Článek
Ukrajinská novinářka Hanna Arhirová, korespondentka agentury AP, sleduje už dva roky osudy otce a syna, jejichž životy nenávratně změnila válka, kterou v únoru 2022 rozpoutal na Ukrajině ruský prezident Vladimir Putin.
Na sklonku léta téhož roku utrpěl Vitalij Šumej, tehdy čtyřiatřicetiletý, téměř fatální zranění. Nikdo moc nevěřil, že se z toho dostane. Až na jeho tátu Serhije. Péči o syna podřídil vše. A vytrval. Dnes říká: „Je to přece moje dítě. Musím to zvládnout a udělat všechno, co je v mých silách, aby se uzdravil. Takže jestli má někdo chuť to vzdát, ať už vojáci nebo civilisté – prosím, nevzdávejte to. Držte se zuby nehty.“
Příběh Vitalije a Serhije si můžete prohlédnout ve fotografiích, které pravidelně pro AP pořizuje ukrajinský fotograf Efrem Lukatsky.
Píše se 11. leden 2023 a do pokojů městské nemocnice v Černihivu proniká zvenčí jen málo denního světla. Na oddělení vyčleněném pro zraněné vojáky neúnavně mluví čtyřiašedesátiletý Serhij Šumej na svého těžce zraněného syna Vitalije. Hovoří celé hodiny. Snaží se ho stimulovat, dodávat mu sílu svou přítomností.
Vitalij Šumej (34), důstojník ukrajinské armády, utrpěl v srpnu 2022 devastující poškození mozku, když zákop, kde se ukrýval, zasáhl dělostřelecký granát. Šumej tehdy velel rozmístění a nasazení protiletadlových raketových systémů v Doněcké oblasti, která i teď, o dva roky později, zůstává nejžhavější částí 1000 kilometrů dlouhé frontové linie na Ukrajině. (Snímek z ledna 2023 z nemocnice v Černihivu.)
Vitalij Šumej bránil Avdijivku, město, které během té doby padlo do rukou ruských okupačních vojsk. Ve dnech, které předcházely jeho takřka fatálnímu zranění, právě začínala nejdelší bitva války – ta o Bachmut. I Bachmut padl. Serhij synovi nikdy nevyčítal, že se rozhodl narukovat. I dnes říká, že cítí jen hrdost, ne lítost. (Snímek z nemocnice v Černihivu, leden 2023.)
Výbuch granátu Vitalijovi vytvořil v lebce kráter hluboký a široký jako půlka melounu. Když se dostal z nejhoršího, dokázal jen mrkat a polykat, jinak zůstával převážně nehybný. „Posledních pět měsíců jsem byl neustále s ním. Vedle něj, vedle něj, vedle něj. Zůstávám. S výjimkou chvil, kdy si jdu zakouřit,“ svěřil se v lednu 2023 AP Serhij, sám bývalý voják ve výslužbě.
A ještě jeden snímek z ledna 2023, kdy o příběhu Vitalije a jeho oddaného táty Serhije informovala poprvé agentura AP. Tehdy do nemocnice dorazila dvanáctiletá Oleksandra Hryščenko, aby těžce zraněnému důstojníkovi přinesla dvě ručně šité panenky. Rozhodla se je vyrábět, prodávat a výtěžek odevzdávat černihivské nemocnici na pomoc ukrajinským vojákům.
Zde už Vitalij s tátou na snímku z 28. srpna 2024 v rehabilitačním centru v Modryči na západní Ukrajině s tričkem svého milovaného klubu Šachtar Doněck s vlastním jménem. Na zdi nalevo je vystavena ukrajinská vlajka podepsaná hráči Šachtaru, napravo fotografie usmívajícího se Vitalije z doby před jeho zraněním. Reportáž a snímky Associated Press upoutaly pozornost mnoha lidí po celém světě, včetně vedení Šachtaru. Fotbalový klub nabídl, že za drahou léčbu, kterou Vitalij Šumej zoufale potřeboval, zaplatí.
Na léčbu odcestoval táta se synem do Barcelony. Po důkladných vyšetřeních podstoupil Vitalij operaci mozku, pak mu lékaři pomocí implantovaných destiček zrekonstruovali lebku. „Operace byla velmi složitá, ale on je silný. Věděl jsem, že to zvládne,“ řekl AP Serhij. Na Ukrajinu se vraceli o několik měsíců později: Vitalij reagoval úzkostně, když slyšel cizí a neznámý jazyk. „Okamžitě po návratu pocítil úlevu, a už v únoru tohoto roku se začal Vitalij smát a mluvit. Měl jsem obrovskou radost. I když to byla malá výhra, byla naše,“ říká Serhij. „Šel jsem s hlavou vztyčenou, hrdý na to, jak daleko jsme došli.“ (Snímek z 28. srpna 2024.)
Zpočátku Vitalij reagoval jen jednoduchými slovy. Zvládl „ano“ a „ne“. Postupně se jeho slovní zásoba rozšířila o barvy, dny v týdnu a jména blízkých. Ergoterapeutka Svitlana Kononenková, která s ním pracuje už měsíce, v poslední době vidí velký pokrok. Kromě Vitalije má ještě několik dalších pacientů, většinou vojáků jako on. „Jakou máš přezdívku?“ ptala se Vitalije během návštěvy AP. Vitalij zašeptal: „Leon.“
Serhij a Vitalij spolu prošli různými nemocnicemi a rehabilitačními centry. „Otec říká, že radost nachází v každém malém pokroku svého 36letého syna: v úsměvu, novém slově nebo nečekaném pohybu,“ popsala v čerstvé reportáži Vitalijův stav novinářka Hanna Arhirová. „Jde o malé kroky, o kterých ale lékaři pochybovali, že by vůbec kdy mohly nastat.“ (Na snímku z 28. srpna si společně otec a syn zpívají v rehabilitačním centru v Modryči.)
Serhijův život se nyní točí jen kolem budoucnosti syna. „Sice za sebou máme pokroky, ale kdyby mu tak začaly fungovat nohy,“ přeje si. Věří, že ta chvíle nastane: „Brzy budeme chodit a budeme chodit každý den do posilovny.“ (Na snímku z 28. srpna 2024 pracuje s Vitalijem dobrovolnice rehabilitačního centra v Modryči Iryna Tymofejeva. Na pokoji jsou dvě postele: Vitalij spí u okna a jeho otec odpočívá naproti němu u zdi.)
Když byla Vitalijovi před měsícem a půl odstraněna tracheostomie, jeho otec se konečně mohl poprvé po téměř dvou letech nepřetržité péče pořádně vyspat. Nyní občas podniká krátké procházky po rehabilitačním centru, které je zasazeno v malebné zeleni. Syna však nikdy neopouští na dlouho. „Opustím ho, až když uvidím, že je na nohou,“ říká. „Pak může začít žít svůj vlastní život.“ (Na snímku z 28. srpna pracuje Vitalij s lékařem v Modryči.)
