Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Bývalý prezident Obama přirovnal na sjezdu demokratů Donalda Trumpa k fukaru na listí. „Někdo mi řekl, že je jako soused, který vám každou minutu a každý den dělá pod okny hluk s fukarem na listí,“ řekl. Je to výborná metafora, která se nehodí jen na Donalda Trumpa.
Fukar na listí je naprosto famózní zařízení. Je nesmírně hlučné, když se tedy bavíme o nejběžnějších typech na benzin. Je neefektivní, zejména když fouká vítr, což je shodou okolností docela časté na podzim, kdy listí nejvíc padá. A ano, šetří manuální práci. Ale kdybychom to nějak propočítali v poměru k ceně, zmíněnému hluku a vyrobeným emisím, tak to bude možná vůbec nejproblematičtější zahradní či obecně venku používané zařízení.
Loni na podzim jsem několik dní pozoroval tři lidi s fukary v jednom vinohradském parku. Když odhlédnu od hluku, bylo nervydrásající se na ně jenom dívat. Ano, sice „vyčistili“ asfaltové chodníky a nakonec multikárou odvezli z parku asi deset pytlů listí, ale nazval bych to spíš happeningem než odvedenou prací.
Fukary na listí mají přitom docela hezkou historii. Populárními se staly v Americe, kde jinde, a jejich obliba souvisela s tím, jak si generace baby boomers začala ve velkém budovat domky a zahrádky na městských periferiích. Boom prožívaly všechny produkty, které slibovaly nějak minimalizovat manuální lidskou práci: od sekaček na trávu přes čističe bazénů až po velké venkovní grily.
Nápad na zařízení, které bude „odfoukávat“ nečistoty, bylo původně inspirováno rozprašovači chemického postřiku či hnojiv. Patent si v padesátých letech nárokovalo hned několik firem, zejména japonská Kyoritsu Noki. Ale skutečná obliba přišla až o dvacet později, když tahle společnost v roce 1977 představila první fukar se spalovacím motorem, který bylo možné nosit jako batoh na zádech. A skoro zároveň se objevily i první zcela ruční fukary.
Všechny používaly dvoutaktní motory. My v bývalém Československu jsme měli na silnicích své trabanty a wartburgy, Američané si je v malém provedení začali kupovat na údržbu svých zahrad či příjezdových cest. Koncem osmdesátých let se jich v USA už prodával už skoro milion ročně.
Dnes se odhaduje, že jen v USA je v provozu asi 11 milionů fukarů na listí. Většina se spalovacími motory. Ty nejmodernější mají parametry sportovního vozu: dokážou hnát vzduch rychlostí až přes 300 kilometrů v hodině. Hluk z fukaru je v bezprostřední blízkosti kolem 95 až 115 decibelů (srovnatelné se startujícím letadlem ve vzdálenosti sto metrů), takže lidé používající fukary nosí chrániče sluchu.
Nikoli však další lidé v okolí. Zvuk je slyšet na vzdálenost delší než kilometr (a díky nízkým frekvencím dobře prochází zdmi) a až do vzdálenosti cca 240 metrů od pracanta překračuje doporučený limit hluku podle WHO.
Což je zároveň důvod, proč Američané fukary nejen milují, ale taky nenávidí. Takže už od samého začátku byly snahy používání fukarů zakazovat, v prvních městech už koncem sedmdesátých let. Dnes nějak omezuje jejich použití odhadem 200 amerických měst. A v Kalifornii je od letošního roku zakázán prodej benzinových modelů.
Protože to je další hezký aspekt tohoto příběhu: fukarům nakonec nezlomil vaz iritující hluk, ale právě znečištění životního prostředí. Jak si pamětníci vzpomenou, dvoutaktní motory nepříjemně smrdí. A celkově jsou všechno, jen ne ekologické. Environmentalisté spočítali, že hodina provozu fukaru vyprodukuje stejně emisí jako cesta moderním autem z Los Angeles do Denveru.
Takže se vynořilo řešení, a tím jsou elektrofukary. Jsou podobně málo efektivní, výrazně méně hlučné (ale ne zcela tiché) a šetrnější k přírodě. Ale ne zas tolik, například co se týče ničení hmyzu. To je další argument ochránců přírody. Třísetkilometrový vítr je nešetrný k mravencům i dalšímu hmyzu, ničí jejich sídla.
Plus – zahradnický byznys je v bohatých státech, jako je Kalifornie, celkem lukrativní, ale zároveň vysoce konkurenční. A to nutí firmy držet náklady co nejníž. Pro stát je zároveň výhodné, že zaměstnávají nekvalifikovanou pracovní sílu, často imigranty. Proto se na nákup elektrických fukarů objevily nabídky dotací. To také známe, že?
Alternativa? Existuje jisté zařízení, vysoce efektivní a zároveň prakticky zcela tiché a málo invazivní. Bylo vynalezeno v Číně – před více než třemi tisíci lety. Od šestnáctého století se používá také v Evropě, dnes nejpoužívanější moderní design byl patentován v roce 1974, dokonce dřív než první ruční fukar japonské firmy Kyoritsu Noki. Tohle zařízení se jmenuje hrábě.
Nudné, tiché, efektivní. Zcela nevhodné do doby, kdy je všechno zábavné, hlučné a nanejvýš efektní. Kdo by chtěl hrábě, když může mít fukar?
