Článek
Ruské jednotky jsou od Pokrovsku vzdáleny sotva deset kilometrů, přesto zvuky války na některých místech přehlušuje šumění kávovaru. „Naši obránci nás potřebují,“ řekla agentuře AFP pětatřicetiletá baristka Anna a pochválila mnoho ukrajinských vojáků umístěných ve městě. „I oni si chtějí dát svůj šálek dobré horké kávy s párkem v rohlíku,“ dodala. (Snímek autobusového nádraží v Pokrovsku na Ukrajině, 19. října 2024.)
Annina kavárna nabízí těm, kteří zůstali, krátké zdání normality na pozadí života ve válečné zóně. Pokrovsk je jedním z nejintenzivnějších ohnisek bojů na frontové linii.
Ruské síly se snaží dobýt tento klíčový bod na východě Ukrajiny. Úřady v pátek vydaly naléhavou výzvu k hromadné evakuaci města, tisíce lidí, kteří tu žijí celý život, se ale rozhodly zůstat.
Před dvěma týdny zesílil nepřítel bombardování Pokrovsku, kde žilo před invazí v únoru 2022 asi 60 000 lidí. Letos v říjnu jich zůstávala asi pětina – většinou starší obyvatelé a zhruba tisíc nezletilých.
„Děkuji Anně, která zde pokračuje v práci,“ řekl AFP 52letý muž s čajem v jedné ruce a cigaretou v druhé u jednoho z mála otevřených podniků v Pokrovsku. „Člověk sem může přijít, socializovat se, dokonce se tu setkat i s přáteli,“ dodal.
„Všechno bylo plné života,“ zavzpomínala baristka Anna na časy před válkou s tím, že teď „je to opravdu děsivé“. Svou rodinu poslala pryč a její čas v Pokrovsku se také krátí. Počítá, že kavárně zbývají tak dva týdny, než se situace stane příliš nebezpečnou.
Pokrovsk vypadá jako město duchů. Veřejná doprava nejezdí – většina obyvatel se venku dlouho nezdržuje a mnoho podniku, jako třeba vedlejší pizzerie, funguje jen velmi omezeně. Elektřina se stala vzácným zbožím.
Restauracím chybí i tekoucí voda, ostatně jako téměř celému Pokrovsku, takže je nutné spoléhat na studny a balenou vodu. (Snímek z vesnice Ševčenko u města Pokrovsk, 20. října.)
Místním, z nichž mnozí nemají vůbec elektřinu, Annin podnik s generátorem umožňuje „dát si teplé jídlo nebo nealkoholické pivo“.
Navzdory riziku sem lidé stále chodí – do kavárny či místní restaurace, která jim podle jejich slov umožňuje cítit se „jako normální člověk“. „Nechce se mi nikam jezdit. Nechci všechno opustit. Ale není cesty ven,“ svěřil se AFP jeden z pokrovských rodáků.
