U moci je nejvíc žen v historii lidstva. Sebevědomí ukazují i šatníkem

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Tak trochu punkerka finská expremiérka Sanna Marinová, „dívčí“ estonská předsedkyně vlády Kaja Kallasová či mladistvá německá ministryně zahraničí Annalena Baerbocková - všechny na první pohled vypadají jako z jiné planety v porovnání s jejich předchůdkyněmi u moci, třeba Angelou Merkelovou.

Bývalá německá kancléřka a někdejší nejmocnější žena planety zásadně chodila do práce v kalhotovém kostýmu nepříliš lichotivého střihu, který občerstvovala jen barvami. Zkrátka jakoby na svých jednáních chtěla zapadnout mezi mužskou oblekovou většinu.

Ve světové politice a na rozhodujících postech je právě teď nejvíce žen v celé historii lidstva. O jejich rostoucím sebevědomí ve veřejném prostoru svědčí i jeden drobný, ale nepřehlédnutelný detail. Političky a diplomatky stále častěji mění ženskou variaci mužské pracovní „uniformy“ v podobě kostýmků za ženské či méně formální oděvy.

Může se to zdát jako povrchní, ne tak podstatná či jen estetická záležitost. Šaty ale, jak známo, dělají člověka. A také politika a díky variabilitě šatníku hlavně političky - jejich prostřednictvím lze komunikovat méně či více nápadně politické vzkazy.

V průběhu dějin i napříč kulturami zevnějšek žen ostatně vždy vypráví příběh jejich společenského postavení.

Módu jako způsob komunikace vnímá jedna z nejvýše postavených Češek - eurokomisařka Věra Jourová (ANO), která to dotáhla třeba i do prestižního žebříčku amerického časopisu Time mezi stovku nejvlivnějších lidí světa. Jak říká, kreativní práce se šatníkem je pro ni odreagování i radost. Někdy však i politická taktika.

„Asi nejvíc jsem řeč svého šatníku cítila, když jsem šla do Evropského parlamentu kvůli  polskému protipotratovému zákonu. Na ochozu sedělo víc než sto žen v černém a já musela říct, že Evropská komise nemá kompetenci proti tomu zákonu protestovat. Můj názor na něj ale řekla černá barva,“ popsala pro Seznam Zprávy.

I ji na vrcholných jednáních můžete potkat ve střízlivých ženských šatech, v jakých do práce chodí většina žen. A když má kostýmek, ráda ho dolaďuje doplňky - zejména brožemi. Třeba když byla v roce 2019 na grilování v Evropském parlamentu před svým jmenováním, vzala si brož v barvách české trikolóry - prý aby vzdala hold své domovské zemi. Jindy si bere žluto-modrou placku na podporu Ukrajiny bránící se ruské agresi.

„Mám malou sbírku a nosím je ráda. Je to nenápadná forma komunikace a hlavně výborný způsob, jak ráno začít den,“ řekla také Jourová Seznam Zprávám.

Jourová se tím hlásí i k odkazu někdejší americké ministryně zahraničí s českými kořeny a také dnes již ikony feminismu Madeleine Albrightové, která diplomacii „řekni to broží“ dotáhla k dokonalosti a zdaleka nešlo jen o estetiku.

Celý brožový fenomén, kterému dodnes věnuje americké ministerstvo zahraničí speciální virtuální výstavu, začal v časech, kdy Albrightová byla velvyslankyní při OSN (1993-1997). V té době ji irácká saddámovská média označila za hada. Albrightová na to zareagovala po svém - na následující jednání s iráckou delegací si vzala brož s plazem. Šperky naznačovala své pozice i upozorňovala na neuralgické body ve vztazích USA s jinými zeměmi. Jak sama říkala, brože byly její diplomatický arzenál.

Drobné, ale významné doplňky patří do výzbroje většiny veřejně aktivních žen.

„Během českého předsednictví jsme do Bruselu a Lovaně pozvali Dejvické divadlo s jejich představením Elegance molekuly, které vypráví příběh česko-belgického průlomu ve vývoji léku na AIDS. V publiku byla i řada vědců, včetně slovutného profesora Erika De Clerqa z lovaňské univerzity. Nemohla jsem jinak, než malé černé doplnit náhrdelníkem z první kolekce české značky Zorya příznačně nazvané Virus,“ popisuje Jitka Pánek Jurková, expertka na kulturní diplomacii a bývalá šéfka Českého centra - české kulturní ambasády - v Bruselu.

Komunikace šperkem připíchnutém na „předepsaném“ kostýmku je ale jakýsi předstupeň toho, co vidíme dnes u veřejně aktivních žen a političek, které se stále více podobají svým oděvem a sebeprezentací běžným ženám. A o to možná jde.

Ženy ve vysoké politice pak nepůsobí jako výjimky potvrzující „mužské“ pravidlo. Nějaký specifický a vzácný druh „žena v obleku“, který se běžné ženské většiny netýká. Ženská část společnosti, zejména mladá generace, která hledá své místo, se s nimi může lépe identifikovat a nechat se inspirovat.

V prvním výčtu současných političek zaznělo jméno estonské premiérky Kallasové. Ta má i díky tvrdému postoji vůči Rusku pověst novodobé „železné lady“ po vzor politické drsňačky Margaret Thatcherové. Její vzhled je ale až dívčí a na společných fotografiích na summitech Evropské unie vždy i díky svým modelům působí jako silně feminní zjevení.

Co vás možná překvapí - zejména asi muže - je to, že své „právo na šaty“ si musela vybojovat.

„Když nám v předvolební kampani nepřály průzkumy, byl velký tlak na to dělat věci jinak. Dostávala jsem dobře míněné rady: noste kalhoty, ostříhejte si vlasy, buďte agresivnější, mluvte hlubším hlasem,“ vyprávěla Kallasová v rozhovoru v roce 2019 pro server Euronews.

„Mně to znělo jako: buďte maskulinní. Došlo mi, že když v naší zemi mezi lídry převažují muži, lidé si mohli myslet, že je se mnou něco v nepořádku, protože jsem jiná. Ale se mnou je vše v pořádku, jen jsem jiného pohlaví,“ dodala tehdy. V roce 2023 obhájila volební vítězství a zůstává premiérkou, aniž by se vizuálně přizpůsobila.

Podobně ženský styl razí i česká místopředsedkyně Evropského parlamentu Dita Charanzová. „S módou si ráda hraji a přizpůsobuji oblečení zemím, které pracovně navštěvuji. Ve Španělsku barevné oblečení, ve Francii šátek. A na den Evropy vždy modré šaty,“ řekla Seznam Zprávám. Dlouholetá europoslankyně ANO bude v příštím roce končit - rozchází se s hnutím Andreje Babišem kvůli „národoveckému“ směřování strany.

Je jasné, že v domácí politice ženy čelí mnohem většímu tlaku než například ve „vznešené“ diplomacii či v rovnostářském Bruselu - a to ze strany veřejnosti, politických odpůrců či přímo nepřátel. Tím jsou - ať už jde, nebo nejde o jejich agendu - v první linii i boje za rovné příležitosti.

Často ve výrazných a ženských šatech potkáte šéfku Poslanecké sněmovny Markétu Pekarovou Adamovou (TOP 09). Jak řekla Seznam Zprávám, pracuje se symboly a zároveň se například snaží i podpořit českou módní tvorbu.

„Ne vždy, ale někdy se při setkáních se zahraničními státníky snažím například barvou šatů vyjádřit úctu svému protějšku či dané zemi. Například při vystoupení v tchajwanském parlamentu jsem záměrně oblékla červenou sukni s kabátkem od Tatiany Kovarikove, jelikož červená barva je na Tchaj-wanu vnímaná jako barva štěstí a zároveň dominuje tchajwanské vlajce,“ říká.

Coby třetí nejvyšší ústavní činitelka Česka patří k nejvlivnějším v zemi. V žebříčku magazínu Forbes nejmocnějších Češek obsadila třetí místo, po druhé - již v tomto textu citované - Jourové a byznysmance Renátě Kellnerové. Daň za hru s módou ale podle ní v české politice jsou nepřiměřené reakce nebo dokonce tzv. hejty.

„Obecně vnímám, že ženy jsou pod větším drobnohledem než muži, častěji se o našich outfitech následně píše v médiích, rozebírají je lidé na sociálních sítích, včetně větší přísnosti, což stále reflektuje mnoho stereotypů. Beru to jako fakt, který se mi může nelíbit, ale nemám šanci jej změnit,“ říká pro Seznam Zprávy.

Pekarová Adamová prý na rozdíl od zmíněné estonské premiérky Kallasové zase občas slýchá, že by měla být „méně tvrdá“ - třeba si zesvětlit vlasy.

Tlak na vzhled žen pociťuje i česká ministryně obrany Jana Černochova (ODS). Ta častěji volí formálnější oděvy a k tomu opět oblíbenou brož či šátek. Dbá prý na to, aby zviditelnila Česko - ať už barvou nebo tím, že podpoří třeba české šperkaře.

„Variabilita ženského šatníku je do jisté míry jedna z mála výhod oproti mužům, kteří mají pro kreativitu menší prostor, a může být výraznější a viditelnější i v případě formálního oblečení. Na druhou stranu je třeba si dát pozor a nepřehnat to. Mediální módní policie je nemilosrdná,“ vzkázala Seznam Zprávám Černochová.

Svobodná volba zevnějšku jistě není zásadní téma ženské rovnoprávnosti, jako je volební právo, početní zastoupení na volebních kandidátkách či prostupnost rozhodovacích hierarchií. Jisté ale je, že minimálně česká společnost má tendenci ženy ve veřejném prostoru stále nepřiměřeně školit, jak mají či nemají vypadat, když chtějí spolurozhodovat o věcech veřejných.

Když bylo ve veřejném prostoru málo, bylo zjevně jednodušší se „schovat“ do kostýmku. Z pohledu žen, které v Česku i ve světě stále musí profesně překonávat řadu překážek a na vyšší pozice se často napracují víc než muži, je tak osobitý zevnějšek dle vlastní vlastně docela důležitý symbol, který jakoby říká: nemusíme se - ani vizuálně - přizpůsobovat „mužskému“ světu, jsme jeho rovnoprávnou součástí takové, jaké jsme.