Ruské filtrační tábory na Ukrajině připomínají vraždění v Čečensku, říká odborník

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Co kdybychom ti uřízli ucho,“ píše se úvodu článku CNN. Text shrnuje výpovědi svědků, jimž se podařilo dostat z ruských filtračních táborů. Jde o slova, jimiž měli ruští vojáci vyhrožovat Oleksandru Vdovyčenkovi a v americké televizi je citovala Oleksandrova dcera Maria.

Vojáci jejího otce vyslýchali. Chtěli slyšet jeho názory na válku. Plány do budoucna. Kontrolovali jeho dokumenty. Vzali otisky prstů. A řadu dalších věcí. Výslech doprovázelo mlácení do hlavy, z čehož má Oleksandr podle pozdější lékařské prohlídky permanentní zdravotní následky. Přesto se dá považovat za jednoho ze šťastnějších, protože ho vojáci nakonec pustili.

O výsleších, lustrování mobilů a hledání tetování a čehokoliv, co by mohlo svědčit o napojení na ukrajinskou vládu, teritoriální obranu a další pro Rusko nepřátelské struktury, se nastřádala celá řada svědectví. Ukrajinci o tom vypovídali v rozhovorech pro britskou BBC i ruské nezávislé médium Meduza.

Šťastlivci, co se z filtračních táborů dostali na Západ, popsali i otřesné hygienické podmínky (jedna toaleta na stovky až tisíce lidí a žádné léky) a neustálý strach, co se bude dít, jestli ruští vojáci z výslechu vyvodí, že někdo spolupracoval s nepřítelem.

Kde a jak takoví lidé končí ani kolik jich je, se neví.

Podle ukrajinské ombudsmanky Ljudmyly Denisovové jsou filtrační tábory v každém okupovaném městě a prošlo jimi přes 37 tisíc lidí. Na území Ruska bylo podle ní odvlečeno 1,4 milionu lidí. V půlce května teritoriální obrana samozvané Doněcké lidové republiky oznámila, že dokonce jen „přijímacím střediskem“ v obci Bezimenne prošlo 33 tisíc lidí.

Mariupolská městská rada obvinila Rusko, že filtrační tábory používá k „vypátrání svědků zvěrstev spáchaných ruskými vojáky“ při bitvách nebo během okupace města. Kreml to následně popřel a CNN nařčení doprovází frází, že ani tuto teorii nelze ověřit.

A na stejný problém narazíte pokaždé, když si položíte jakoukoliv otázku o ruských filtračních táborech. Něco tvrdí ukrajinští svědci a kyjevské úřady, Kreml vše kategoricky odmítá a popírá.

Za tři měsíce od začátku invaze je stoprocentně jisté jen to, že filtrační tábory existují. A že pokud jimi uprchlík neprojde, dostane se z okupovaného území těžko. Na checkpointech je potřeba potvrzení z filtračního tábora, které dostane jen ten, jenž projde výslechem, případně se lidé mohou pokusit riskantně objet checkpointy po polních cestách.

Jak moc velké štěstí musí běžný uprchlík mít, aby se skrze filtrační tábor dostal bez úhony, nebo čím se naopak musí „provinit“, aby tam byl držen dlouhé měsíce či „zmizel“, se z dostupných informací prakticky nedá vyčíst.

Výše citované svědectví nepochybně posiluje obavy, že za nepřítele mohou ruští vojáci považovat prakticky kohokoliv.

Ještě horší stín na ruské filtrační tábory ale vrhá ruská historie.

Ukrajina totiž není první zemí, kde Moskva praxi filtračních táborů zavedla. Zřizovala je i před dvaceti lety v Čečensku.

„Tam v nultých letech tohoto století filtrování ani nebylo hlavním cílem,“ podotýká v rozhovoru pro Seznam Zprávy politolog Emil Aslan z Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. „Když někoho týráte tak, jak to ruští vojáci nebo čečenští kolaboranti dělali, k něčemu se vždycky přizná. Cílem bylo zřejmě zastrašit lidi a pomstít se,“ dodal.

V Čečensku mohlo mít podle Aslana Rusko zájem i čistě na snížení počtu mužů. „Dodnes tam existuje krevní msta, a když jste zabil muže, který byl povstalec, mohl jste si být jistý, že má ještě pět bratrů či bratranců, kteří ho budou chtít pomstít,“ uvedl odborník.

Podle lidskoprávní organizace Memorial prošlo v Čečensku filtračními tábory nejméně 200 tisíc lidí, z nichž téměř každý čelil mučení a mnoho jich bylo zabito (čečenská populace přitom tehdy dosahovala asi jednoho milionu).

Zahynuly podle Aslana desítky tisíc lidí. „Hned vedle filtračních táborů se pak nalézaly masové hroby. Takových míst byly desítky. Ročně se jich objevovalo třeba deset nových,“ řekl politolog s tím, že se obává, že na Ukrajině by to mohlo dopadnout podobně.

Pravdu o filtračních táborech v Čečensku podle Aslana odkryly lidskoprávní organizace, jako třeba právě Memorial, aktivisté a novináři.

„V nultých letech ještě v Rusku tito lidé mohli normálně fungovat. Později na to sice doplatili, jako například Anna Politkovská (ke Kremlu kritická novinářka, která byla v roce 2006 v Moskvě zastřelena, pozn. red.), ale v době vyšetřování v Rusku svobodná novinařina ještě existovala,“ řekl Aslan.

Nyní to už neplatí, a proto Aslan očekává, že pokud území, kde se teď nacházejí současné filtrační tábory, zůstane pod kontrolou Ruska, pravdu se svět nejspíš nedozví.