Evropa už ví, jak obnovit přírodu. V Česku plán ukončí éru lánů polí

Vyjednavači europarlamentu a členských zemí EU se minulý týden po dlouhém vyjednávání shodli na podobě návrhu zákona s neskromným cílem obnovit do roku 2050 všechny ekosystémy, které to potřebují.

O návrhu se vedly těžké diskuze. Po kritice zejména zástupců Evropské lidové strany (EPP) se nakonec podařilo najít kompromis, který ovšem oproti původnímu návrhu představuje měkčí řešení. Například už není direktivně řečeno, jak má konkrétní stav krajiny vypadat, místo toho norma obsahuje pravidla, která mají k obnově přírody vést. Tato pravidla si navíc budou státy moci nastavit volněji, než se původně navrhovalo. A v případě potravinové krize bude možné dát si od nich „pauzu“.

Vojtěch Kotecký z Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy výsledný zákon hodnotí i tak vesměs pozitivně. „Pravděpodobným výsledkem této legislativy podle mě ještě nebude krajina, jakou bychom si přáli, ale bude to první velký krok, který nás začne posouvat k tomu, aby se ponejvíce negativní trendy, které jsme viděli v posledních desítkách let, začaly zastavovat a obracet,“ uvedl během rozhovoru, který poskytl redakci Seznam Zpráv.

Zákon ještě musí projít oficiálním schválením, tento krok ovšem bývá obvykle po dosažení shody na návrhu zákona formalitou.

Jaký máte jakožto člověk, který o obnovu krajiny aktivně usiluje mnoho let, pocit ze současné podoby návrhu zákona?

Pokud ten návrh bude schválený tak, jak se na něm členské státy s Evropským parlamentem předběžně domluvily, tak to bude znamenat, že přinejmenším v Evropě začneme systematicky pracovat na tom, abychom do krajiny začali vracet přírodu, začali obnovovat řeky a taky třeba lépe pečovali o zeleň ve městech.

Pravděpodobným výsledkem této legislativy podle mě ještě nebude krajina, jakou bychom si přáli, ale bude to první velký krok, který nás začne posouvat k tomu, aby se ponejvíce negativní trendy, které jsme viděli v posledních desítkách let, začaly zastavovat a obracet. Tedy aby například přestalo ubývat a začalo přibývat opylujícího hmyzu, ptáků v polní krajině, aby se do polí začala vracet organická hmota a aby se začalo systematicky pracovat na obnově říčních toků.

V důsledku kritiky zejména z frakce EPP bylo z návrhu nakonec leccos vypuštěno, nebo zmírněno. Jak zásadní tyto kompromisy a ústupky podle vás nakonec jsou?

Jsou tam nějaké číselné rozdíly, ale popravdě řečeno: Myslím si, že vzhledem k tomu, co je cílem, je návrh dostačující. Cílem totiž není dosáhnout nějaké perfektní krajiny, ale nastolit pozitivní trendy. A to bez ohledu na to, jaké je tam finální číslo. Podle mě není až tak důležité, jestli dosáhneme revitalizace 50, nebo 60 procent nějakého biotopu, důležité a mnohem důležitější je, abychom s obnovou začali.

Některé změny v návrhu jsou podle mě dokonce možná i k lepšímu. Nechávají členským státům prostor pro to, aby si vymýšlely svoje vlastní řešení, takže namísto toho, aby se nadiktovalo, že je potřeba dosáhnout určitých závazných parametrů, tak státy dostanou na výběr mezi několika možnými indikátory.

Jinými slovy se tedy státům říká, že si mohou vybrat, jestli se chtějí zaměřit víc například na obnovu lučních motýlů, nebo na množství humusu v půdě, a zvolit si svou národní prioritu.

Ještě je tam jedna úplně drobná, ale možná důležitá změna – finální znění neříká, že se má nějakých věcí dosáhnout, ale že se mají udělat opatření, která k tomu povedou. To je podle mě důležité a vlastně pozitivní, protože to zase vede k tomu, že státy budou takto spíš motivované, aby něco začaly dělat, než když by něčeho měly dosáhnout za každou cenu v nějakém ohraničeném časovém termínu a úplně přesně podle vytyčených cílů. To by mohlo vést ke zbytečnému formalismu.

Když to shrnu, tak si myslím, že je důležité s obnovou přírody začít. A jestli to budeme dělat tempem x, nebo 2krát x, je sice taky důležité, ale nikoliv rozhodující. Ono by bylo sice pěkné, kdybychom mohli jít cestou nějakých měřitelných výsledků, ale je otázkou, jestli zrovna nadiktování konkrétních stavů krajiny, ke kterým máme dospět, je nejpraktičtější cesta. Zdá se, že členské státy usoudily, že není, a já tomu docela rozumím.

Nenechává to na druhou stranu víc prostoru těm státům, které z nějakého důvodu pro obnovu nebudou chtít dělat vůbec nic?

Z debaty, která nad návrhem probíhala, se nezdá, že by byly nějaké země, které by nic dělat nechtěly. I ty státy, které byly kritické vůči původnímu návrhu, měly spíš obavy o konkrétní klauzule, jejich znění, než že by byly vyloženě proti všemu.

Ostatně - členské státy si ten návrh včetně konkrétních kvót, o kterých jsme mluvili, původně samy zadaly. Ten původní návrh se neobjevil z čistého nebe. Členské státy před několika lety zadaly komisi, aby ho vypracovala, a dodaly k tomu, jak to má udělat, nějaké základní parametry.

V Evropském parlamentu se asi nejvíc ze všeho řešily obavy o dopady na zemědělství a potravinovou bezpečnost. Jak hodnotíte výsledné ústupky zemědělcům?

Potravinová bezpečnost je pravděpodobně spíš politická výmluva. Nikdo si samozřejmě nemyslí, že zrovna tím, že budeme lépe pečovat o půdu a krajinu, najednou začne vznikat nedostatek potravin v Evropě. Je ale rozhodně pravda, že zemědělství je tím nejspornějším bodem, kolem něhož se točila velká část celého toho politického fotbalu, který v Evropském parlamentu najednou nečekaně vypukl. Na druhou stranu je samozřejmé, že nemůžeme obnovovat přírodu v evropské krajině, aniž bychom se nezabývali zemědělskou půdou, protože ta tvoří zdaleka největší část krajiny ve skoro každé evropské zemi.

Myslím si nicméně, že řešení, ke kterému se dospělo, je nakonec docela rozumným kompromisem. Jednak je tam ta forma již zmiňovaných měkčích cílů, kdy si státy mohou vybírat své národní priority. A také se tam dodala taková záchranná brzda v podobě klauzule, která říká, že kdyby po těch mnoha desítkách let, co jsme v Evropě nic takového nezažili, došlo opravdu k nějakému kritickému nedostatku potravin, tak si lze udělat od obnovy přestávku.

Zemědělství se nicméně týká i jeden z nejpodivnějších bodů, které se v návrhu nakonec objevily. Je tam nenápadná klauzule, která říká, že na plnění té legislativy se nemohou použít peníze ze společné zemědělské politiky, neboli zemědělské dotace. O zahrnutí tohoto bodu do návrhu velmi usilovaly zemědělské svazy a já jim vlastně docela rozumím - svazy se bály, aby členské státy neřešily rozpočtové deficity tím, že seberou zemědělské dotace a přesunou je na péči o krajinu. Jenže výsledná klauzule je zároveň prakticky nevymahatelná.

Proč?

Dám příklad - v Česku máme program, který financuje zakládání kvetoucích biopasů na zemědělské půdě. Ten program je mezi zemědělci poměrně populární a tyto biopásy se tu začínají objevovat opravdu často. Je to samozřejmě placené ze zemědělských dotací. Z hlediska té klauzule by to ale mělo asi znamenat, že by ten program neměl existovat, nebo by se měl zrušit, nebo financovat z něčeho jiného. A to si myslím, že by ani ti zemědělci ve skutečnosti nechtěli. Domnívám se, že se tato klauzule nebude brát úplně doslova a bude se s ní nakládat pragmaticky.

Nejprve - do roku 2030 - se státy budou muset podle návrhu zaměřit na území, která spadají do soustavy Natura 2000, která už teď podléhají nějakému stupni ochrany. Jaký je vlastně rozdíl mezi kýženou obnovou přírody a ochranou přírody?

Je to tak, že v Evropě už teď zbývají přírodní biotopy a my velkou část z nich nějakým způsobem chráníme buď v národních parcích a přírodních rezervacích, nebo právě v soustavě Natura 2000. Zařazení do této soustavy pro dané biotopy znamená, že by je nemělo být možné odstranit. Tedy že když máte v soustavě například květnatou louku, nemůžete ji rozorat. Zároveň je ale řada těchto biotopů z různých důvodů ve špatném stavu. Když zůstanu u té květnaté louky - ta, aby prosperovala, se musí sekat, což se ne vždy děje. A to jsou právě ta dodatečná opatření nutná k obnově. Potřebuje je mnoho biotopů.

Co bude v plnění cílů v té absolutní délce až do roku 2050 největším úkolem konkrétně pro Česko?

Pro Česko, dokonce ještě víc než pro většinu ostatních evropských států, bude hlavním úkolem obnova zemědělské krajiny, která je tu ve velmi špatném stavu. Ztrácí úrodnost, přestává být schopna zadržovat vodu a vytrácí se z ní zvěř.

Bez ohledu na to, jakou přesně prioritu si stát vybere, bude pravděpodobně řešení obnovy zahrnovat rozčlenění těch velikých lánů, které nám tady zbyly jako dědictví z minulého režimu. Budeme do nich vracet stromořadí, remízky, nebo třeba ty kvetoucí biopásy, drobné mokřady a další opatření.

České zemědělství už na tom pracuje, ale tato nová legislativa trend ještě posílí. Do polní krajiny se začne vracet život a zároveň se bude lépe chránit prosperita půdy i její schopnost zadržovat vodu.

Srovnání zemědělské krajiny v roce 1953 a nyní. Na fotkách vidíte náhodně vybrané místo na Benešovsku, podobný obrázek se vám naskytne, když se podíváte víceméně kamkoliv jinam po republice. Staré letecké snímky a ortofotomapy z celé ČR k nahlédnutí nabízí například Národní geoportál INSPIRE nebo v archiv ČÚZK.