Gigantickou erupci slyšeli na 2600 kilometrů. Ten rok nebylo léto

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Žhoucí plyny, vulkanické kameny až o průměru 20 centimetrů a vichřice způsobená explozí zničily veškerý život na úpatí hory i kolem ní. Byla to jedna z nejsilnějších sopečných explozí za posledních deset tisíc let.

10. dubna 1815 vybuchla sopka Tambora na ostrově Sumbawa, dnes součásti Indonésie. Po několik století spící sopka se proměnila v „tekoucí oheň“. Výbuch byl slyšet ve vzdálenosti 2600 kilometrů. Prach, který stoupal z kráteru Tambory, dopadl až do vzdálenosti 1300 kilometrů. Po výbuchu se sopka zhroutila – její vrchol klesl přibližně o 1500 metrů.

V myslích místních lidí to býval obávaný domov bohů. Ale také svah, kde zakládali vesnice a pěstovali rýži, kávu nebo pepř. Po výbuchu vesničané uhořeli zaživa nebo je zabil úder kamenů vyvržených z nitra sopky. Odhady počtu obětí se výrazně liší, jisté je, že mrtvých byly desítky tisíc.

Ale lidé v důsledku výbuchu umírali i na „opačném konci světa“. Hlady a zimou.

Vulkanolog z univerzity v Cambridge Clive Oppenheimer se domnívá, že v následujících 50 letech je pravděpodobnost podobně ničivého výbuchu relativně malá. Okolo deseti procent. A dodává, že svět ani dnes zdaleka není připraven na globální důsledky takové katastrofy.

Deset procent? To ale zase není tak málo…

Nebudeme se pouštět do odborného výkladu. Zjednodušená vstupní informace ale pomůže s představou, jak kolosální výbuch Tambory byl. V roce 1982 vytvořili dva britští vulkanologové Index vulkanické aktivity (VEI – Volcanic Explosivity Index). Sílu erupce rozdělili do devíti stupňů od nuly do osmičky.

Mezi hlavní kritéria, podle kterých se mohutnost exploze posuzuje, patří objem materiálu, který sopka vyvrhne, nebo výška „erupčního sloupce“, tedy oblaku prachu, hornin a plynů, který po výbuchu vyrůstá z kráteru. Zatím poslední nejsilnější, tedy „osmičková“ erupce se odehrála před více než 27 tisíci lety. Během posledních deseti tisíc let došlo pravděpodobně k deseti „sedmičkovým“ sopečným explozím. Jednou z nich byl výbuch Tambory.

A nyní už to názorné srovnání:

Výbuch Vesuvu, který v roce 79 zničil Pompeje, je asi nejznámější sopečnou explozí v dějinách Evropy. Sopečný oblak dosáhl výšky až 30 kilometrů. Lidé v okolí sopky neměli šanci na přežití, zemřelo jich přes dva tisíce. Síla výbuchu na stupnici VEI – pátý stupeň.

Další celosvětově známou sopkou je indonéská Krakatoa, která explodovala v roce 1883. Je známější než Tambora, protože to už byl výbuch v době „nových médií“ – telegrafu a fotografie. Výška erupčního sloupce dosáhla 27 kilometrů, obětí bylo přes 36 tisíc. Stupeň VEI – šest.

A pak je tu třeba islandská Eyjafjallajökull, která v roce 2010 potrápila především Evropany. Po jejím výbuchu na týden zkolabovala téměř veškerá letecká doprava nad Evropou. Zrušeno bylo 95 tisíc letů. Dotklo se to deseti milionů cestujících. Vázlo zásobování, program rušili politici… Stupeň VEI – čtyři.

Co by se současným světem udělal výbuch Tambory?

Eruptivní sloupec po výbuchu Tambory dosahoval až do výše 43 kilometrů. Vědci odhadují, že obsahoval prach a jemnější či větší kameny, které dohromady vážily přes deset miliard tun. Zatímco hrubší, těžší kameny brzy padaly zpět k zemi, ty jemnější putovaly s větrnými proudy k oběma zemským pólům.

Jemné částice se pohybovaly vysoko nad mraky a vytvořily „závoj“, který odrážel zpět sluneční paprsky. Země se začala ochlazovat. Příkrov zároveň tlačil oblaky níž k zemskému povrchu a způsoboval velké a nečekané výkyvy počasí včetně silných bouří. Kombinace těchto faktorů měla ničivý dopad na životy milionů lidí po celé planetě.

Komplexní pohled na důsledky výbuchu Tambory se pokusil přinést americký akademik Gillen Wood v knize Tambora: Výbuch, který změnil svět. Podle něj v důsledku erupce zemřely miliony lidí. A pokud vezmeme v úvahu i vliv ochlazení na rozmach epidemie cholery, pak možná i desítky milionů lidí.

Zabíjel především hlad. Ochlazení a silné bouře způsobily rekordně nízkou úrodu. O roku 1816 se v dobových textech mluví jako o „roku, kdy nepřišlo léto“. Nebo také jako o „roku žebráků“.

Zima se vracela s nevídanou silou. Tak například východní pobřeží Spojených států zasáhla v červnu silná sněhová bouře. Ve vesnici Cabot ve Vermontu na severovýchodě USA, která leží v nadmořské výšce 400 metrů, byla 8. června sněhová pokrývka vysoká 46 centimetrů. V okolí kanadského Quebecu bylo v té době 30 centimetrů sněhu.

Gillen Wood cituje i zprávu o tom, jak po oblíbených švýcarských letoviscích „táhne zástup koster, které s nadšením konzumují jakékoli i sebeodpornější jídlo“.

Ostatně tento drastický obraz se výrazně promítl do evropské literatury.

Jemné sopečné částice unášené vzduchem ve výšce desítek kilometrů nad povrchem země způsobily i mimořádné světelné efekty. Výrazný byl především do jasně žlutých barev zabarvený soumrak. Objevuje se na několika obrazech britského romantického krajináře Williama Turnera. Gillen Wood říká, že ty obrazy vypadají „jako reklama na umění budoucnosti“. Má pravdu, Turner jakoby předznamenává impresionisty, kteří své vrcholné obrazy malovali o více než 50 let později.

A Gillen Wood barvitě popisuje i další projev exploze Tambory v moderním evropském umění. Červen roku 1816 byl u Ženevského jezera mimořádně chladný a nevlídný. Před pekařstvími v okolí jezera navíc postával onen „zástup koster“. Ceny chleba rostly závratnou rychlostí a lidé byli zoufalí. Nijak příjemný pohled pro vznešené britské turisty. Před procházkami a posezením u vody dávali tentokrát přednost diskuzím u krbu.

Ve vile na břehu jezera byli básník lord Byron, jeho přítel a osobní lékař John Polidori, básník Percy Bysshe Shelley a Shelleyho přítelkyně, začínající spisovatelka Mary Wollstonecraft (později Shelley). Za mrazivého šedivého dne se bavili předčítáním německých strašidelných příběhů. A lord Byron navrhl, aby každý zkusil podobný příběh napsat sám.

A byla z toho malá literární revoluce. Osmnáctiletá Mary vystřihla námět na slavný hororový román Frankenstein, který vyšel o dva roky později. A lord Byron přišel s příběhem o vampýrovi. Námět později rozpracoval John Polidori a byla z toho zakladatelská povídka moderní „upírské literatury“.

Jistě, s výbuchem sopky to souvisí jen velmi volně. Nedá se to srovnat s přímým děsivým dopadem exploze na životy milionů lidí. Ale ten symbol je důležitý: Příroda dala člověku najevo, že ji neovládá. A jen stěží se dokáže bránit.

Lidský život provází stísňující pocit zranitelnosti a konfrontace s neznámým a nepoznaným. Ne, nejsme „pány a vládci přírody“, jak o tom snili zakladatelé moderní vědy. Jsme v zajetí vlastní nevědomosti a krutých neznámých bytostí…

A sopek.

Odborníci se shodnou, že díky moderním technologiím jsou vulkanologové schopni určit, že se sopka probouzí k explozi. Lidé v okolí vulkánu tak mají dnes výrazně větší šanci na záchranu.

Není to ale nic samozřejmého. Evakuaci může ztížit, nebo dokonce znemožnit hustota osídlení. Typickým příkladem je Vesuv, na jehož úpatí vyrostla téměř milionová Neapol. V okruhu 50 kilometrů od kráteru sopky žijí dnes dva miliony lidí. Jejich rychlá evakuace je pouhou teorií. Podle vědecké studie z roku 2015 žilo po celém světě v dosahu ničivých sopečných výbuchů přes 800 milionů lidí.

A odborníci se shodnou ještě v jedné věci. Ničivá exploze dříve či později přijde. Nevíme přesně kdy ani kde. Ale přijde. A pak nepůjde „jen“ o bezprostřední ohrožení milionů lidí. Půjde o globální krizi. Tambora nebo Eyjafjallajökull naznačily: kolaps letecké dopravy, ochlazení, neúroda, hlad. A v moderním hustě osídleném světě k tomu připočtěme masovou migraci.

Ano, i v tom se odborníci shodnou: Jsme pyšní a málo si uvědomujeme, jak jsme v konfrontaci s přírodou zranitelní.