Glosa: Nepodání ruky a Západ má jasno

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pro Sýrii to byl velký den. Do země dlouho strádající občanskou válkou, terorismem i mezinárodními sankcemi přijeli představitelé dvou evropských mocností, aby se sešli s novým vůdcem Ahmadem Šarou. Obsah jednání šéfky německé diplomacie a jejího francouzského kolegy s prozatímním syrským prezidentem ale zůstal v pozadí – západním médiím dominovaly zprávy o tom, že Šara nepodal Annaleně Baerbockové ruku.

Svět okamžitě oblétlo video, v němž syrský vůdce vítá Evropany. Francouzskému ministrovi hned podá ruku, poté se podívá na Baerbockovou, dá si ruku na srdce a pozdraví ji kývnutím. Ministryně má celou dobu sepjaté ruce, k žádnému trapasu, kdy by žena podávala ruku a muž by ji nepřijal, v tomto případě nedošlo. I sama Baerbocková to později okomentovala tak, že stisky rukou nečekala.

Všichni vědí, že Ahmad Šara je hluboce věřící muslim, a dokonce vůdce islamistické skupiny Haját Tahrír aš-Šám (HTS). Navzdory své násilné minulosti ale nyní hlásá toleranci k národnostním i náboženským menšinám a opakovaně zdůrazňuje, že Sýrie je státem pro všechny a že se křesťané, alávité či Kurdové nemají ve své vlasti čeho bát. Plánuje také rozpustit všechny milice včetně HTS a zahrnout je do oficiálních bezpečnostních složek státu.

Jako člověk, který dovedl rebely ke svržení brutálního diktátora Bašára Asada – jehož zločiny nyní vycházejí najevo při odkrývání masových hrobů –, by měl dostat šanci, že své sliby splní. I proto sem přijeli evropští ministři a proto Američané zrušili desetimilionovou odměnu za informace vedoucí k Šarovu dopadení.

Místo případné reakce na porušení slibů se ale Šara na Západě dočkal kritiky za to, že ve své zemi dodržuje běžné islámské zvyky. A ještě dezinformací, že jím vedené úřady vymazaly obličej Baerbockové z fotografií. Později vyšlo najevo, že rozostřená tvář ministryně se objevila pouze na jednom z telegramových kanálů a syrská diplomacie zveřejnila na webu snímky neupravené.

Ze svých cest po regionu vím, že nepodání ruky ženě mužem je zcela běžné, a to i v sekulárním Turecku. Podobná věc se ostatně děje i v nemuslimských zemích – když francouzskou ministryni zdravotnictví Marisol Touraineovou přijímal před devíti lety její izraelský protějšek Jaakov Licman, ruku jí také odmítl podat. Několik francouzských novinářů se o tom zmínilo, vesměs to ale vnímali s pochopením, vždyť Licman byl ministrem za stranu zastupující ultraortodoxní židy.

Větší rozruch způsobil turecký autoritář Recep Tayyip Erdogan, když posadil šéfku Evropské komise Ursulu von der Leyenovou na pohovku stranou, zatímco sám v blízkosti jednal s předsedou Evropské rady Charlesem Michelem. Von der Leyenová mluvila o sexismu, větší kritika než na Erdogana se za „sofagate“ nakonec snesla na Michela, který jednání v takovéto podobě akceptoval.

Šarovi a jeho prozatímní vládě bychom měli vyčítat skutečné přešlapy, ne se zabývat chováním vyplývajícím z náboženského přesvědčení. Paradoxní je, že mnohem menší pozornost než onen stisk ruky věnují média faktu, že ministrem spravedlnosti v Šarově vládě se stal muž, který ve stejné funkci dohlížel v provincii Idlib na popravy žen obviněných z prostituce. To už za pozornost stojí a vadí to i mnohým Syřanům. Západ ale raději řeší hloupost, která se v médiích dobře čte.