„Nový“ agresivní Hamás rozdmýchal boom mladých radikálů

Otřesné záběry povražděných rodin žijících v kibucech poblíž Pásma Gazy šokovaly i otrlé válečné zpravodaje. Co jsou vůbec zač lidé, kteří dokážou páchat takováto zvěrstva?

Jak Hamás vznikl, jaká je jeho ideologie a proč mu i přes teroristické útoky v minulosti stále věří část Palestinců, se vám pokusíme vysvětlit v následujícím článku. Na část otázek odpovídá brněnský politolog Marek Čejka, který se na izraelsko-palestinský konflikt dlouhodobě specializuje a napsal o něm několik knih.

Hamás je arabskou zkratkou pro hnutí islámského odporu a v současnosti je největší palestinskou radikální organizací. Počátky Hamásu sahají do roku 1988, kdy začala takzvaná první intifáda (povstání) proti izraelské okupaci Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy (z něj v roce 2005 izraelští vojáci i osadníci odešli).

Hnutí vzniklo s dvojím cílem – jedním byl ozbrojený boj proti Izraeli, který mělo na starosti vojenské křídlo pod názvem Brigády Izzadína Kásama, druhým cílem bylo poskytovat sociální podporu chudým rodinám.

A oboje Hamás důsledně plnil. Vojenské křídlo pravidelně odpaluje rakety na Izrael, v minulosti ale proslulo i vysíláním sebevražedných atentátníků do izraelských měst. Někteří Izraelci si od té doby nesednou na oběd do restaurace, která nemá u vchodu ozbrojenou ochranku.

Typickým příkladem sociálních programů bylo placení svateb chudým mladíkům v Pásmu Gazy. Svatba je v palestinském pojetí zásadní a velmi drahá záležitost, na kterou část lidí ve zbídačených uprchlických táborech Gazy nemá dost peněz. V tu chvíli podá pomocnou ruku Hamás a zaváže si tak mladíka na celý život.

„Hamás těží ze špatné životní situace a perspektiv obyvatelstva Gazy. Jeho klíčovou součástí je totiž i civilní křídlo, které supluje poskytování některých základních potřeb, které by jinak vykonávala Palestinská autonomie (PA). Její vliv je od roztržky Hamásu a Fatahu po roce 2006 jen velmi omezený. Navíc se PA dlouhodobě ukázala jako značně zkorumpovaná,“ vysvětluje politolog Čejka.

Kromě toho upozorňuje na faktor mládí a chybějící perspektivy, který provázel i revoluce v rámci takzvaného arabského jara.

„Polovině obyvatel Gazy (tedy více než milionu lidí) je méně než 19 let a tito mladí lidé bez budoucnosti tak mohou často najít zázemí a perspektivu ve strukturách Hamásu. Zároveň právě mladší generace obecně vždy snadněji podléhají radikalizaci a indoktrinaci než ty starší. Ozbrojené křídlo Hamásu tak řadě z nich nabídne i možnost boje proti nepříteli, takže o příliv nových rekrutů nemá za poslední desetiletí nouzi,“ dodává.

Hnutí zvítězilo v parlamentních volbách v roce 2006, po nichž následovala výše zmíněná roztržka s Fatahem, při níž byly zabity více než dvě stovky lidí, většina z obětí byli stoupenci palestinské samosprávy. Té se Hamás odmítal podřídit a ctil svou vlastní chartu z roku 1988, která považuje historickou Palestinu za islámské území a odmítá trvalý mír s židovským státem.

V roce 2017 nicméně Hamás přijal novou verzi charty, kde politické křídlo prosadilo umírněnější jazyk. Izrael sice i nadále hnutí neuznává, ale přijalo by vytvoření prozatímního palestinského státu v Gaze, na Západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě – tedy v hranicích před šestidenní válkou v roce 1967.

Charta už také neoznačuje za nepřátele židy, ale jen „okupační sionistické agresory“. Izrael po jejím schválení vzkázal, že se Hamás pokouší jen oklamat svět.

„To je otázka, protože směřuje k podstatě Hamásu a poukazuje na jeho komplexnost. Hamás v sobě svou šíří a zároveň do jisté míry i decentralizovanou strukturou zahrnuje jak aspekty palestinského nacionalismu, tak i v mnohém prvky radikálního islamismu,“ vysvětluje Marek Čejka.

Podle něj se ale radikální islamismus Hamásu liší od globálních džihádistických hnutí, jako jsou al-Káida nebo takzvaný Islámský stát (IS). „Na rozdíl od nich byl v minulosti Hamás schopen pragmatických ústupků, např. v kontextu svého přístupu k islámu či naopak směrem k nacionalistické politice,“ upozorňuje Čejka.

Důležité je si také uvědomit, že Hamás se v průběhu let vyvíjí a proměňuje. „Byly i časy, kdy se více chtěl prezentovat jako ‚moderní politické islámské hnutí‘ (palestinské volby 2006 či o něco později v době krátké vlády Muslimského bratrstva v Egyptě). Každopádně Hamás verze 1987 se od toho z roku 2023 může v některých ohledech velmi odlišovat. Stará generace jeho vůdců je pryč (značná část i po fyzické likvidaci ze strany Izraele) a demografický boom mladých radikálů ho zřejmě posunul do jeho současné extrémně agresivní podoby,“ říká Marek Čejka.

„Nejsem si jistý, že by křídla Hamásu spolu až tak soupeřila. Spíše si obě jedou ‚svůj byznys‘. Civilní nepochybně funguje i za situace, kdy radikální křídlo získalo nové sebevědomí v poslední monstrózní teroristické operaci. Obě křídla na sobě nejsou až tolik závislá, ale zároveň se mohou podporovat a hlavně pak ‚civilní‘ členové Hamásu se mohou radikalizovat,“ myslí si politolog.

Hamás se od džihádistického hnutí v mnohém liší. Jednak svou lokálností, na niž už výše upozornil Marek Čejka, ale také odlišným postojem k šíitům. Zatímco IS vyznavače šíitské větve islámu nemilosrdně vraždil, Hamás přijímá peníze i výzbroj od šíitského Íránu a spolupracuje i s rovněž šíitským hnutím Hizballáh.

„Islámský stát považuje Hamás za odpadlíky od víry a stoupenci IS označují Hamás na sociálních sítích za nástroj Íránu. Hamás podle nich také nezavádí šaríu (islámské právo) dle interpretace Islámského státu,“ píše na sociální síti X Aaron Y. Zelin, badatel z Washingtonova institutu.

Stavět obě hnutí vedle sebe je tak nesmyslné, ostatně Hamás proti stoupencům IS v Pásmu Gazy několikrát tvrdě zakročil, protože je logicky považoval za potenciální konkurenci.