Střela stojí milion, cílem je autobus plný vojáků. Tohle je válka proti Rusům

„My neoperujeme jen na frontové linii, ale i za ní. Na území nepřítele. Náš úkol je přiblížit se, prozkoumat, zaměřit a zlikvidovat,“ popisuje s lehkostí v hlase český velitel průzkumné diverzní jednotky Tomáš alias Tango působící u Doněcku. „Dnes vás vezmeme s sebou na průzkum pozic. Budeme se pohybovat pár kilometrů, ale i pár set metrů od nepřítele,“ upozorňuje.

Spát se bude v zákopech na frontové linii. S fotografem Stanislavem Krupařem balíme karimatku, spacák, jídlo a pár dalších drobností. Od průzkumníků fasujeme těžší a bezpečnější neprůstřelné vesty. Krom standardu mají keramické pláty i na bocích a podbřišku. Balistická ochrana čtyři plus. Zadrží střelu z lehkého kulometu.

Bude nás šest. Američané Stumpy a Teach, Brit Big Red a český velitel Tango.

Třiadvacetiletý blonďák z Kalifornie Stumpy přibaluje svou oblíbenou americkou zbraň: šestnáctikilovou protitankovou střelu Javelin. Teach, devětadvacetiletý bývalý učitel angličtiny z Jižní Karolíny, k ní nese sedmikilový naváděcí systém.

V poledne vyrážíme na první pozici u těžební věže. Donedávna tu ještě fárali horníci. Teď tu jsou ukrajinští vojáci a dobrovolníci, kteří úspěšně brání Rusům v postupu. Míjíme maskovaný tank sovětské výroby. Ukrajině ho věnovali Poláci. V různých intervalech pálí na ruské pozice, což pochopitelně přitahuje pozornost nepřítele.

Krátká zastávka na stanovišti a Tango od velitele zjišťuje aktuální situaci na bojišti. Ve velké rychlosti pokračujeme dál. Vlevo remízek, vpravo pole. Zazní ohlušující rána. Zhruba sto metrů od nás dopadne do půdy granát. Zůstane po něm kráter a oblak dýmu. Po několika vteřinách další. O trochu blíž.

Tango prudce zabrzdí. Zařve: Get out! Left!

Levými dveřmi okamžitě opouštíme auto.

Probíháme lesíkem.

Down! Zazní další Tangův rozkaz.

Padáme na zem.

Další rána, tentokrát dál od nás. Několik minut zůstáváme schovaní mezi stromy a je klid. Rozdělujeme se. Tango se postará o auto, my běžíme pár set metrů podél remízku k nejbližším zákopům.

Tam už ve staré ukrajinské uniformě stojí ďjáďa Tolja, dvaašedesátiletý dobrovolník, který je v zákopech od začátku napadení. „Náhodná palba z tanku, který je několik kilometrů daleko,“ vysvětluje. Jsou tu na to zvyklí. Granáty tu dopadají často, ale vedle. Tolja rozdělává oheň, aby uvařil vodu na čaj a kafe.

Ďjáďa Tolja pracoval do posledního dne na doněckém letišti, než Doněck zabrali v dubnu 2014 proruští separatisté. „Byly časy, kdy jsem dával do kupy stíhací letouny Suchoj Su-35… A teď po nás střílejí,“ kroutí hlavou. Vypijeme kávu a čaj a pokračujeme na další pozici.

O dva kilometry dál parkujeme auto pod stromy. To kvůli ruským dronům. Ostrou chůzí procházíme skrze úzký remízek. Tady už jsou zákopy standard. Některé slouží jako úkryt, jiné k přespání. Desítky, možná stovky chlapů v nich tráví už měsíce.

Po dvou kilometrech docházíme na poslední pozici. Na každé straně remízku je výhled do krajiny. Na dohled jsou dvě městečka okupovaná Rusy, mezi nimiž se line silnice. Je od nás půldruhého kilometru. To je dnešní cíl.

Big Red se s dalekohledem v rukou uvelebí na jedné straně remízku, Teach na druhé. Stumpy mezitím aktivuje protitankovou střelu Javelin a připojuje navádění. Je na jedno použití a stojí v přepočtu milion korun.

„Odpoledne tudy jezdívá autobus nebo minivan s ruskými vojáky, kteří se střídají na pozicích. Máme povolení zasáhnout. Na nic menšího ale nestřílejte,“ dává svým lidem instrukce Tango.

Úzké remízky mezi poli se jako hřeben táhnou ke dvěma okupovaným městečkům. Na horizontu se třpytí zlaté kopule pravoslavných kostelů. Některé remízky vedou až na předměstí.

Během první mise počátkem dubna se Tangova jednotka dostala až k samotnému městu. Ve skrytu pozorovali ruské vojáky a jejich postavení. „Překvapilo mě, jak neopatrně se tam chovají. Například překládají proviant a munici za bílého dne a celkově působili, jako by byli opilí.“

Za tento husarský kousek si Tangova jednotka získala respekt u velení. A od té doby dostávají ty nejvýkonnější a nemodernější zbraně, ale také ty nejnebezpečnější úkoly.

Americké Javeliny poprvé otestovali koncem dubna. „Stumpy zaměřil polohu budovy ruského štábu, která byla ale o pár stovek metrů dál, než má Javelin garantovaný dolet. A vypálil. Střela dopadla kousek před ní. Tři vojáky to rozšvihalo na cucky, mnoho dalších bylo zraněno. To byl náš první test,“ vzpomíná Tango. Od té doby jsou americké Javeliny, o trochu menší britské NLAW a menší protipěchotní M80 jejich standardní výbavou na průzkumné mise.

Třiadvacetiletý blonďák ze severovýchodní Kalifornie přezdívaný Stumpy neboli Prcek je z jednotky nejmladší. I on má za sebou profesionální výcvik a vojenské zkušenosti. Vtipkuje, je plný energie a věčně natěšený na boj. „Já miloval zbraně, vojáky a všechno kolem toho už odmala,“ vypráví nám v remízku během čekání na cíl. Jeho životní cesta po střední škole byla jasná: armáda. Testy prošel tak dobře, že si mohl víceméně vybrat jakoukoli specializaci. Odmítl elitní jednotky a zvolil pěchotu – boj se zbraněmi a pohyb po vlastních. V roce 2018 strávil devět měsíců v afghánském Kandaháru. „Málo bojů, stále se na něco čekalo, nuda,“ shrnuje.

Pak čekal na další misi, když Rusko napadlo Ukrajinu. „Jakmile jsem viděl projev ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, že zve zahraniční bojovníky, neváhal jsem. Koupil jsem si letenku do Kalifornie, tam se rozloučil s rodinou a kamarády a hurá do Evropy.“

Bojovníci se tím obvykle nechlubí, ale Stumpy prozrazuje, že prý „odstranil“ mezi osmi až dvaceti Rusy. Za největší svůj „úlovek“ považuje Javelinem zlikvidované ruské bojové vozidlo pěchoty. Teď čeká natěšený v zákopu, oblíbenou supermoderní protitankovou střelu má opět připravenou v pohotovosti a vyhlíží cíl.

Čas běží a silnicí projede během tří hodin jen jedno žluté osobní auto. Pro průzkumníky příliš malý cíl. Blíží se sedmá hodina, čas odchodu na další pozici, kde v zákopech bivakujeme. Stumpy zakleje. Je rozladěný, že nedošlo k akci, ale balí Javelin.

V tom to začne. Minometné ostřelování, a dokonce střelba z těžkých kulometů. Kulky sviští kolem. Odkud, jak jsou daleko, těžko říct.

Zapadáme do nejbližších krytů. Tangovi z vysílačky přicházejí zprávy, že Rusové zintenzivnili aktivitu i na dalších místech frontové linie.

Sedíme skrčení v zákopu. „Osm až dvanáct metrů,“ odhadují vzdálenost střel od našich hlav ukrajinští vojáci a pak se dál baví o aktuální situaci na frontě. „Není to dobrý. Nepřítel má 70 % Severodoněcka a 90 % Luhanské oblasti,“ sdělují si. Oni ale drží stejné pozice od počátku války.

Po dvaceti minutách střelba utichne. „Jedeme zpět na základnu. Dnes je pro vás příliš nebezpečné přespat na pozici. Něco se děje. Navíc naše skupina dostala jistý úkol, na který vás rozhodně nemůžeme vzít,“ oznámí nám Tango stroze.

Do obyčejného omšelého domu pár kilometrů od ruských pozic dorazíme k večeru. Ti, co tu zůstali, připravili kuřata na grilu a zelný salát. Pořádná večeře před odchodem na další misi. Tango seznamuje skupinu s plánem. Vyrazí po půlnoci.

Venku hřmí, bouchá to a blýská se. Něco má na svědomí regulérní bouřka, něco prolétávající rakety, dělostřelecká palba a tankové granáty. Světelné čáry protínají oblohu.

Trochu prší. Jsme schovaní v garáži. Průzkumníci se přesto připravují. Nad mapou v tabletu důkladně probírají terén a taktiku postupu. Noční vidění má jen Tango. Ostatní by jej potřebovali, ale nemají. Vzájemně si kontrolují útočné pušky, zdravotní vybavení, ruční zbraně, vodu a další věci. Každý má minimálně osm zásobníků. Na korbu nakládají tři Javeliny. Hodinu po půlnoci odjíždějí.

Krátce před pátou ráno si oddechneme. Jsou zpět. Špinaví, unavení, ale živí. Stumpy vypadá zklamaně. Asi si opět nevystřelil.

Zítra, pozítří je ale taky den.