Článek
Každá událost má pravděpodobnost padesát procent. Buď se stane, anebo ne, říká jeden můj kamarád. Je to dobrý vtip, ale zároveň je v něm trochu pravdy. Samozřejmě ne o statistice, ale o naší psychologii a o tom, jak vnímáme události, které mají malou pravděpodobnost, že se přihodí.
Protože dokud se nepřihodí, tak s nimi vůbec nepočítáme, a když nastanou, tak pak naopak přeceňujeme to, že se stanou znovu. Proto se tak často mýlíme, když po výjimečných událostech vyhlašujeme, že se všechno změnilo a že „svět už nebude nikdy jako dřív“. A proto také platí, že se obvykle připravujeme na války, které už byly, ale ne na ty příští.
Navíc funguje řada kognitivních přeludů, například konfirmační zkreslení. A i když se stane výjimečná a extrémní událost, tak najednou máme pocit, že vlastně není výjimečná, ale že zapadá do nějakého širšího plánu a že to potvrzují i ostatní jevy či věci, už ne extrémní, ale běžné. Ale skoro vždy to je omyl a zkreslení naší mysli, ne realita.
Přesně to platí o atentátu na slovenského premiéra. Ten je onou zcela výjimečnou a velmi málo pravděpodobnou událostí, a proto jsme v takovém šoku, že k ní došlo. A stali jsme se obětí psychologického triku, že nejde o „chybu v matrixu“, nýbrž symptom něčeho důležitějšího a většího.
Najednou nám spousta toho, co se děje ve společnosti, dává v tomto kontextu smysl. Ale opakuji, že je to skoro jistě blud. To je paradoxně důvod, proč se pak i chytří a racionální lidé mohou chovat nerozumně a nebezpečně a proč to i celkem dobře fungující společnost může přivést do velkých problémů.
Není to ta událost samotná, nýbrž to, jak na ni reagujeme. Proto i události, ke kterým dochází výjimečně a s nepatrnou pravděpodobností, jsou potenciálně nebezpečné. Stejně jako vyšinutí jednotlivci. Ne proto, že se stanou běžnými, ale proto, že se pod jejich vlivem stane nebezpečným chování a přemýšlení tzv. normálních lidí.
Nasloucháme dnes těm, kteří věští dalekosáhlé důsledky a varují před polarizací společnosti. Tleskáme prázdným floskulím typu, že máme „ubrat plyn“ a nedělat „konfrontační politiku“. Najednou máme pocit, že nejen Slovensko, ale i Česko je na prahu společenského konfliktu a div ne občanské války. Že sedíme všichni na sudu prachu, který každou chvíli vybuchne.
Nevybuchne, pokud přestaneme šílet. Politika je přece založena na střetech, a vlastně obecně i celý lidský pokrok. Z konfliktů a sporů se rodí nové myšlenky. Ne vždy vítězí ty dobré nad špatnými, ale to není důvod je omezovat. Patří k tomu i silná slova. A dělat příčinnou souvislost mezi silnými slovy a střílející zbraní je hloupost, protože obojí odděluje celý vesmír jménem vyšinutá mysl.
Nepochybně žijeme v ukřičené a protivné době, kdy každý má názor na všechno a všichni jsme přesvědčeni o své pravdě. Sociální média vytvořila iluzi, že každý máme svou tribunu a své publikum. A ano, svět je dnes méně příjemný, než byl minimálně v předešlých dvou nebo třech dekádách. Ale ani střídání horších a lepších časů není v historii nic nového.
Výjimečné (ve smyslu velmi málo pravděpodobné) události přinášejí zmatek a nejistotu, jsou iritující a pro naši psychiku jsou hluboce nekomfortní. Ale jen málokdy představují reálné nebezpečí. Je to podobné jako se strachem z létání: cítíme úzkost a obavy, ale ve skutečnosti jsme v bezpečí.
Když už jsem použil tuhle metaforu: nečekané turbulence nejsou skoro nikdy příčinou pádu letadla. Skoro vždy je to lidská chyba, která má kořeny v nepozornosti a v podcenění ne velkých, ale naopak drobných každodenních, skoro neviditelných problémů. Svět jich má dnes hodně a víme o nich, střelba slovenského důchodce ale mezi nimi není.
