Gorbačov, zjevení mezi nemocnými starci. Jak moc věděl, co rozpoutá?

Publikum pohřbů bylo na tyto projevy kremelské dvorské etikety už vytrénované. Příležitostí bylo hodně. Politbyro, nejvyšší orgán sovětských komunistů, se skládal z unavených a nemocných sedmdesátníků. V roce 1982 zemřel Leonid Brežněv. 1984 Jurij Andropov. 1985 Konstantin Černěnko.

A v mezidobí ještě několik významných členů politbyra. Už v 80. letech provázel pohřby „černý humor“ – dostalo se jim názvů „pětiletka nádherných pohřbů“ nebo „nejdelší televizní seriál.“ A drsné, nicméně „socialisticky realistické“ vtipy konstatovaly, že „umělou ledvinu“ (Andropova) nahradil „kyslíkový přístroj“ (Černěnko).

Nebo: „Jaké jsou tři nejoblíbenější seriály diváků Československé televize? Sanitka, Nemocnice na kraji města a pohřby sovětských generálních tajemníků.“

Sovětští politici i mnoho jejich kolegů ze zemí východního bloku se sotva drželi na nohou. Od této gerontokracie nemohl ani největší optimista očekávat změnu.

A najednou se tam objevil Gorbačov. Vypadal mezi nimi jako zjevení. Normální člověk.

Těžko se to dnes vysvětluje. Ale tehdy při sledování pompézního bizarního pohřbu Konstantina Černěnka prožívalo mnoho lidí čirou radost, naději a velké očekávání. Na klíčovém místě – první nalevo od rakve, tam, kde při předchozích pohřbech zaujal pozici budoucí generální tajemník – stanul právě Gorbačov.

Energický chlapík v dobře padnoucím obleku, kterého doprovází elegantní vzdělaná „první dáma“. Nebojí se mluvit, dobře si popovídá s Margaret Thatcherovou. Západ prožíval snad ještě větší nadšení než Sovětský svaz a jeho satelity. Evropou a světem se přelila „gorbimánie“.

Nová image sovětského vůdce nicméně není odpovědí na otázku, jak se mu podařilo dostat se k moci, a dokonce po určitou dobu prosazovat reformy. A to reformy na sovětské poměry mimořádně radikální.

Není třeba zde opakovat základní fakta z Gorbačovova životopisu, ani definice „perestrojky“ a „glasnosti“. Obsahují je desítky a stovky nekrologů, které vyšly v posledních hodinách.

Zkusme zarámovat působení Michaila Gorbačova jako vůdce Sovětského svazu několika základními fakty a symbolickými obrazy.

V roce 1978 se stal papežem polský duchovní Karol Wojtyla. Od roku 1979 byla britskou premiérkou Margaret Thatcherová. A o rok později vyhrál americké prezidentské volby Ronald Reagan.

Pro všechny tři byl Sovětský svaz a komunismus jako takový „říší zla“.

Thatcherová ostře vystupovala proti politice uvolňování napětí vůči Sovětskému svazu. Papež Jan Pavel II. při své návštěvě Polska podpořil opoziční hnutí Solidarita. A Reagan se rozhodl sověty „uzbrojit“. Zvýšil výdaje na armádu k 7 % HDP.

Sovětský svaz měl v té době největší armádu na světě. Ale aby ji dokázal udržet a propastně neztrácel v „závodech ve zbrojení“, musel na ni vydávat přes 25 % svého HDP. Zbytek ekonomiky se zanořil do dlouhodobé stagnace.

Reaganovi se navíc podařilo přesvědčit Saúdskou Arábii, aby zvýšila těžbu ropy. Nadbytek ropy na trhu vedl ke snížení cen a další ráně pro sovětskou ekonomiku – ropa byla hlavním vývozním artiklem.

Michail Gorbačov a jeho doba:

V roce 1979 zahájila sovětská armáda invazi do Afghánistánu. Sovětští komunisté tam postupně vyslali až stotisícovou armádu a uvázli v nesmírně frustrující a nákladné válce.

V roce 1980 zorganizovaly nezávislé odbory Solidarita v Polsku vlnu stávek, která dotlačila komunistický režim k ústupkům. Vláda podepsala se Solidaritou dohodu o naplňování ekonomických i politických požadavků stávkujících. Nástup revoluce ale ještě v následujícím roce zastavil generál Wojciech Jaruzelski, který převzal vládní moc a vyhlásil výjimečný stav.

Sovětské impérium bylo hluboko v ekonomické krizi a jen krok od politického chaosu. Gerontokracie politbyra to nevnímala nijak ostře a naléhavě. Mnohé mocenské opory režimu ale cítily bezprostřední ohrožení – špičky armády a tajných služeb, političtí a ekonomičtí vládci gubernií… Potřebovali změnu, aby upevnili vlastní pozice.

Vsadili ale na špatnou kartu. Michail Gorbačov byl idealista. A myslel reformy vážně.

Gorbačovovy reformy provázely a dodnes provázejí spekulace, nakolik postupoval promyšleně a nakolik byl otevřený. Byl naivní idealista, který si neuvědomoval, že otevření necenzurované diskuse, omezení moci komunistů a ekonomické reformy povedou ke zhroucení impéria? Chtěl zachovat „socialismus s lidskou tváří“ a Sovětský svaz?

Nebo věděl, že musí reformy ordinovat po malých dávkách, jinak ho zastánci starých pořádků nemilosrdně odstraní?

Každopádně se opakovaně zdálo, že se dostává do pasti. Do pasti omezených horizontů vlastní vize? Nebo do pasti taktizování, aby předčasně neodhalil trumfy?

Jako v pasti působil na návštěvě Prahy v dubnu 1987. Zatuchlost režimu v Československu se dva roky po nástupu Gorbačova v nejmenším nezměnila. O „perestrojce“ a „glasnosti“ komunisté mluvili téměř neustále, ale jejich lhaní to dodávalo jen další rozměr bizarní šaškárny.

Udělá s tím „Gorbi“ něco? Přiveze do Prahy nějaký signál, že takhle to dál nejde? Zasadí konečnou ránu Jakešovi, Biľakovi, Husákovi… tím, že se omluví za invazi z roku 1968?

Neudělal nic. Velká očekávání nahradilo velké zklamání. Gorbačov svoji návštěvou československé pojetí „perestrojky“ legitimizoval.

Historici se domnívají, že o distancování se od invaze uvažoval, a že měl dokonce k tématu připravený text. Nechal se přemluvit partou kolem Jakeše? Usoudil, že by takový krok mohl vést k příliš překotné destabilizaci v zemi?

Nezbývá než se vrátit ke spekulacím. Gorbačov byl přesvědčený reformátor, nikoli revolucionář.

Anebo byl možná i revolucionář. A k tomu výborný taktik, který nechtěl věci uspěchat.

„Zdravíme vyslance demokracie“ stálo na transparentu jednoho z demonstrantů na pekingském náměstí Nebeského klidu. Do masakru demonstrantů čínskou armádou zbývaly ještě necelé tři týdny. A transparent nebyl určen ani lidskoprávním aktivistům, ani západním politikům.

Vítal hosta, který přijel na návštěvu Číny 15. května 1989, Michaila Gorbačova.

Gorbačovova návštěva byla svrchovaně symbolická. Setkal se s „otcem“ čínských ekonomických reforem Teng Siao-pchingem. Jeho cesta ke „státnímu kapitalismu“ Gorbačova nepochybně inspirovala.

Ve svém projevu na náměstí Nebeského klidu ale Gorbačov řekl: „Ekonomické reformy nebudou fungovat, pokud je nebude doprovázet radikální reforma politického systému.“

To čínští komunisté slyšet nechtěli a zastánci tvrdé linie v čínské vládě zamezili vysílání Gorbačovova projevu.

4. června poslal Teng proti demonstrujícím studentům armádu. A později konstatoval: „Nedávné události jasně ukazují, jak důležité je, že Čína je pevně spojena s ideou socialismu a vedením jedné strany. Pouze socialismus – to znamená vláda jedné strany – může zachránit Čínu a udělat z ní vyspělou zemi.“

Čína potvrdila, že neuhne od totalitní politiky a pokračovala v otevírání ekonomiky.

Gorbačov demokratizoval politický systém a země se propadala do hluboké ekonomické krize. O dva roky později se Sovětský svaz rozpadl a Gorbačov ve vrcholné politice skončil.

Nástupnické Rusko se z krize začalo dostávat až po mnoha letech. Ale demokratický politický systém v zemi nepřežil.

Nebyly Gorbačovovy reformy nedomyšlené? Neměl jít „čínskou cestou“?

Tengův syn říká, že jeho otec si o Gorbačovovi myslel, že „je idiot“. A myslí si to i spousta Rusů. Například v průzkumu z roku 2013 vnímalo Gorbačova jako pozitivní politickou osobnost jen 22 % Rusů. Skončil tak daleko za Stalinem (50 %) nebo za Brežněvem (56 %).

„Ve velké míře nenásilný kolaps sovětské mocnosti s jadernými zbraněmi je jednou z nejvýznamnějších událostí posledních několika staletí. Zpětně viděno šlo téměř o zázrak. Nikdy předtím neproběhla tak zásadní změna s tak minimálním násilím,“ napsal americký politolog a historik Mark Kramer.

„Čím se zásadně odlišil od předchozích vládců Kremlu a čím se stal jedním z mých politických hrdinů, je to, že se držel základního principu: Politika nesmí být založena na donucování,“ doplňuje dlouholetý reportér BBC Brian Hanrahan.

A dodává: „Představte si tu hrůzu, kdyby byl tehdy sovětským lídrem někdo jako Slobodan Miloševič. Gorbačovovi stále patří hluboký evropský dík.“

Mohl by to být epitaf Michaila Sergejeviče Gorbačova.