlavě, ale cejch, že někdo kontroluje jejich těla. A když někdo kontroluje vaše tělo, kontroluje i vaše myšlení.

Jak vypadá život íránských žen?

Můžu mluvit jen o ženách střední třídy, které nepochází z žádné etnické menšiny, na tom všem v Íránu obrovsky záleží. Já vyrůstala v malém městě. Vzpomínám si, že první věc, která mi změnila pohled na život, byl incident, kdy u nás ve městě muž popálil svou sestru, protože strávila noc s cizím mužem – jednoduše měla sex před svatbou.

Skutečně děsivá na tom byla ale netečná reakce okolí. To byl moment, kdy jsem začala být angažovaná.

Samozřejmě je v Íránu běžná femicida, utlačování LGBTQ+, utlačování nejrůznějších skupin… Jsou tu běžná dětská manželství. Některé ženy nemohou opustit zemi, dokud nedostanou povolení manžela.

Já o genderově motivovaném násilí a politice násilí na ženském těle napsala hned několik prací, takže to je skutečně moje téma. Abyste měla představu, íránské ženy nesmí jezdit na kole. Nesmí tančit, zpívat, jezdit na motorce a mohla bych pokračovat donekonečna. A hidžáb je symbolem všech těchto politik. A je důležité, aby proti němu ženy bojovaly.

Je toho spousta. Já mám vlastně veliké štěstí, z jaké pocházím rodiny a společnosti. Záleží také, jestli žena pochází z více patriarchálního regionu, kde vláda násilí na ženách ještě zhoršuje a napomáhá mu.

Mají íránské ženy nějakou podporu jinde než mezi sebou? Ještě by mě zajímalo, co vaši mužští kamarádi? Jak se k tomu staví vaši vrstevníci?

Nepatrnou podporu vnímáme od feministických organizací, muslimů žijících mimo Írán, příbuzných v zahraničí. Když bojujeme proti brutalitě, podporu potřebujeme.

Myslím, že třeba mí bratři toto absolutně nemohou chápat, prožít, cítit to, co cítíme my. A zase je to tím, jak záludně je tady nastavená politika. Vzpomínám si na jednu chytrou, výstižnou Foucaultovu větu – stát potřebuje orgán, který je zároveň subjektem i přínosem. A to je to, co se děje íránským ženám. Spoustě z nich je umožněno vzdělání, mají práci. Ale za minimální peníze, nemají šanci dostat se do politiky, na vládní posty.

Příběh Mahsy Aminiové není jediný. Podobných je tu spousta. Nedávno jiná žena zastavila ženu, Sepidehu Rašnovou, která neměla hidžáb, a nějaký muž ji bránil. Mučili ji, donutili ji vystoupit před kamerami a natočili s ní falešné interview. Jen sledovat to bylo hrozné, tehdy mi došlo, jak velký je můj strach. Ale taky mě uklidňuje, když vidím, že je spousta mužů na naší straně, i když sami končí zmlácení a zmučení.

Jak dlouho budou lidé vycházet do ulic protestovat?

Hlavní cíl protestů je změna režimu. Je to hnutí, povstání žen proti vládě. Ten ženský prvek v tom hraje obrovskou roli. „Protiženské“ politiky, které vláda aplikuje, vlastně ovlivňují i muže, proto i oni chtějí změnu. Lidé, kteří nebyli dlouho vyslyšeni, už nemají co ztratit. Není tu žádná demokracie, o které se tu pořád jen mluví. Je to teokracie, do které lidé nemají co mluvit.

Slovo „demokracie“ v tomhle případě možná ani není namístě, lidé prostě jen chtějí být vyslyšeni. Nechceme režim politického islámu. Lidé by si měli o vlastních životech rozhodovat sami. Oni si protesty zachraňují životy.