Evropa už zase věří elitám. Šikovný populista ale může náladu otočit

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Mezi prvním a druhým kolem francouzských prezidentských voleb navštívil obhájce Emmanuel Macron dvacetitisícové městečko Dinan. Na poměry si u něj stěžovala řada lidí, například jeden otec rodiny podrobně líčil, jak se mu nedaří vyjít s výplatou. „Bojuji za to, abyste vyšel,“ odvětil mu podle reportérky britského deníku The Guardian prezident. „Nemám takový dojem,“ odsekl muž.

Podobné historky z prezidentových výjezdů se staly ve většině médií oblíbenou ilustrací voleb, které nakonec Macron vyhrál. Ve druhém kole získal 58,6 procenta hlasů, v samotném Dinanu se ovšem musel spokojit s necelými čtyřiceti procenty a v některých z okolních vesnic nedosáhl ani na pětinu hlasů.

Prezidenta vedly zkušenosti z terénu k úvahám, že zvláště v odlehlých regionech žije příliš mnoho lidí, kteří se cítí odstrčeni, poníženi a vůči vládnoucí třídě cítí bezmocný vztek. Údaje statistiků sice svědčí o tom, že Francie během Macronova prezidentství prosperovala, americký ekonom Paul Krugman ji dokonce označil za světového přeborníka v období covidu a následujícího oživení. Přesto čísla o epidemii a makroekonomice značnou část populace nepřesvědčila. „Musíme usmířit dělnickou třídu s politiky,“ zavázal se prezident před svým druhým obdobím.

Kritickou notu proti elitáři z Elysejského paláce, který nerozumí lidem, ovšem v předvolební kampani rozehrála především levicová média, která měla bývalému socialistickému ministrovi za zlé, že se pustil vlastní politickou cestou. Založil liberální stranu La République En Marche, která vyznává „humánní, sociální a ekologické hodnoty“, a mimo jiné tím tradiční levici téměř zlikvidoval. Viděno z většího odstupu, který měl například filozof Raphaël Enthoven v rozhovoru pro německý deník Die Welt, však zaznamenal liberální politik při svých druhých volbách výjimečný úspěch. Macron je první prezident od roku 2002, který obhájil svůj úřad, zároveň vůbec první prezident od časů de Gaulla, který obhájil funkci, i když se nemohl v kampani vymlouvat na to, že v prvním období musel strpět premiéra z opačného politického tábora.

Macronovo jasné vítězství nad vyzývatelkou, nacionální populistkou Marine Le Penovou, se stalo naopak ilustrací, že většina voličů opět dává přednost elitám, které se ani nesnaží předstírat, že elitami nejsou.

Francouzské volby jsou toho nejdůležitějším příkladem, v Evropě však nejsou jediným. Za návrat intelektuálních elit je možné označit troje další volby ve východní Evropě. Loni v listopadu porazil dlouholetého bulharského premiéra, konzervativního populistu Bojka Borisova, tandem dvou ekonomů Kirila Petkova a Asena Vasileva. Podobně jako v případě Macrona jde o čtyřicátníky, kteří vystudovali elitní školy – Harvardovu univerzitu –, krátkou dobu byli ministry úřednické vlády, pak založili liberální stranu „Pokračujeme ve změnách“, okamžitě vyhráli volby a sestavili reformní vládu.

Ve stejný den jako Macron ve Francii vyhrál volby ve Slovinsku manažer Robert Golob (55 let), který rovněž studoval v Americe a už před deseti lety spoluzakládal populistickou stranu „Pozitivní Slovinsko“. Vyhrála hned své první volby v roce 2011, pak se však rozpadla. Golob zůstal šéfem slovinské obdoby tuzemské firmy ČEZ a letos v lednu převzal vedení „Zelené akční strany“. Oživil ji liberální ideologií, přejmenoval na „Hnutí svoboda“ a poté porazil trojnásobného premiéra, konzervativního nacionalistu Janeze Janšu.

Jak známo, důvěra k elitám se vrátila také v Česku. S tím rozdílem, že populistu Andreje Babiše odstrčila od vesla koalice, v níž silnější slovo než liberální Piráti a Starostové má konzervativní trojspřeží Spolu v čele s profesorem a předsedou ODS Petrem Fialou (57).

Důvod vrátit se k elitám může souviset s obdobím krizí, které začalo s příchodem pandemie covidu. Zatímco úspěšný obhájce prezidentské funkce Macron dokázal Francii prezentovat jako vítěze nad pandemií, Bulharsko, Slovinsko i Česko patřily k poraženým. Proto voliči dali přednost těm, kteří už ve své kariéře prokázali nějakou kompetenci a mohli tedy přehmaty předchůdců napravit.

Touhu po schopných elitách potvrdily v poslední době, přesněji loni v září, ještě volby v Německu a Norsku. Nepřesvědčivý výkon konzervativních vlád přiměl hledat tamní voliče pomoc u sociálních demokratů, kteří se na rozdíl od Francie dokázali udržet ve velké politice. Vzestup liberálně-ekologické ideologie ovšem potvrdil v Německu fakt, že kancléř Olaf Scholz, sám šedesátník, rozdělil tři nejdůležitější funkce ve vládě vzdělaným čtyřicátníkům ze strany Zelených a liberální FDP, jež ve volbách posílily nejvíc. Šéf norských sociálních demokratů, multimilionář Jonas Gahr Støre, zase voličům vysvětlil, že jako zkušený byznysmen dokáže omezit neekologickou těžbu ropy v Severním moři s větší kompetencí než příliš radikální strana Zelených.

Liberálové neuspěli v lednových volbách v Portugalsku ani v dubnu v Maďarsku. Do té doby vládnoucí sociální demokrat António Costa, respektive konzervativní nacionalista Viktor Orbán dokonce posílili dosavadní pozici v parlamentu, protože stejně jako Macron přesvědčili voliče, že pandemii zvládli.

Přesto nadšení z opakovaného vítězství liberálního francouzského prezidenta, případně elitních intelektuálů v dalších zemích, úplně nepřekrylo zneklidňující otázky, které se stejnými volbami otevřely. Konkrétně ve Francii se diskutuje hlavně o tom, jak je možné, že ve druhém kole voleb dostala 41 procent populistka Le Penová. A debatuje se rovněž o tom, kdo jsou vlastně její voliči.

Politolog Pascal Pérrineau nabídl výklad, podle kterého už není politická scéna rozdělena na levici a pravici, byly však vykopány nové příkopy. „Na jedné straně máme tábor otevřené společnosti, která vítá globalizaci a evropskou integraci. Na druhé straně stojí ti, kteří se opět koncentrují na národ a chtějí hospodářský a kulturní protekcionismus,“ vysvětlil rakouskému deníku Der Standard.

Otevřenou společnost podporuje především „intelektuální buržoazie“ ze středních a vyšších vrstev, protekci od státu žádají především chudší lidé z venkova. Nové příkopy přitom podle Pérrineaua lze sledovat na mapě Francie. Ve velkoměstech získal Macron ve druhém kole přes tři čtvrtiny hlasů, v první desítce největších byly výjimkou jen jihofrancouzské metropole Marseille, Nice a Montpellier. S počtem obyvatel pak šla podpora staronového prezidenta dolů. „Většinově volil Le Penovou severovýchod Francie, nejvíce postižený nezaměstnaností a zavíráním podniků,“ uvedl politolog Pérrineau. Proti minulým volbám přibylo Le Penové nejvíc hlasů v odlehlých departementech střední Francie na svazích pohoří Central Massif, kde mělo největší podporu hnutí žlutých vest proti zdražování benzinu.

Podle obdobného scénáře probíhá nástup liberálů a vytváření nové opozice v dalších zemích Evropy. Obě liberální strany Bulharska, vedle „Pokračujeme ve změnách“ ještě „Demokratické Bulharsko“, nasbíraly většinu mandátů pouze v Sofii a dalších pěti největších městech. Slovinskému Hnutí svoboda zajistily takřka polovinu poslanců metropole Lublaň a druhé největší město Maribor. V Česku stačilo koalicím Spolu a PirSTAN k většině ve Sněmovně 43 procent hlasů. Vděčí za to hlavně Praze a Brnu, kde pobraly víc než polovinu hlasů, a dalším šesti z deseti největších měst se ziskem 45 až 50 procent. V Německu táhla podporu Zelených a liberálů se čtyřiceti procenty blahobytná jihoněmecká města Stuttgart, Frankfurt a Mnichov, i když v celém Německu získali dohromady jen čtvrtinu hlasů.

Kosmopolitní metropole nabízejí příležitost a úspěch, proto jsou v nich lidé spokojenější a vyznávají liberální ideologii, podle níž má každý šanci se prosadit. Stačí, když se zařídí podle hesla „Víc pracovat“, jež v kampani použil i prezident Macron. Ve stínu zářících měst však zůstávají lidé, kteří nedosáhli úspěchu ani lepší životní úrovně. Nejčastěji jsou k zastižení v upadajících centrech starého průmyslu nebo na odlehlém venkově, a jak upozorňuje také studie Paula Marxe z Univerzity Duisburg-Essen, právě oni jsou nejvíc náchylní uvěřit populistům.

Marxův výzkum ve Francii, Německu a Spojených státech prověřoval před čtyřmi lety hypotézu, podle níž liberální názor, že každý si může za svůj úspěch i neúspěch sám, vyvolává frustraci u těch, kdo mají sociálně-ekonomické potíže. Sociologům z Essenu skutečně vyšlo, že chudší lidé často hodnotí svou situaci jako osobní selhání, a trpí proto pocity úzkosti, viny, studu, smutku a závisti. Toho může využít šikovný populista, který umožní „externalizovat odpovědnost za nepříznivou finanční situaci a proměnit sebeobviňující emoce v hněv“, který je zaměřen proti „skutečným viníkům“, tedy vládnoucím elitám.

„To může mít podobu obrany těžce pracujících občanů proti zbohatlíkům, kritiky přerozdělování menšinám, plýtvání penězi z daní a někdy zcela obecně rozhořčení nad nerovností a globalizací,“ doplňuje profesor Marx. Rozdmýchat hněv proti elitám a využít ho k politickému tažení dokážou podle průzkumu zvláště populisté Francie a Německa. Obdobné problémy ovšem mohou být v jiných zemích, které Marxův výzkum nezachytil.

„Racionální důvody nestačí, je potřeba emocionální spojení s každodenním životem lidí,“ radila Macronovi v kampani mainstreamová média, v tomto případě již citovaný The Guardian.