Evropská kakofonie. Po období nebývalé jednoty EU opět vysílá zmatené signály

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Po loňské invazi ruských vojsk na Ukrajinu prokázaly státy Evropské unie nebývalou semknutost. Ani občasné „trucování“ Maďarska nezastínilo fakt, že sedmadvacítka postupovala proti Moskvě a ve prospěch Kyjeva jednotně. Nikdy v minulosti se EU nedokázala pružně dohadovat na sérii tak složité agendy, jako bylo jedenáct balíčků protiruských sankcí.

Můžeme ale z evropské soudržnosti proti Kremlu vyvozovat, že se Unie dokáže podobně synchronizovat i jindy a prosazovat své zájmy na mezinárodním poli jako plnohodnotný protihráč velmocí, jako jsou Spojené státy, Čína nebo Rusko? Sotva.

Stačí se podívat na nesouzvučné reakce na jiný závažný zahraniční konflikt - útok teroristů z palestinského hnutí Hamás na Izrael a následnou odvetu soustředěnou na Pásmo Gazy. Ukázalo se, že k vyeskalované krizi na Blízkém východě není EU schopná zaujmout jednotný hlas.

Zmatené signály vyšly z unijního prostředí už během první vlny reakcí na krvavé řádění teroristů. Když jeden z eurokomisařů –⁠ zřejmě z vlastního popudu –⁠ prohlásil, že Brusel zastaví dodávky pomoci pro Gazu, následovalo zpochybňování a zmírňování ohlášeného kroku. S odstupem několika dnů pak Evropská komise oznámila, že ztrojnásobí humanitární pomoc pro bombardovanou palestinskou enklávu.

Postupně se projevovaly také jiné disonance, a to nejen mezi jednotlivými členskými zeměmi, z nichž část tradičně více straní Izraeli (například Česká republika) a část více Palestincům. Neshody v postojích se vystupňovaly také uvnitř evropských institucí.

Terčem kritiky se stala šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová. Kolem 800 zaměstnanců EU minulý týden podepsalo protestní dopis, ve kterém si stěžují na její příliš proizraelská vyjádření. Už předtím si von der Leyenová vysloužila pokárání za cestu do Izraele, kterou podnikla na vlastní pěst.

Výhrady vůči předsedkyni Komise vyjádřil i šéf evropské diplomacie Josep Borrell. Od německé političky se fakticky distancoval i předseda Evropské rady Charles Michel, který je papírově nejvyšší reprezentantem EU navenek.

Poslední nesoulad se projevil na pondělní schůzce unijních ministrů zahraničních věcí v Lucemburku, kteří se nedokázali sjednotit na požadavku vyhlášení humanitárního příměří v Gaze. Jedním ze států, který prozatím dohodu blokoval, bylo i Česko.

Oba odborníci na evropskou zahraniční politiku, které Seznam Zprávy k tématu oslovily, použili pro nynější zahraniční politiku EU vůči blízkovýchodní krizi spontánně termín „kakofonie“. Zároveň upozorňují, že nejde o výjimečnou situaci.

„Dnešní stav je reflexí stavu evropské integrace, která v řadě politických oblastí – daně, sociální standardy, zahraniční věci – nepokročila zdaleka do takové hloubky, aby korelovala s obrovskými očekáváními, jež jsou s EU spojovány,“ uvedl Petr Kaniok, ředitel Mezinárodního politologického ústavu na Masarykově univerzitě v Brně.

Podle něj jde o výslednici několika faktorů, které nejde rychle změnit.

Zdůraznil, že takzvaná společná zahraniční a bezpečnostní politika EU je stále velmi „mezivládní“. Státy v ní mají silné slovo a stojí na jejich dohodě. Evropské instituce neurčují její agendu a nerozhodují o ní, ale vycházejí z pozic států, které jsou z řady dlouhodobých důvodů – historických, sociálních, ekonomických, geografických a dalších rozdílné a krátkodobě těžko „harmonizovatelné“.

Z toho podle politologa Kanioka vyplývá další faktor - že zahraniční politika je do značné míry socio-kulturní fenomén. A v tomto ohledu není EU zdaleka tak integrovaná, aby mohla fungovat jednotně.

Za třetí je pak vůbec otázkou, nakolik by dávalo smysl a fungovalo nějaké většinové hlasování u natolik citlivé agendy. Institucionální nastavení lze změnit rychle, ale státy a jejich společnosti by sotva akceptovaly, že mají zastávat pozice, se kterými hodnotově nesouhlasí.

Podle Tomáše Weisse z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK členské státy Unie neumožňují, aby EU mluvila navenek jasně a jednotným hlasem.

„V zahraniční a bezpečnostní politice členské státy upřednostňují slabou EU, která znamená, že v žádné situaci nebudou nuceny se postavit za pozici, s níž nejsou zcela srozuměny,“ poznamenal profesor Weiss.

Současný nesoulad je podle něj možná trochu silnější než obvykle, jádro nečitelnosti EU je nicméně v tom, že členské státy nejsou ochotny ustoupit ze svých pozic.

Řešením může být zavedení nějaké formy většinového hlasování u vybraných zahraničně-politických témat. EU by tak měla na dané téma jasnou pozici, i když by některé státy nebyly s výsledkem zcela spokojeny.

I když návrhy na většinové hlasování v zahraniční politice padly, v krátkodobé perspektivě nemají šanci na schválení, protože s ní nesouhlasí všechny země.

„Neodpustím si poznamenat, že největší kritika EU za její nekonzistentnost a nečitelnost přichází od těch, kteří by jako první kritizovali snahu zavést většinové hlasování. V principu klademe na EU určité požadavky, ale nedáváme ji k tomu příslušné nástroje,“ dodal Weiss.

Někteří komentátoři upozorňují na to, že vnitřní nejednota a nízká akceschopnost EU v zahraniční politice snižuje význam celounijní diplomacie v očích velkých hráčů mezinárodní politiky.

„Nikoho nezajímá, co si Evropa myslí. Napříč řadou globálních ohnisek konfliktů, od Náhorního Karabachu přes Kosovo až po Izrael, byla Evropa odsunuta do role dobře míněné nevládní organizace, jejíž humanitární příspěvky jsou vítány, ale jinak je ignorována,“ nešetřil Unii web Politico.eu.

Sedmadvacítka se vždy snažila formulovat koherentní zahraniční politiku i navzdory různorodým národním zájmům. Globální vliv EU však podle autora analýzy slábne - i v důsledku úpadku její ekonomiky a její neschopnosti projevit vojenskou sílu v době rostoucí nestability. Namísto geopolitické velmoci, kterou předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová slíbila, když se v roce 2019 ujala úřadu, se EU většinou jen ztrapňuje svojí „kakofonií protikladů“, uvedlo Politico.