Ze sousedů byli švábi k zabíjení. 30 let od šílenství, které šokovalo svět

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Během přibližně sto dní mezi 7. dubnem a 15. červencem před třiceti lety zavraždili Hutuové 800 tisíc Tutsiů. Některé odhady uvádějí více než milion obětí. Jiné méně než 500 tisíc.

Někteří ze zabijáků byli později obviněni z podílu na genocidě a vypovídali před soudem. Mluvili i s novináři. (Následující citace jsou z knihy Philipa Zimbarda Luciferův efekt.) Jeden z nich říkal: „Nejhorší na masakru bylo zabít mého souseda. Dříve jsme spolu žili jako přátelé, jeho kusy dobytka se pásly na mém pozemku. Byl jako můj příbuzný.“

Jedna hutuuská žena vzpomínala, jak k smrti ubila děti sousedů, které se na ni dívaly v naprostém úžasu. Děti dlouholetých přátel. Ta žena ale vnímala především dvě věci: Někdo jí řekl, že Tutsiové jsou nepřátelé, a dal jí do ruky palici posetou hřebíky. A myslela si, že dětem prokazuje laskavost. Jejich rodiče už byli mrtví, byli by z nich bezmocní sirotci.

Další muž shrnul: „Naši tutsijští sousedé, to jsme věděli, za nic nemohli, ani neudělali nic špatného. Jen jsme věřili, že všichni Tutsiové jsou příčinou našich problémů. Už jsme se na ně nedívali jako na jedince, už jsme je nepoznávali, ani jako kolegy. Stali se pro nás hrozbou, větší než všechny ostatní hrozby dohromady. To bylo důležitější než náš pohled na společný život s nimi. A tak jsme se rozhodli je zabít.“

Jak se to mohlo stát?

Nebudeme se samozřejmě zabývat dávnými dějinami Rwandy. Několik vstupních informací bude ale užitečných. Hutuové přišli do oblasti velkých jezer v Africe v průběhu prvního tisíciletí před naším letopočtem. Tutsiové přišli o pár stovek let později.

A jen pro orientaci: Oblast velkých jezer zahrnuje dnešní Rwandu, Burundi, Ugandu, Demokratickou republiku Kongo a v širším pojetí ještě i několik dalších zemí ve střední Africe.

Tutsiové byli sice v historické perspektivě „hosté“, ale brzy získali moc. Byli bohatší, vlastnili dobytek, kdežto Hutuové pouze obdělávali půdu. Menšinoví Tutsiové tak postupně získávali rozhodující politické i hospodářské pozice ve vznikajícím Rwandském království.

Ale jak vysvětluje konžský akademik George Izangola, z hlediska etnicity byli Hutuové a Tutsiové „stejní lidé“. Měli stejnou kulturu, mluvili stejnou řečí. Odlišoval je ekonomický status, ale moderním jazykem řečeno to byl jeden národ. Toto relativně nekonfliktní soužití, které trvalo po staletí, dokázali během několika desítek let zničit němečtí a belgičtí kolonisté.

V roce 1884 získalo dnešní Rwandu a Burundi Německo. Území spravovalo prostřednictvím místních vládců. Podporovalo nadvládu Tutsiů, kteří byli podle Němců rasově nadřazeni Hutuům.

Po první světové válce získali nad územím kontrolu Belgičané.

Belgičtí kolonisté si byli neméně než ti němečtí jisti, že černoši jsou podřízená rasa. A podobně jako Němci a mnoho dalších západních vyspělých národů byli tehdy nadšeni eugenikou a antropometrií. Tedy naukami o čistotě rasy a fyzických ukazatelích, které mohou příslušnost k určité rase odhalit. I Belgičanům vyšlo, že Tutsiové jsou méně podřadná rasa než Hutuové, a podporovali jejich vládu. Měli ale potřebu to stvrdit jednoznačným byrokratickým způsobem.

Belgičané zavedli identifikační průkazy, které potvrzovaly, kdo patří k Tutsiům a kdo k Hutuům. Pouze Tutsiům pak byl povolen přístup k vyššímu vzdělání a úřednickým pozicím. „Belgický apertheid“ výrazně přispěl k tomu, že Tutsiové se začali cítit jako Tutsiové a Hutuové jako Hutuové. A začali se nenávidět.

Ale to ani zdaleka nebylo vše z mistrovství belgické koloniální správy. Když po druhé světové válce začalo být zřejmé, že koloniální panství padne, udělali Belgičané obrat. Možná dobře míněný, dějinami poučený, nicméně opět ničivý. Začali podporovat většinové Hutuy.

Ano, doba přála demokratizaci a dekolonizaci. Menšinoví Tutsiové neměli v otevřených volbách žádnou šanci. Takže v roce 1962 získává Rwanda nezávislost, vládnou v ní Hutuové. Tutsiové prchají do exilu.

Tak to shrňme: Belgičané přišli do Rwandy po první světové válce. Podle měření poměru mezi nadočnicovým obloukem a lícními kostmi dali přednost Tutsiům a vystavili jim na to úřední doklad. Asi o dvacet let později dospěli k názoru, že to není demokratické, a nechali „podřadné“ Hutuy získat nezávislost a vyhnat Tutsie.

„Slušný“ základ pro budoucí genocidu.

V roce 1962 se ve Rwandě završila hned dvojí revoluce. Země získala nezávislost. A Hutuové svrhli vládu Tutsiů. Tutsiové získali nálepku – jistě nikoli zcela neoprávněně – zpátečnických tyranů, autokratů a monarchistů. Hutuové byli – tady je oprávněnost výrazně nižší – demokraté. Nový režim totiž rozhodně demokratický nebyl, byl ve stejné míře autokratický jako předchozí monarchie ovládaná Tutsii.

Více než 300 tisíc Tutsiů ze země uprchlo. Měli k tomu dobrý důvod. Hutuové se mstili. Bývalé vládce mučili, vraždili, věznili.

Tutsiové za hranicemi zformovali milice a v roce 1990 vpadly asi čtyři tisíce mužů do Rwandy. Začala občanská válka. Ta sice formálně skončila příměřím o tři roky později, ale nenávist a politická manipulace už se nedaly zkrotit.

Historici se neshodnou, nakolik genocidu plánoval rwandský hutuuský prezident Juvénal Habyarimana. Byl považován spíše za umírněného politika. Nicméně za jeho vlády začala ve Rwandě masivní státní propaganda, která všechny problémy země sváděla na Tutsie. A především: Vytvářela obraz nepřítele. Tutsiové nejsou lidé, jsou to obtížní švábi. Heslem kampaně bylo, že zemi je třeba „odplevelit“.

Podle již citovaného Philipa Zimbarda to byla mimořádně úspěšná kampaň, která „odlidštila“ nepřítele. „Lidské bytosti jsou schopny vyměnit svou podstatu za bezmyšlenkovitou ideologii, splnit, a dokonce i přehnaně následovat příkazy charismatických státníků, jen aby zničily všechny bytosti označené nálepkou ‚nepřítel‘,“ říká Zimbardo.

Jistě, na vraždění se podíleli i vládní vojáci. Ještě hrozivější je ale podíl „obyčejných“ lidí. Dostali do rukou mačety a palice poseté hřebíky, vytvořili komanda a po stovkách a tisících vraždili svoje sousedy. A znásilňovali ženy svých přátel. Davová krutost a krvelačnost se zcela vymkla jakékoli kontrole. Přiložili sekeru na krk dvanáctiletému klukovi a přinutili ho, aby znásilnil vlastní matku. Jeho sourozenci a otec přihlíželi.

Vrazi se později svěřovali: „Zabili jsme každého, koho jsme našli. Nebyla žádná kritéria výběru, nikoho jsme zvlášť nevyhledávali či se ho neobávali. Byli jsme zabijáci našich známých, sousedů, prostě zabijáci postupující podle plánu.“

„Když jsme objevili jednoho Tutsie v močálech, už to pro nás nebyla lidská bytost. Myslím tím člověka, jako jsme my, s podobnými myšlenkami a pocity. Lov byl šílený, lovci byli šílenci a kořist byla šílená - všechno ovládlo šílenství.“

Jedna z tutsijských dívek, která vraždění přežila, říká: „Předtím jsem věděla, že člověk dokáže zabít druhého člověka, že se to stává. Nyní vím, že člověk, se kterým se dělíte o jídlo nebo se kterým spíte, vás dokáže bez problémů zabít. Nejbližší soused vám klidně prokousne hrdlo: To jsem se naučila při genocidě a od té chvíle už se na svět dívám jinak.“

Jistě, je pouze hypotetická otázka, jak by se soužití Tutsiů a Hutuů vyvíjelo bez německé a belgické intervence. Z dějin evropských revolucí víme, že k převratu, nenávisti a násilí zcela postačuje mocenská a ekonomická diskriminace. Nemusí jít o národ, etnikum.

Kolonialismus ale nepochybně k té nenávisti a k tomu násilí přispěl. Byť to nelze exaktně změřit a může to být předmětem nekonečných akademických disputací.

Něco je ale zřejmé. Když zaberete nějakou zemi, tvrdíte, že místní lidé jsou méněcenní a na tom základě s nimi různě experimentujete, aby to nejvíc vyhovovalo vašim zájmům. Pak utečete a ještě to nazýváte vítězstvím demokracie.

To prostě nemůže dopadnout dobře.

V průběhu dubna 1994 tutsijská Rwandská vlastenecká fronta zahájila ozbrojené boje proti vládním silám. Bylo to pokračování občanské války, která začala v roce 1990 a formálně byla ukončena v roce 1993.

V červenci 1994 Tutsiové ovládli celou zemi. A situace se obrátila: Dva miliony Hutuů uprchlo do zahraničí. A Tutsiové prováděli „odvetné vraždění“.

Hutuové žili především v přeplněných uprchlických táborech v Zaire (dnešní Demokratická republika Kongo). Desítky tisíc uprchlíků podlehly epidemiím. A tutsijská vláda navíc chtěla tábory zlikvidovat. S oficiálním zdůvodněním, že je třeba zabránit další genocidě. Zapletla se tak i do převratu v Zaire, následovaly dvě „konžské války“ a miliony obětí.

Rwandský justiční systém si s následky genocidy nedokázal poradit. Bezprostředně po katastrofě byly zatýkány desítky tisíc lidí, věznice byly přeplněné, soudy se hroutily. Soudců byl navíc nedostatek, protože mnoho jich bylo zavražděno během genocidy.

Soudy probíhaly mezi lety 1996-2000. Na začátku bylo 130 tisíc podezřelých ve vazbě. Před soud se dostalo 3343 případů. 20 % obviněných bylo odsouzeno k trestu smrti, 32 % na doživotí.

Mezinárodní soudní tribunál pro Rwandu obvinil a soudil 61 lidí.

Dnes je Rwanda oficiálně demokratickou republikou s prezidentským systémem. Ve skutečnosti je to režim jedné strany – tutsijské Vlastenecké fronty, která vládne od roku 1994. A je to režim autokratického prezidenta Paula Kagameho, který vedl Vlasteneckou frontu během občanské války a vládne dodnes.