Francie už není Charlie. 7 let od útoku na satirický časopis

„Otevřel jsem nejprve levé oko a před sebou uviděl zakrvácenou ruku. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že je to moje ruka. Oko pokračovalo dál k nehybnému tělu zhruba metr přede mnou. Stoupalo po jeho boku až k místu na hlavě, kde mezi vlasy vytékal z lebky mozek toho muže, kolegy, kamaráda, jehož kostkované sako jsem poznal. Bernard je mrtvý, pomyslel jsem si.“

Úryvek na předchozích řádcích pochází z knihy Le Lambeau (Štěp), za kterou stojí spisovatel a novinář Philippe Lançon. Před sedmi lety přežil teroristický útok na redakci francouzského časopisu Charlie Hebdo. Kromě toho, že události 7. ledna 2015 popsal ve své knize, poskytl také před pár lety rozhovor českému týdeníku Respekt.

„Chtěl jsem kreslíři Cabuovi ukázat jednu knížku o jazzu, a když skončila redakční porada, tak jsme se nad ní na chvíli zastavili. Kdybych knížku neotevřel a odešel o dvě minuty dřív, ve dveřích nebo na schodech bych narazil na oba vrahy a bezpochyby by mě na místě zastřelili. Snad stokrát jsem to propočítával a vždycky jsem došel ke stejnému závěru,“ vzpomínal v rozhovoru Lançon.

Do pařížské redakce satirického časopisu tehdy pronikli dva islamističtí radikálové – bratři Kouachiovi. Hnacím motorem útočníků byla urážka proroka Mohameda, které se časopis měl svou tvorbou dopustit. Během útoku přišlo o život dvanáct lidí a jedenáct jich bylo zraněno.

Redakce Charlie Hebdo nebyla jediným místem, které se v lednu 2015 tragicky zapsalo do historie Paříže. Podobné dění se odehrálo i na předměstí města a v obchodě s košer potravinami. Lednové útoky ve francouzském hlavním městě přišly jako třídenní vlna. Celkem během nich zemřelo 17 lidí i trojice islamistických útočníků.

Teroristé tak sice byli po smrti, jejich komplici ale nikoliv. V souvislosti s lednovými útoky tak soud ve Francii v prosinci 2020 odsoudil 14 lidí. Obžalovaní byli shledáni vinnými z různých obvinění; od členství v kriminální síti až po samotnou spoluúčast na útocích. Jedenáct jich před soudem stanulo osobně, o osudu tří z nich se rozhodlo v nepřítomnosti.

K útokům se přihlásily teroristické organizace Al-Káida a Islámský stát. Obvinění z terorismu však byla stažena u šesti obžalovaných, kteří byli shledáni vinnými z méně závažných trestných činů. Rozsahy trestů se pohybovaly od čtyř let za mřížemi až po doživotí.

Před soudem vypovídali také přeživší pracovníci redakce, jedním z nich byla i karikaturistka Corinne Reyová, známá pod přezdívkou „Coco“. Ta před sedmi lety útočníkům pod nátlakem otevřela dveře k nic netušícím kolegům. „Cítila jsem se bezmocná. Projít si tou bezmocí je nejtěžší. Cítila jsem vinu. Bylo to strašně těžké,“ vzpomínala během výpovědi.

V budově, kterou se v roce 2015 rozezněly smrtelné výstřely, už redakce časopisu nesídlí. Přesunula se na tajnou adresu a funguje v zabezpečených prostorách. „Vyvolává to otázku, jaké výzvě čelí naše dnešní demokracie: během 21. století v Evropě, v době míru, musí být satirické noviny, názorově založené noviny, umístěny pod ochranu, aby mohly i nadále fungovat,“ řekl minulý rok v rozhovoru pro iniciativu Faces of Democracy šéfredaktor Charlie Hebdo Gérard Biard.

Co se podle něj však nezměnilo, je postoj redakce. Důkazem toho má být například fakt, že časopis i nadále čelí různým hrozbám. „Je pro nás nepředstavitelné, abychom se vzdali některých našich hodnot, našeho boje za sekularismus, za svobodu svědomí a právo vyjadřovat satiru a rouhání. To by znamenalo, že teroristé vyhráli.“

Někteří zaměstnanci po útoku z časopisu odešli, redakce ale získala také některé nové tváře. „V mém případě nepřicházelo v úvahu, abych skončil. Dne 7. ledna 2015 jsem v redakci nebyl. Nemohu tedy upřímně říct, jestli by moje rozhodnutí bylo jiné, kdybych ten útok zažil a přežil,“ podotkl Biard. Pro časopis stále pracuje například i již zmiňovaná karikaturistka Reyová nebo novinář Lançon.

„Zůstaly mi hrozné pocity viny,“ přiznala ale Reyová v květnovém rozhovoru s The New York Times. Levou ruku od ramene až k zápěstí jí nyní pokrývá několik tetování. Některé kresby patří její malé dceři, v kůži však má navždy i výtvory kolegů Tignouse a Charba, kteří během útoku přišli o život.

V době těsně po útoku se podle předpovědí měl 7. leden 2015 stát pro Francouze tím, čím je 11. září 2001 pro Američany. Nejen sociální sítě pak zaplavilo heslo Je suis Charlie (Jsem Charlie), kterým lidé vyjadřovali podporu časopisu i svobodě slova nebo odpor vůči ozbrojeným hrozbám. Vyprázdnila se fráze v průběhu let?

John Lichfield pro server Politico v roce 2020 napsal text, ze kterého lze vyčíst příklon ke kladné odpovědi. „Francouzský annus horribilis 2015 nevyvolal ani hlubší nesnášenlivost, ani trvalý nový smysl pro společný cíl. Ať už v dobrém, či ve zlém, Francie, pět let po Charlie Hebdo, zůstává z velké části Francií bezcitnou.“

Svůj názor novinář opírá zejména o podobu francouzské politiky, dochází ale k závěru, že dobře si v zemi nevede ani svoboda slova, obzvláště v případě radikální levice. Na to již upozornil i sám časopis, když u příležitosti soudu s „viníky“ opět publikoval karikatury proroka Mohameda. Tentokrát to však neudělal proto, aby zesměšnil radikální islám, nýbrž kvůli tomu, aby truchlil nad úpadkem svobody slova ve Francii a na Západě obecně.

„Viděli jsme univerzity rušit konference, bojkoty her i nejrůznější pokusy zabránit odlišným názorům na sociálních sítích,“ komentoval tehdy vydání čísla jeden z redaktorů časopisu vystupující pod přezdívkou Riss. „Je udivující vidět, jak se cenzura stala populární.“

Při pátečním pohledu na sociální sítě by bylo možné říct, že odkaz tragédie žije dál a Charliem zůstávají alespoň jedinci. Lednovou událost roku 2015 už na svém Twitteru připomněla například eurokomisařka Věra Jourová z hnutí ANO: „Před sedmi lety zaplatil Charlie Hebdo nejvyšší cenu za svobodu slova. Při útoku zahynulo 12 lidí, převážně novinářů a karikaturistů. Nezapomínáme. Jejich odvaha řídí naše jednání.“