Článek
O světové ekonomice a evropské integraci má 76letý francouzský politik a byznysmen Pascal Lamy skvělý přehled. Není se čemu divit, vždyť ve vrcholných funkcích v Evropské komisi a Světové obchodní organizaci (WTO) strávil dlouhých 13 let.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje, jaký pocit měl z loňské klimatické konference COP28 v Dubaji i to, že smlouvy o volném obchodu vůbec nemusejí být v rozporu s ochranou životního prostředí.
Lamy přiznává, že některé politiky spojené s Green Dealem mohou vést k úspěchu populistických stran a narušit tak dlouholetou rovnováhu v Evropském parlamentu.
Před červnovými volbami je ale mírným optimistou a věří, že boj s klimatickými změnami se nezastaví.
„Myslím, že i když sociální a křesťanští demokraté, liberálové i Zelení ve volbách o část hlasů přijdou, většina jim vydrží. Ale bude slabší, než je nyní,“ odhaduje.
Na přelomu listopadu a prosince jste se zúčastnil klimatické konference COP28 v Dubaji. Jak se díváte na její výsledky? Četl jsem, že tam bylo víc lobbistů fosilního průmyslu než ekologických aktivistů.
COP jsou hybridním modelem. Na jedné straně máte klasický prvek schůzek, jednání a deklarací mezi suverénními vládami, na druhé druhý model, kterému říkáme polylateralismus, který vznikl na Pařížském mírovém fóru a je opozicí vůči multilateralismu. Ten druhý model je zajímavější a diverzifikovanější – do diskuzí jsou zapojeny i firmy, akademické instituce, neziskové organizace, vědci…
Ale abych se vrátil k vaší otázce: je potřeba se dívat na obě tyto roviny. Ta první má výsledek skromný, nicméně jde o krok kupředu v tom, že je potřeba skončit s fosilním průmyslem, což bylo hlavní doporučení komise, které jsem dva roky předsedal a která předložila svou zprávu v polovině září. Její první doporučení bylo zastavit ho v průmyslových zemích, což znamená, že by se měly stát klimaticky neutrálními, aby uvolnily místo rozvojovým zemím.
Můžeme samozřejmě diskutovat o tom, jak moc tvrdě to bylo formulováno, když ale člověk viděl reakci zástupce OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu, pozn. red.), viděl, že to je slušný pokrok.
Kdo je Pascal Lamy
Po studiích ekonomie byl počátkem 80. let minulého století poradcem tehdejšího ministra financí a hospodářství Jacquese Delorse, později i premiéra Pierra Mauroye.
V minulosti byl členem francouzské Socialistické strany.
Od září 1999 do listopadu 2004 byl eurokomisařem pro obchod. Od září 2005 do září 2013 pak stál v čele Světové obchodní organizace (WTO).
Byl předsedou Pařížského mírového fóra. Nyní působí v Institutu Jacquese Delorse (čerstvě zesnulý bývalý předseda Evropské komise) a je členem poradní komise Prague European Summit.
A k té druhé rovině?
Té se, myslím, média tolik nevěnují. Došlo v ní ke zrození koalic mezi firmami, firmami a státy nebo mezi firmami a neziskovými organizacemi na některých tématech. Tyto koalice mohou řadu věcí posunout, a to pravděpodobně více a rychleji než v té první rovině.
Řeknu vám dva příklady: jedním je aliance velkých námořních společností. Ty si sice konkurují a bojují o stejné zákazníky, dohodly se ale, že budou spolupracovat na časovém plánu dekarbonizace. Součástí té aliance jsou i dohody s dodavateli technologií, například s dodavateli vodíku.
Jiným příkladem je koalice zemědělsko-potravinářských společností, aby společně měřily dopady svého dodavatelského řetězce na biologickou rozmanitost. Podle mého názoru je to něco, co se skutečně ubírá správným směrem.
Abych to shrnul: myslím, že summit chtěl přijít s prohlášením stravitelným pro všechny a já se na jeho výsledky dívám z obou výše zmíněných stran.
Zelený klimatický fond
O Zeleném klimatickém fondu jsme psali loni u příležitosti obnovení příspěvků Česka.
Jako šéf Světové obchodní organizace jste prosazoval dohody o volném obchodu s třetími zeměmi. Jak se na ně díváte nyní v kontextu klimatických změn? Měli bychom v této politice pokračovat?
Samozřejmě. Světová obchodní organizace se dá označit za opak Pařížské úmluvy – zatímco ve WTO máme normy, ale nemáme jasný cíl, u Pařížské úmluvy jsme stanovili cíl, normy nám ale chybí.
Já jsem na tomto tématu hodně dlouho pracoval a koordinoval tři instituty Jacquesa Delorse – v Paříži, Berlíně a Bruselu. Není pravda, že dohody o volném obchodu jsou pro životní prostředí v principu špatné. Mohou být naopak užitečné, pokud umožní lepší využívání přírodních zdrojů. Například Saúdská Arábie zastavuje výrobu obilnin, protože to spotřebovává příliš mnoho vody. Je proto potřeba, aby obilniny našla na mezinárodních trzích, to je prostě racionální rozhodnutí.
Je ale pravda, že 90 procent světového obchodu probíhá námořní cestou, a vypouští proto skleníkové plyny. I proto jsem vám citoval tu dohodu námořních společností. V tomto druhu přepravy je samozřejmě potřeba emise CO2 a dalších plynů snížit, což je velká výzva.
V poslední době brzdí boj s klimatickými změnami válka na Ukrajině, která přinutila Německo vrátit se na čas k uhlí, aby nahradilo ruský plyn. Je podle vás nyní budoucnost Green Dealu ohrožena?
Ne. Čísla nám naopak ukazují, že nutnost zbavení se ruského plynu urychlila přechod k obnovitelným zdrojům energie. Je ale pravda, že v několika příštích letech bude třeba dovézt hodně zkapalněného plynu, který má dost špatnou pověst, protože je potřeba ho nejdřív komprimovat, poté převézt a opět dekomprimovat, přičemž procesy komprese a dekomprese spotřebovávají velké množství energie. Německo navíc udělalo podle mě chybu v tom, že se příliš brzy vzdalo jaderné energie.
Co zbylo z klimatických plánů
Různé přístupy tří německých vládních stran k transformaci energetiky se podařilo sladit díky triku s mimorozpočtovými fondy, ústavní soudci ale manévr zakázali. Ukázalo se tím, jak je koalice nesourodá.
To neznamená, že je vše okolo Green Dealu skvělé. Vidíte, co se děje v některých zemích, například protesty žlutých vest ve Francii nebo problémy s přechodem na elektromobily. Vstoupili jsme do období politických problémů, ty se dotknou i sektorů, které až dosud nebyly zasaženy, jako je zemědělství. Tyto problémy se pak promítají do hlasů pro populistické strany.
V příštích evropských volbách v červnu uvidíme, zda bude narušena rovnováha v Evropském parlamentu, z níž vlastně Green Deal vzešel. Tehdy pro něj zvedla ruku většina sociálních i křesťanských demokratů, stejně jako liberálů a Zelených. Otázka, zda tato většina zůstane i po červnových volbách… já osobně si myslím, že i když výše zmíněné strany všechny ve volbách o část hlasů přijdou, většina jim vydrží, ale bude slabší, než je nyní.
V Bruselu politici často mluví o evropských hodnotách, nyní ale řada politologů tvrdí, že uvnitř Unie máme diktaturu. Co si o tom myslíte? Jak je potřeba k Maďarsku přistupovat?
Na maximum využívat nátlakových prostředků, které nám dává evropská ústava, nebo to, co nám slouží jako ústava. To, jak jsme až dosud k Viktoru Orbánovi přistupovali, nestačilo. On dokázal umrtvit část maďarské demokracie, mluvím o velmi důležitých orgánech, jako jsou tisk nebo justice. Je to samozřejmě obrovský problém, my ale dnes nemáme ústavní prostředky, jak to řešit.
V půli prosince se EU stala Orbánovým rukojmím, když se jednalo o pomoci napadené Ukrajině. Je potřeba vzdát se práva veta v zahraniční politice?
Rozlišil bych několik případů. Pokud by měla Unie vyhlásit válku, nejde to udělat kvalifikovanou většinou. Tam je nutná jednomyslnost, tak daleko v evropské integraci ještě nejsme. Pokud jde o procedurální otázky, kde nehrají roli hodnoty a nejsou přímo ovlivněny životy lidí, tam prostor pro kvalifikovanou většinu je.
Myslím tedy, že to není černobílé. V zahraniční a bezpečnostní politice jsou zásadní otázky, jako je třeba rozšíření – když uděláme referendum, to skončí negativně, ale nakonec se rozhodne kvalifikovanou většinou, skončí to pocitem, že nám Evropa vnucuje něco, co nechceme. Myslím, že bychom neměli vytvářet situaci, v níž si lidé opravdu něco nepřejí, a Brusel jim to vnutí. Zahraniční a bezpečnostní politika jsou velmi symbolické.
Jak se díváte na stav evropské ekonomiky? Inflace zůstává vysoká, střední vrstvy mají problémy… Co nás čeká v tomto roce?
Tím, že jsem už v pokročilém věku, se dívám hlavně na velké trendy, až pak na ty menší, krátkodobé. Tím velkým trendem je, že evropská ekonomika nemá dostatečný růstový potenciál, aby si udržela svůj mimořádně propracovaný sociální model ve srovnání s jinými světovými hospodářskými oblastmi.
Střednědobý ekonomický růst není dostatečný, a to ze dvou důvodů. Jedním je stárnutí populace: proto je nezbytná migrace a nahrazování lidské síly stroji. Druhým důvodem je nedostatečná inovace. Náš trh není sjednocený, má sice 450 milionů spotřebitelů, ale v některých oborech, jako jsou právě technologie, sjednocený není. Neděláme proto společně dost výzkumu.
No a pokud si nedokážeme udržet standard sociálního státu, který tu teď je, budeme mít problém. Ve střednědobém až dlouhodobém horizontu potřebujeme zvýšit evropský růst o jeden procentní bod. V krátkodobém horizontu se nacházíme v obtížné ekonomické situaci kvůli válce na Ukrajině a jejímu dopadu na ceny energií a inflaci.
Myslím, že inflace klesne. Když se podívám na vývoj kupní síly, nedá se říci, že by vlna inflace, kterou jsme zaznamenali po covidu a s invazí na Ukrajinu, na ni měla velký dopad.
V amerických prezidentských volbách by mohl zvítězit protekcionistický Donald Trump. Jak by se měla EU na tento scénář připravit?
Co se týče obchodní výměny, byl by to horší Joe Biden. Biden byl v této věci podobný Trumpovi, a Trump by po druhém zvolení byl ještě o něco horší. Zase by nastalo „Make America Worse Again“.
Není ale úplně jasné, na co se připravovat. Musíme sledovat i americké parlamentní volby, protože Kongres a zvláště Senát mají v zahraniční politice velkou moc a například vyslání vojáků někam vyžaduje jejich souhlas.
