Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Ta zpráva mnoho lidí pobavila. Protože jak ve čtvrtek napsal německý zpravodajský týdeník Der Spiegel, německé námořnictvo definitivně vstupuje do 21. století. Vypsalo totiž tendr, jehož cílem je nahradit osmipalcové diskety na čtyřech fregatách třídy Brandenburg, specializujících se na lov nepřátelských ponorek.
Osmipalcové diskety si už nepamatuju ani já jako padesátník. V osmdesátých letech jsem na prvních pécéčkách začínal s pružnými „pětačtvrtkami“, v devadesátých letech pak byla éra „třiapůlek“. Osmipalcové diskety uvedla počátkem sedmdesátých let jako velkou inovaci pro velké počítače firma IBM.
Jak píše Spiegel, kapacita těchto disket je jeden megabyte dat, tedy „asi polovina písně Taylor Swift ve formátu mp3“. Ale rozhodně by nestačila pro uložení žádné z fotek, které jste udělali za poslední roky mobilním telefonem. Německé vojenské námořnictvo s prehistorickými disketami však dosud fungovalo dobře.
Není to žádná německá specialita, americké jaderné síly přešly z osmipalcových disket teprve před pěti lety. Vlastně se tak skoro naplnil reklamní slogan výrobců prvních disket, který tvrdil, že jde o technologii „pro dalších sto let“. Bylo z toho nakonec půlstoletí, tedy minimálně pro nejvyspělejší armádu světa.
Ještě v roce 2014 americký televizní pořad 60 minut referoval o tom, že součástí mytického „atomového kufříku“ amerických prezidentů je právě osmipalcová disketa. Jen jejím prostřednictvím bylo možné odeslat jednotkám nouzové akční zprávy. Kritici však tento systém hájili: Podle nich byl sice velmi zastaralý, ale zároveň velmi bezpečný.
Čímž se dostáváme k další aktuální události. Jestliže jsme se ve čtvrtek mohli se Spiegelem nostalgicky zasmát vzpomínce na osmipalcové diskety, v pátek svět zaskočila zpráva naopak vysoce aktuální. Přesněji řečeno zaskočila jen ty, ke kterým se dostala. Ano, řeč je o mimořádně velkém, bezprecedentním globálním výpadku počítačových systémů.
Důsledky globálního výpadku IT jsme sledovali online:
Nejviditelněji to zasáhlo leteckou dopravu, rušeny či odloženy byly stovky letů. Ale dotklo se to tisíců firem a institucí na celém světě, do nějaké míry to zkomplikovalo život nejspíš stovkám milionů lidí. Týkalo se to počítačů používajících standardy firmy Microsoft, důvod byl zpočátku neznámý. Vyloučena nejprve nebyla ani možnost, že jde o hackerský nebo dokonce vojenský útok.
Nakonec se ukázalo, že šlo o banální, doslova jednořádkovou chybu v aktualizaci softwaru. „Viníkem“ nebyl Microsoft, byť jeho pověst to asi „odskákala“ nejvíc, nýbrž firma CrowdStrike, založená v roce 2011 a patřící paradoxně mezi přední světové společnosti v oblasti kybernetické bezpečnosti. Pečlivější čtenáři zpráv si možná vzpomenou na její pozitivní roli ve vyšetřování významných kybernetických útoků, mimo jiné i na americkou Demokratickou stranu v roce 2016.
CrowdStrike chybu rychle identifikoval, dobře komunikoval a nakonec i opravil. To je dobrá zpráva. Na to, jak závažně situace vypadala, se vše podařilo velmi rychle vyřešit. V pátek odpoledne našeho času se už digitální svět zase vrátil „na koleje“.
Avšak i tak je ohromující, jak významný a hlavně různorodý dopad měla na celou planetu tahle jedna chyba. Například: Britská NHS hlásila problémy ve většině lékařských ordinací v Británii, nemocnice v severním Německu rušily plánované operace, německé supermarkety Tegut zavřely 340 obchodů, řada televizních stanic včetně Sky News přerušila vysílání.
Existuje spousta vtipných bonmotů, které říkají, jak málo dělí současnou moderní společnost od apokalypsy. „Říká se, že mezi civilizací a barbarstvím jsou dvě jídla a čtyřiadvacet hodin,“ napsal spisovatel Neil Gaiman. Což je mimochodem citát, jehož původ lze vystopovat až do konce 19. století, tedy do samého začátku éry, které říkáme moderní civilizace.
Když tuhle řečnickou figuru Alfred Henry Lewis v roce 1896 poprvé použil, bylo to „devět jídel“. Inu, i v tomhle jsme asi dnes víc změkčilí. Překvapivé je však měřítko toho, jaký důsledek může jedna jediná chyba mít. Digitálně jsme se „nastěhovali“ do počítačového cloudu, protože je to efektivní a komfortní. Ale nebezpečné. Německé loďstvo bylo v pátek se svými disketami ještě v pohodě, příště se uvidí.
Protože nepochybně bude nějaké „příště“. Problém je v tom, že nevíme jaké. CrowdStrike a podobné firmy se jistě poučily a stejnou chybu neudělají. Jenže ono je to v počítačové bezpečnosti podobné jako s válkami. Také se připravujeme na ty, které už byly, ne na ty, které budou. Nemáme dost představivosti, abychom věděli víc.
Vždycky se objeví lidé, kteří budou tvrdit, že bychom měli svou závislost na technologiích omezit. Poukazují na negativa a rizika, která technologie přinášejí. Jenže to je prostě paradox pokroku. Každý objev či inovace nás vzdalují od doby, kdy jsme lezli po stromech. Ale zároveň zvyšují riziko, že se na ně obrazně řečeno „za dvě jídla a čtyřiadvacet hodin“ můžeme vrátit.
To riziko musíme minimalizovat, ale nic jiného dělat nejde. Je naivní si myslet, že bychom se mohli „otočit“ a vydat se zpátky. Do světa osmipalcových disket, nebo pokud možno ještě dál. Kdo chce, může to mít jako osobní protest: přestat používat mobil, sociální sítě, možná internet i počítače. Kdo ví, třeba to v budoucnu bude životní styl těch opravdu bohatých a úspěšných.
Ale jako civilizace nic takového udělat nemůžeme. A nemáme ani „plán B“, po kterém dnes mnozí volají. Aby až se příště vypnou počítače, svět dál aspoň omezeně nějak fungoval dál. Nebude. Opravdu nás od apokalypsy dělí už jen jeden jediný řádek kódu. V pátek to skončilo nepříjemností, ničím víc, a to je vlastně velmi dobrá zpráva.
