Evropa je pod bezprecedentním útokem. Rusko je ostřejší než za studené války

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Minulý týden odhalená zjištění německých médií, že za vzplanutím balíčků na evropských letištích v loňském roce stojí podle tajných služeb Rusko, připomínají Evropě, že zatímco zbrojí ve snaze odstrašit ruský útok, pod hybridním útokem už dávno je.

Zásilky před vzplanutím cestovaly letadlem a údajně jen náhodou nezačaly hořet už na palubě. Ruská GRU podle německých médií tuto operaci ukončila poté, co Rusko dostalo varování od USA, že ohrožení leteckého provozu nebudou tolerovat.

Jeho hybridní operace ale nekončí. Evropa se brání intenzivním útokům, které zejména v posledním roce a půl nabraly na četnosti a agresivitě. Případ s útoky na letiště je dokladem, že Rusko je nyní ochotno jít i do útoků, které jsou v „šedé zóně“ mezi hybridní a „opravdovou“ válkou nejblíž k druhé variantě, což je bezprecedentní.

Zdaleka přitom nejde o případ ojedinělý.

Minulý měsíc novináři a novinářky v rámci investigativního projektu Evropské vysílací unie (EBU) zveřejnili, že se jim za loňský rok podařilo dohledat a ověřit 60 incidentů v Evropě, které lze bezpečně klasifikovat jako potvrzené ruské hybridní operace, nebo k ruskému zapojení existuje alespoň pádné podezření.

Celkem 17 případů došlo do bodu, kdy úřady vznesly obvinění v souvislosti s ruským vměšováním, 34 případů je vyšetřováno a u 16 incidentů vyšetřování ruské zapojení vyloučilo.

Zpravodajské služby podle prohlášení českého ministra zahraničí Jana Lipavského ze začátku loňského prosince za rok 2024 zachytily asi 500 podezřelých incidentů, z nichž sto lze připsat Rusku.

Geografický a typologický přehled incidentů identifikovaných novinářským týmem si můžete prohlédnout na následující mapě:

Konkrétní příklady útoků si můžete přečíst v rozbalovacím boxu:

„Jsme v konfliktu s Ruskem. Naštěstí to není válka, ale stali jsme se do jisté míry týlem pro Ukrajinu. Rusko má menší obavy z eskalace, protože většinu způsobů, jak odpovědět, jsme už využili v reakci na invazi,“ popsal současnou situaci analytik specializující se na hybridní hrozby Vojtěch Bahenský. Intenzita hybridních útoků je podle něj v poslední době nejvyšší určitě minimálně od konce studené války.

Podle Daniely Richterové, která se výzkumu těchto operací věnuje na londýnské King's College, po událostech zejména loňského roku už není pochyb, že Rusko minimálně v některých aspektech útočí na Evropu dokonce ještě víc než v dobách studené války. Obzvlášť to podle ní platí o sabotážích, které jsou nyní, ač to možná leckoho překvapí, o hodně četnější.

„Když před zhruba rokem a půl začalo přibývat případů sabotáží, často se i mezi experty tak nějak obecně předpokládalo, že podobné věci se děly i za studené války. Když jsme se na to ale podrobně podívali, zjistili jsme, že ne. O ničem takovém, co v Evropě vidíme dnes, skutečně z období po 2. světové válce nevíme,“ řekla Richterová.

Sabotáže přitom podle expertky patří k té úplně nejkrajnější formě tzv. „kinetických“ zpravodajských operací, které mají nebezpečně blízko k válce. „Patří k nim i vraždy či únosy, ke kterým za studené války docházelo zejména u oponentů komunistických režimů, ale sabotáž, to už je vojenská operace, kterou naznačujete, že jste ochotni svého oponenta vysloveně fyzicky napadnout. Je to sice pořád limitované, ale je to už forma přímého útoku,“ dodala.

Možných důvodů, proč se Rusko k těmto akcím uchýlilo, lze najít několik. Velkou roli může hrát v první řadě to, že nyní na rozdíl od druhé poloviny 20. století v Evropě zuří „horká“ válka, kvůli čemuž může mít Rusko odlišný pohled na to, jak daleko dává smysl zajít. Už samotná invaze na Ukrajinu navíc byla velkým testem červených linií, které jsou dnes zjevně dál, než byli před rokem 2022 a v mnohých aspektech i v čase studené války. Kromě toho podle Richterové může jít také o důsledek změny v hlavních cílech hybridních operací.

O jejich podobě za studené války vypovídají například záznamy z československých archivů, které Richterová zkoumala. Vyplývá z nich, že i v minulém století měly Sovětský svaz a Československo vypracovaný plán na provádění sabotážních operací na Západě, které sice zůstaly na papíře, ale zamýšlené cíle jsou v nich jasně definovány.

„Strategickým cílem bylo zaprvé narušit určitou politiku nepřátelských států či veřejnou podporu takové politiky. Druhým cílem bylo narušit jednotu mezi nepřátelskými zeměmi, hlavně v rámci NATO. Třetí cíl byl taktický a spočíval jednoduše v působení ekonomických nebo vojenských škod a oslabování nepřátelského státu,“ vyjmenovala Richterová tehdejší cíle. Velmi podobné cíle jsou přisuzovány ruským sabotážím i dnes, přičemž onou hlavní napadenou politikou je podpora Ukrajiny. Podle Richterové k nim nicméně nejméně jeden zřejmě přibyl. A i to může představovat další důležitý důvod, proč nyní sabotáže na papíře už nezůstaly.

Oním novým cílem je něco, co podrobně popsala dvojice investigativních novinářů a výzkumníků v oboru zpravodajských operací Andrei Soldatov a Irina Boroganová v loňském článku pro časopis Foreign Affairs s titulkem „Putinovi noví agenti chaosu“. Autoři v něm rozebírají novou podobu ruských operací prováděných amatéry najatými za peníze a předkládají tezi, že hlavním cílem těchto akcí je vytvořit atmosféru chaosu a pocitu, že ruští agenti jsou „všude“ tam, kde se Ukrajina těší podpoře, a prakticky není možné proti nim efektivně zasáhnout. Jinými slovy je možné, že dalším důvodem eskalace hybridní války je zkrátka i to, že Rusko chce, aby se o jeho nepřátelském působení v Evropě vědělo.

Četnosti incidentů přispívá určitě i to, že Rusko zásadně změnilo metodu, jakou útočí. Už totiž nejde jen o působení skrze „tradiční“ postup opírající se o vycvičené agenty nebo trollí farmy v Petrohradě zahlcující online prostor. V posledním roce a půl se roztrhl pytel s případy, které Richterová a její kolegové v článku v akademickém časopise RUSI Journal popisují anglickým názvem „gig economy“, což bychom mohli volně přeložit jako model založený na krátkodobých zakázkách nebo v podstatě „brigádách“.

Rusko v rámci této metody verbuje k provádění různých úkolů naprosté amatéry žijící v Evropě na dálku skrze online platformy a nabízí jim za ně zpravidla nízké, ale okamžité finanční odměny. Z dostupných informací z dosud odhalených případů vyplynulo, že lidé se tímto způsobem stávají často „agenty“ Ruska, aniž by to sami věděli. Většinou provádí málo náročné úkoly, jako například vylepování samolepek s politickými slogany, instalují kamery na specifická místa nebo zakládají požáry.

Ukázkový příklad této metody zažilo i Česko, kde se cizinec, kterého podle bezpečnostních složek financovalo Rusko, pokusil zapálit depo autobusů v Praze. Z ostatních zemí jich už ale známe celou řadu.

Jestli Rusko tuto metodu začalo používat v rámci improvizace a snaze nahradit vlastní agenty po velké vlně vyhošťování ruského diplomatického personálu po invazi na Ukrajinu, nebo zda si prostě uvědomilo, že je tento způsob díky sociálním sítím poměrně snadno proveditelný, nevíme. Faktem ale je, že ho Kreml využívá hojně, a není důvod se domnívat, že v tom nebude pokračovat.

Nová metoda nabízí levný způsob, jak „kyneticky“ působit na cizím území s minimálním rizikem vlastních škod, protože na dálku naverbovaní aktéři jsou postradatelní a jejich dopadení Kreml „nebolí“.

Jedinou nevýhodou je to, že amatéři jsou logicky obecně méně schopní než cvičení agenti, což jistě zužuje možnosti jejich využití.

Richterová k tomu dodala, že kromě tohoto nového modelu existuje ještě jeho jakýsi vyšší stupeň, kde sice Rusko najímá rovněž amatéry, ale ti jsou v přímějším kontaktu s ruskými zpravodajskými službami a fungují spíš jako „manažeři“, u kterých si důstojníci „objednávají“ rozsáhlejší a sofistikovanější služby „jako u firmy“ za mnohem větší odměny než u klasického „gig economy“ modelu.

Tuto formu odhalil nedávný soudní proces v Británii, mimochodem největší špionážní proces v historii země, kde před soudem stanula šestice lidí, kteří měli podle obvinění provést řadu akcí po dobu několika let. Nakonec byli zadrženi kvůli pokusu o špionáž s cílem zjistit informace o ukrajinských vojácích cvičících se v Německu, které měly v budoucnu pravděpodobně posloužit k jejich zabití. Nikdo z nich nebyl vycvičený agent, ale šéf skupiny byl s ruskými agenty v přímém kontaktu. Skupina působila v několika evropských zemích a měla k dispozici drony a další sofistikovanější vybavení.

Případ podle Richterové poukázal na další možnou slabinu, která spočívá v tom, že pokud si zpravodajské služby neohlídají odstup agentů od amatérů, mohou najatí amatéři nakonec nepřátelské zpravodajce přivést i na stopu klasických agentů, kteří podle expertky v Evropě i po velkém vyhošťování nepochybně nadále působí.

„Nejsme ve válce, ale nemáme ani mír,“ znělo nedávné hodnocení výsledného mixu výše popsaných aktivit Ruska například od německého generála a šéfa Bundeswehru Carstena Breuera.

A ozývají se i hlasy, podle kterých není vyloučené, že by v reakci na ruské hybridní útoky mohlo dojít k aktivaci článku 5 NATO.

Za jakých okolností by se to mohlo stát, nicméně nikdo neví a podle Bahenského je to i záměr. „Zachovávání nejistoty ohledně hranice červených linií má pomáhat odstrašení a znemožňovat protistraně, aby se mohla pohodlně pohybovat těsně před ní,“ řekl analytik.

Stejně tak se podle něj nedá ani říct, kdo má momentálně v hybridním boji navrch. Tajné služby v rozhodování o tom, o jakých odhalených hrozbách veřejně informovat, čelí řadě dilemat a je téměř jisté, že proti ruským operacím podnikají celou řadu kroků, o kterých se bez přístupu k tajným informacím nedozvíme. Není tedy možné jejich celkovou úspěšnost či neúspěšnost objektivně zhodnotit.

Richterová k tomu dodala, že vyloučit nelze ani to, že evropské státy, popřípadě USA, nejsou pouze v defenzivě a podnikají v Rusku vlastní akce, o kterých se jen neví.

Kdo tento boj vyhrál se podle Richterové nicméně nejspíš dozvíme až s velkým odstupem času.

„Myslím si, že ty strategické cíle, tedy podrytí jednoty a vytváření chaosu, jsou takzvaná ‚long game‘ (dlouhá hra). Strany se od sebe neustále učí a je nesmírně těžké vyhodnotit, kdo má zrovna navrch. Můžeme jen sledovat, kdo v dané chvíli přikládá do ohně, a doufat, že se ten oheň úplně nerozhoří. Vypadá to nicméně dost nebezpečně,“ uzavřela Richterová.