Článek
Jsou přesně těmi mladými lidmi, které bych chtěl vidět na „důležitých postech“. A je mi jedno, jestli to bude v politice, v byznysu, anebo – asi nejlépe – v nějaké veřejné službě. Ale že zkrátka budou těmi, kdo jakýmkoli zásadnějším způsobem zasáhne do toho, kam se Česko bude ubírat. Že budou tvořit budoucnost, nadneseně řečeno.
Jakubovi a Tereze není ani třicet. Oba vystudovali v zahraničí, bakaláře ve Skotsku a magistra v Nizozemsku. Dnes žijí a pracují na malé farmě, kterou si založili a budují v Pošumaví. Živí se prodejem zeleniny, kterou prodávají v bedýnkách lidem v okolí. Letos by jich chtěli mít kolem třiceti. Práce je to těžká, fyzicky namáhavá. Jak oba říkají, někdy jsou tak unavení, že nezvládají ani administrativu, která je s provozem malého zemědělského podniku spojená.
Četl jsem to v článku na Aktuálně.cz, nazvaném emotivně, avšak zároveň přesně: „Mají titul, ale dřou se na farmě. Environmentální žal přivedl mladý pár k zemědělství“. Je to hezky napsaný profil dvou zajímavých mladých lidí. Není to komentář, byť podle toho, jak autor jejich příběh vypráví, je jasný, jaký nabízí úhel pohledu: svět se ubírá špatným směrem a mladí lidé, i ti nejtalentovanější a s nejlepším vzděláním, volí raději návrat k přírodě.
Nic proti tomu, je to pohled i postup zcela legitimní. Každý se může rozhodnout, jestli bude žít ve městě a pracovat v korporaci či velké instituci, anebo hledat smysl života na venkově a v návratu k přírodě. Jestli si Jakub a Tereza vybrali to druhé a jsou šťastní, pak je to skvělé.
Nemůžu se ovšem zbavit dojmu, že oba (a s nimi i autor článku) nabízejí svůj příběh také jako řešení. Na venkov je přivedl tzv. environmentální žal. Propadali depresi z klimatické krize, bylo jim líto, kam se svět „řítí“, a chtěli přispět k „pozitivní změně“, tvrdí.
Tady je třeba říct: řešení to není. Je to soukromá volba, jak si uspořádat život. Není to zároveň volba, na které by bylo něco obdivuhodného či následováníhodného. Ano, je hezké, že svým pár desítkám zákazníků nabídnete ledový salát, který v supermarketu nekoupí. Ale planetě to nepomůže.
Nechci zlehčovat to, čemu se dnes říká „environmentální žal“. Před pár lety mi to přišlo komické, dokonce jsem si myslel, že jde o satirický termín. Ale není. A já chápu, že cokoli lidem působí stres či v nich vyvolává obavy, je třeba brát vážně.
Problém může být sporný či hypotetický, zmíněné obavy a stres jsou ovšem skutečné. Já se v osmdesátých letech bál jaderné války. A neřekl bych, že byla o mnoho pravděpodobnější, než se dnes lidem zhruba stejně starým jako tehdy já zdá, globální katastrofa způsobená změnami klimatu. Asi spíš naopak.
Ale právě proto si myslím, že ti nejchytřejší a nejschopnější nemůžou tvrdit, že když se rozhodnou rýpat se celé dny v hlíně a prodávat několika zájemcům oranžovější mrkev a zelenější petrželovou nať, že tím zachraňují planetu.
Nezachraňují.
Řešení jsou dvě. Jedno je společenské, tedy dosáhnout změny lidského chování. Ale tou změnou není, že se lidé odstěhují z měst na venkov a založí farmy. Tak velkou planetu bohužel nemáme. Takže té změny dosáhnete nejspíš v politických či veřejných funkcích. Případně když pro lidi na těchto pozicích budete vytvářet strategie a plány.
Druhou cestou je řešení technologické. Vím, že je to nepopulární, protože jsme se z éry technooptimismu, vrcholící v dnes vysmívaných „devadesátkách“, propadli do totálního technopesimismu. Lépe řečeno mladé generace se tam propadly. Považuju to za smutné, dokonce i nebezpečné.
Spousta institucí, firem i států se zavázala, že dosáhnou k nějakému datu, více či méně blízkému (většinou je to rok 2050, k čemuž se přihlásily vlády více než 100 zemí), „uhlíkové neutrality“. Tedy nulových emisí CO2. Když si tyto plány dáte do Googlu a aspoň zběžně prostudujete, zjistíte jednu věc: tím nejdůležitějším, co má k jejich dosažení přispět, jsou technologie a inovace.
Vlastně skoro tím jediným. Jiná cesta k budoucnosti s názvem „carbon neutrality“, či dokonce „net zero“, neexistuje.
A jakkoli je pro mě jako liberála zcela legitimní, aby se každý rozhodl, kde a jak bude žít (a nikomu do toho mluvit nechci a nebudu), nechci zároveň slyšet, že to dělají pro obecné blaho či pro planetu. Ano, pěstovat zeleninu je lepší než veřejně exhibovat, hystericky naříkat a žadonit o pozornost tím, že se překřtím na „poslední generaci“.
Ale není to řešení.
Potřebujeme nejchytřejší a nejnadanější lidi z generace, která zcela jistě není „poslední“, aby netrávili svůj nejproduktivnější čas na poli nebo u záhonu. „Běhat mezi zahradou a počítačem je neudržitelné,“ říká Tereza, osmadvacetiletá architektka s tituly z Dundee a Haagu.
Jednoduché, Terezo. Odložte motyku i hrábě. Vezměte si počítač na zahradu, sedněte si s ním do stínu a zachraňte planetu.
