Článek
Charisma i kariéra premiéra Borise Johnsona jako by v sobě obsahovaly i něco českého. Příměs, která je některým z nás na dálku povědomá. Ten styl odněkud známe, nebo?
Nejde jen o Johnsonovo řekněme klaunství, sklony ke lhavosti a životosprávu. To může být i puncovaně britské, stejně jako odpor nebo sympatie, které to budí.
Ale když BoJo spustí na téma lockdownových večírků, to jsme doma hned. Ty omluvy a výmluvy snad musel obšlehnout u nás. Nebo my u něj?
Chybí už snad jen, aby ministerský předseda do vřavy v Dolní sněmovně zvolal: „To prase bylo hladové!“
Na nejnovější ze seriálu svých covidových průšvihů, které ostrovní média stopují řadu měsíců, reagoval vysvětlením: Nikdo mě nevaroval, že se to nesmí. „Nikdo mi neřekl, že to, co děláme, je, jak říkáte, proti pravidlům, že dotyčné setkání je něco, co není pracovní akce.“
Šlo o akci v Downing Street v květnu 2020, na kterou premiérův tajemník rozesílal pozvánky s tím, že si účastníci mají „přinést vlastní alkohol“. Neboli: premiér za časů gigantické zdravotní pohromy buď netušil, co se děje v jeho úřadě, nebo nevěděl, co mají občané povoleno a co zakázáno. Nebo obojí. Britové mohou vybírat, co je horší zpráva.
Jak taková pracovní akce za časů lockdownu vypadá, například v Teplicích, ale už dříve popsali jiní její účastníci:
„K vašim dotazům odpovídám, že jsem navštívil hotel Prince de Ligne, nikoliv však restauraci.“
„Řešil jsem s ředitelem a účetním jeho firmy hospodaření společnosti. Ostatně tak jako každý měsíc.“
„To, že se v místě koná ještě rodinné setkání pana Bendy, jsem zjistil až na místě. Po zmíněné schůzce jsem následoval oba další účastníky a panu Bendovi jsem velmi krátce formálně pogratuloval. Vzhledem k večerní hodině, povětrnostním podmínkám a únavě jsem požádal pracovníka v recepci hotelu o možnost noclehu.“
Nějaké rozdíly tu sice existují: Teplice v Čechách nejsou Westminster, Jiří Šlégr, Jiří Paroubek a Vladislav Husák nevládnou jaderné mocnosti a Milan Hnilička složil poslanecký mandát. Ale modus operandi zůstává: dělat (respektive u Johnsona minimálně vědět o tom, že se dělá) něco nekalého a zkoušet vybruslit metodou „trochu zapírat, trochu popela na hlavu a ta částka taky nesouhlasí.“
Neumím posoudit aktuální citlivost britského publika vůči papalášství. Nejsem odborníkem na standardy tamní politické kultury. Ale vzhledem k tomu, kolik podobných případů se ve spojení s Johnsonem a jeho lidmi skloňuje a oficiálně vyšetřuje, působí jeho setrvávání ve funkci jako malý zázrak. Nebo taky jako náš styl, možná.
Anebo už jsme všichni otupělí. Kdyby to prasklo předloni, Boris Johnson by se musel poroučet jako Roman Prymula po Vyšehradě. Možná.
Kdyby býval tolik nekličkoval, mohl si ještě nasadit masku klauna a řešit to odzbrojující omluvou à la Marian Jurečka: „Než mi jídlo bylo připraveno a zabaleno, tak jsem si sedl na patník a pivo žahnul. Neuvědomil jsem si, že jsem tímto porušil nařízení vlády. Kdybych si toho byl vědom, pivo si nedávám, ani se s ním nefotím pro sociální sítě.“
Ale teď už je asi pozdě.
