Bouřlivé události vzdalují Moskvou poníženou zemi od cesty k Západu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V ulicích hlavního města Tbilisi se tento týden opakovaně scházejí tisíce lidí. Jasně tak dávají najevo nevoli vůči návrhu zákona o zahraničních agentech, který v úterý v parlamentu v prvním čtení schválila vládní většina.

Demonstranti při protestech mávají vlajkami Evropské unie, které mají symbolizovat vytouženou budoucnost, ale objevují se třeba i vlajky ukrajinské.

V ulicích jsou ale také těžkooděnci se slzným plynem, gumovými projektily i vodními děly a snaží se nespokojené lidi „zpacifikovat“. Demonstranti jim to podle zpráv z místa oplácejí házením molotovových koktejlů a překážkou v cestě jim nejsou ani zátarasy. Vrší se tak zprávy o zraněních i zatýkání.

Stávající vláda se s odporem v ulicích nicméně nevyrovnává poprvé a jak pro Seznam Zprávy uvedl ředitel Ústavu mezinárodních vztahů Ondřej Ditrych, Gruzie má skutečně rozvinutou a dlouhou kulturu protestu. Patří k ní ustálený repertoár zvyků i symbolika konkrétních míst. V tomto ohledu tak prý nešlo o nic zcela mimořádného.

Aby toho však nebylo málo, divokému dění v hlavním městě předcházela mela přímo v gruzínském parlamentu, kde se minulý týden poprali poslanci koaličních a opozičních stran. Bitku tehdy odstartoval Anri Ochanašvili z vládní strany Gruzínský sen, která zákon podporuje, když udeřil do obličeje Levana Chabeišviliho, lídra opoziční Sjednocené národní strany.

Teď už sice vláda slíbila, že návrh stáhne, ale zatím v tomto směru neudělala žádné kroky.

Návrh zákona, který celé drama odstartoval, vyžaduje, aby se všechny organizace, které získávají více než 20 procent finančních prostředků ze zahraničí, registrovaly jako „zahraniční agenti“. Jinak jim hrozí vysoké pokuty. Nad těmito organizacemi by navíc mělo mít kontrolu ministerstvo spravedlnosti.

Kritici se obávají, že nařízení posune zakavkazskou republiku k autoritářství po vzoru Ruska, kde obdobný zákon platí již od roku 2012 a slouží jako nástroj k potírání nepohodlných hlasů. Americké velvyslanectví v zemi navíc přijetí zákona označilo za „černý den pro gruzínskou demokracii“ a podle šéfa unijní diplomacie Josepa Borrella není zákon slučitelný s hodnotami EU, o jejíž členství Gruzie usiluje.

Strana Gruzínský sen, která návrh podpořila, má podle opozice příliš blízko k Rusku. Země má s větším sousedem krvavé zkušenosti – válku z roku 2008 – a na svém mezinárodně uznávaném území musí strpět Moskvou podporované separatistické regiony Abcházii a Jižní Osetii (více zde).

Lidé v gruzínských ulicích se tak obávají o další směřování země a volají po změně. Politolog Ditrych ovšem hnutí Gruzínský sen, za kterým stojí miliardář Bidzina Ivanišvili, nemá za proruské a jde podle něj spíše o stranu oportunistickou, populistickou a pragmatickou.

„Poté, co odstavila od moci stranu bývalého prezidenta Michaila Saakašviliho, který po různých zahraničních epizodách a eskapádách sedí v gruzínském vězení, pokračovala pragmaticky ve sbližování s EU. Zároveň ale nemá zábrany se v tradičně silně polarizované společnosti uchylovat k autoritářským metodám,“ vysvětlil politolog s tím, že nynější zákon je toho jasnou ukázkou.

Gruzie má podle něj však jasné prozápadní ambice už od roku 2003, kdy proběhla tzv. revoluce růží, první z „barevných revolucí“ v postsovětském prostoru. Loni také spolu s Ukrajinou a Moldavskem země podala přihlášku do EU, plní řadu náročných technických podmínek sbližování podle starší Asociační dohody a úzce spolupracuje s NATO.

Probíhající protesty i průzkumy veřejného mínění navíc ukazují, že sbližování se Západem podporuje velká většina gruzínské společnosti. Nutno ovšem zmínit, že podle prosincového průzkumu Národního demokratického institutu (NDI) si ve spojitosti s EU 38 % dotázaných myslí, že vláda pro členství v ní nedělá dost a 18 % je toho názoru, že pro něj nedělá nic. Šetření se účastnilo přes 2,5 tisíce respondentů.

Politickou protiváhu autoritářským tendencím Gruzínského snu pak představuje prezidentka země Salome Zurabišviliová. Hlava státu již podpořila protestující občany a slíbila nový zákon vetovat, jelikož podle ní ohrožuje naděje země na integraci do západního společenství. Prezidentka má ovšem malé pravomoci a vládní většina by její veto mohla přehlasovat.

Když Zurabišviliová v roce 2018 na prezidentku kandidovala, byla to právě vládnoucí strana, kdo ji podpořil. Podle Ditrycha ale není na místě tomuto kroku dávat větší váhu. „Myslím, že šlo hlavně o vytvoření pozitivního obrazu tím, že podpořili nadstranickou, evropskou kandidátku. Nic je to nestálo,“ vysvětlil politolog.

Prozápadní ambice Gruzie ovšem nevymažou vazby, které země s Ruskem má. Například tamní ekonomika je vysoce závislá právě na té ruské a z Ruska do země proudí také příjmy Gruzínců, kteří se k severnímu sousedovi vydali za prací. Jen předloni, kdy ještě neprobíhala válka na Ukrajině, šlo v přepočtu o více než 8,7 miliardy korun.

Na zemi pak také stále dopadá stín rusko-gruzínské války z roku 2008, v jejímž důsledku zůstala část země (20 %) pod ruskou kontrolou – již zmiňovaná Abcházie a Jižní Osetie. Svět tehdejší rozdělení Gruzie mlčky přijal a podle gruzínského politologa Gela Vasadze její snahu vymanit se z ruské sféry vlivu provázely ze strany Západu pouze sympatie.

Válka z roku 2008 v zemi navíc vyvolala určitý šok, který v řadě lidí zanechal pocit, že bude jistější rozložit sázky na obě strany. Mezi Ruskem a Gruzií tak dnes panuje alespoň křehká rovnováha a není jisté, jak by se příběh země vyvíjel, pokud by padla v ruskou nemilost.

„Po zahájení ruské invaze na Ukrajině přišly do Gruzie desetitisíce ruských občanů utíkajících před nucenou mobilizací, ale i ruský kapitál. Také tady je tak patrný určitý vládní oportunismus,“  přiblížil další aspekt gruzínských vztahů s Ruskem Ditrych.

„Podobně jako některé jiné státy ve středu eurasijského kontinentu i Gruzie profituje ze své geografické pozice a z toho, že vůči Rusku neuplatňuje Západem uvalené sankce. V první polovině roku se objem zboží putujícího z Turecka do Ruska přes Gruzii ztrojnásobil,“ dodal dále expert.

Ani to ale nemění nic na tom, jak Rusko vnímají lidé v Gruzii. Podle průzkumu amerického Mezinárodního republikánského institutu (IRI) si totiž 76 % občanů myslí, že ruská agrese vůči Gruzii nikdy nepřestala, a Ruská federace zároveň s drtivým přehledem vítězí v odpovědích na otázku, kdo je největší politickou hrozbou pro tento zakavkazský stát.

Po dvou dnech masivních protestů nakonec čtvrteční ráno přineslo nový vývoj a gruzínská vláda slíbila, že od zákona o zahraničních agentech „bezpodmínečně“ upustí. „Jakmile opadnou emoce, lépe vysvětlíme veřejnosti, k čemu návrh zákona sloužil a proč bylo důležité zajistit transparentnost zahraničního vlivu v naší zemi,“ hlásá oficiální prohlášení.

Gruzínci jsou s jásotem ovšem opatrní. Jedná se totiž zatím pouze o slib a jak na twitteru upozornil například poslanec Evropského parlamentu Thijs Reuten, zákony přijaté v prvním čtení nemohou být jen tak zahozeny. Parlament o stažení první verze tak nyní bude muset hlasovat a druhou verzi, kterou parlament ještě hlasování nepodrobil, mohou autoři mezitím stáhnout.

Aktivisté a opoziční politici proto na čtvrteční večer před parlament svolali další shromáždění. Budou požadovat, aby vládnoucí strana vysvětlila, jakým způsobem s návrhem naloží, a volat po propuštění (přinejmenším) desítek zatčených protestujících.

I když by se mohlo blýskat na lepší časy, aktuální dění Gruzii nepomáhá v jejích snahách přimknout se k Západu. Podle Ditrycha se země k tomuto cíli nyní dokonce „rozhodně nepřibližuje“.

„Zatímco pro Ukrajinu a Moldavsko nová geopolitická realita po ruské agresi proti Ukrajině vytvořila podmínky pro přehodnocení dlouhodobé pozice EU, že asociované státy východního sousedství mají zůstávat na blízké, spřátelené, ale pořád hranicemi Unie striktně oddělené periferii, pro Gruzii se neudělením kandidátského statutu v důsledku výše popsaných problémů evropská perspektiva spíš o něco vzdálila,“ popsal problematiku politolog.

„S NATO je to stejné. Zatímco o členství Ukrajiny po válce se dnes vedou vážné debaty – samozřejmě při plném vědomí toho, že konec války je zatím v nedohlednu – Gruzie navzdory úzkým vazbám zůstává v těchto debatách stranou,“ uzavírá odborník.