Článek
Posledním definitivním spouštěčem Masakru u Wounded Knee snad bylo nedorozumění. Napjatá, nervózní atmosféra a neslyšící indián neuposlechne rozkaz amerického vojáka. Ale jaké nedorozumění? Armáda obklíčí indiánskou vesnici. A postřílí 300 lidí. Mužů, žen a dětí.
A dvacet ze střílejících vojáků dostane později nejvyšší vyznamenání – Medaili cti.
V roce 1973 měli potomci Lakotů-Siouxů pobitých u Wounded Knee pocit, že takhle to už dál nejde. Že americká vláda podporuje zkorumpované a násilnické šéfy rezervací. Že vůbec nedbá na tradice, kulturu a práva původních amerických obyvatel. Že jejím jediným cílem je indiány asimilovat. A tak přesně před padesáti lety, 27. února 1973, zahájili „okupaci Wounded Knee“.
Byl to začátek 70. let, hnutí za lidská práva bylo ještě velmi živé, stejně jako protesty proti válce ve Vietnamu a odkaz hippies. Inspirovalo se i Hnutí amerických indiánů.
