Článek
Jeden z postřehů, které si odnáším z pandemie: Milujeme vědu, ale zklamali nás vědci. Určitě někteří. Každý z nás má v hlavě seznam vědců, expertů či lékařů, kteří ho zklamali, protože tvrdili to, co jsme nechtěli slyšet, co nás irituje nebo považujeme za nebezpečné.
Věda se nerovná pravda. Je to nástroj, který nám s pomocí faktů či myšlenek, pro které máme dostatečné důkazy, definuje svět. Ale je to nástroj nedokonalý stejně jako lidé, kteří ho tvoří. Hezky to dokumentuje můj oblíbený příběh z 19. století:
Ignác Semmelweis, maďarský Němec, se narodil v roce 1818. Vystudoval lékařství a stal se porodníkem. Jako mnoho jeho kolegů se po nástupu do praxe potýkal s tzv. horečkou omladnic. Jde o bakteriální onemocnění, které se projevuje vysokou teplotou a v předminulém století končilo asi ve třetině případů smrtí matky.
Semmelweis nastoupil v roce 1844 do Všeobecné vídeňské nemocnice. A povšiml si zajímavé věci: Na oddělení, kde při porodech byli lékaři, byl výskyt horečky omladnic vyšší než na oddělení, kde působil méně kvalifikovaný personál. A dokonce i než u žen (například prostitutek), které rodily „na ulici“.
Mladého lékaře napadla odvážná myšlenka, že nemoc možná roznášejí lékaři, kteří si na porodní sál „odskakují“ z pitevny. Bylo to v době bouřlivého lékařského výzkumu, kdy pitvy představovaly hlavní zdroj nových informací o lidském těle. Ale zároveň to bylo ještě před Pasteurovým objevem, že za šíření infekcí jsou zodpovědné mikroorganismy.
Semmelweis čistě intuitivně navrhl, aby si porodníci myli před vstupem na sál ruce. Studenti ho poslechli, protože byli „jen“ studenty a on už dostudovaným lékařem. A počet případů horečky omladnic okamžitě poklesl. Ale Semmelweisovi kolegové se mu nejdřív vysmáli, a když na mytí rukou neoblomně trval, začali ho nesnášet.
Copak jim nějaký mladý floutek bude říkat, co mají dělat? Nakonec Semmelweise vyštvali, dosáhli jeho propuštění a on nastoupil v roce 1849 na kliniku v Pešti.
Tam se opakovalo to samé. Studenti si myli ruce a výskyt nemoci klesl. Ale lékaři ho odmítli „poslouchat“ a brali teorie mladého kolegy jako urážlivé a nepodložené.
Nutno podotknout, že Semmelweis sám asi své věci moc nepomohl. Byl prý arogantní a nesnášenlivý, vrstevníci ho popisovali jako komplikovaného člověka. Navíc se u něj začaly projevovat psychické potíže. Nevíme, jak to souviselo s jeho dlouhým a marným bojem s kolegy, ale jeho stav se nakonec zhoršil a v roce 1865 byl umístěn do ústavu.
O dva dny později tam zemřel, ironií osudu na následky infekce, kterou onemocněl, když ho jeden z dozorců surově zbil.
Dnes je po něm pojmenovaná lékařská škola v Budapešti a jedna ze stanic tamního metra. Stojí tam i jeho socha a Semmelweis je řazen mezi nejvýznamnější lékaře 19. století.
Když si ale představím, jaká muka musel prožívat, na co myslel a jak se díval na svět přesvědčený o své pravdě a zároveň nepochopený nejlepšími mozky své profese, svírá se mi smutkem srdce.
Byl vědcem považovaným ostatními za drzého blázna a arogantního kariéristu. Ale on si ve skutečnosti všiml toho, co ostatní neviděli, a navíc to ověřil vlastním pozorováním. Jenže mu to nebylo nic platné.
Ukazuje to, jak je těžké přesvědčit ostatní, aby změnili svůj názor. I když jsou to vzdělaní a inteligentní lidé navíc působící ve stejném oboru.
Něco podobného říká Planckův princip pojmenovaný podle známého fyzika. Že nová vědecká myšlenka jen málokdy zvítězí tak, že vědci změní názor. Spíš proto, že její oponenti postupně zemřou a nová generace ji přijme za svou.
Věda je ten nejlepší nástroj, jak posouvat a formovat lidské poznání. Zpřesňuje obraz světa, na kterém jsme se shodli. Ale může se stát, že přijde revoluční myšlenka nebo objev a vědci jsou na ně připraveni stejně málo jako my ostatní.
Jinak řečeno: Věřme vědě, věřme i vědcům. Zaštiťme se oddaností racionalitě. Ale nezapomeňme dát aspoň někdy malou šanci také šílenství.
