Článek
Po letech neúspěšných snah a dvou dnech a nocích úporného vyjednávání se zástupci členských zemí a europoslanci tento týden shodli na nových migračních a azylových pravidlech evropského bloku.
Podle odborníka na migraci Roberta Stojanova z Provozně ekonomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně má ale dosažení shody daleko od důležitého milníku, o kterém unijní představitelé mluví. K efektivnímu zvládání migrační krize podle něj dohoda nepřispěje.
„Ta dohoda je vysoce restriktivní. Řeší jenom restrikce, přidává imigrantům překážky, snaží se jim znepříjemnit celé to azylové řízení a odradit je od cesty do Evropy. Ale vůbec se nezabývá příčinami a kořeny těchto migračních toků,“ vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Nová pravidla podle něj nezvýší ochranu žadatelů o azyl. Naopak. Kvůli ní budou v ještě zranitelnější pozici, než byli doteď. Jejich cesta do Evropy se prodraží a bude obtížnější.
Šéfka Evropského parlamentu Roberta Metsolaová mluvila o středě, kdy se státům EU podařilo shodnout na nových migračních pravidlech, jako o historickém dni. Označil byste novou úmluvu za přelomovou?
Ani náhodou. Tohle opravdu není nic nového. Země se dohodly na tom, o čem se mluví už několik posledních let, na opatřeních, k nimž se pomalu směřuje v celé řadě zemí EU.
Cílem tohoto nařízení bylo v podstatě reagovat na obavy hraničních zemí Evropské unie, které chtějí pomoci s vyřizováním vzrůstajícího počtu žádostí o azyl. Ty opravdu v roce 2023 vysoce vzrostly a potáhne se to i do dalšího roku.
Nová migrační pravidla
Součástí dohody je i povinná spoluúčast všech zemí EU. Státy si ale budou moci vybrat, jestli přijmou uprchlíky, nebo zemím, které je musí hostit, poskytnou peníze a další pomoc.
Jsou zde i obavy některých vnitrozemských států Evropské unie, které říkají, že uprchlíků přichází opravdu moc. Už i Německo, které za Angely Merkelové razilo ideu, že to zvládne, říká, že je tohle moc.
Jaké změny dohoda přináší?
Hraniční země budou mít přísnější azylové řízení přímo na svých hranicích mimo EU, všechny žadatele o azyl, včetně dětí, budou umisťovat do detenčních zařízení, kde budou muset setrvat do ukončení azylového řízení, které by mělo trvat velmi krátce.
Dále tyto země budou mít větší pravomoci při vyhošťování odmítnutých žadatelů o azyl. O to už se teď snaží Itálie, podobné postupy budou chtít zavést Řecko, Španělsko i Kypr, kde v letošním roce významně vzrostl počet imigrantů (celkem více než 260 tisíc příchozích v oblasti Středomoří dle dat Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky).
Země dále ve vnitrozemí budou mít na výběr, zda přijmou určitý počet migrantů, nebo budou platit do společného fondu EU. Dle českých představitelů je zde ještě třetí možnost, kterou Česká republika bude chtít využívat, a tou je pobyt velkého počtu uprchlíků z Ukrajiny.
Za jak dlouho se změny projeví?
Příští rok se nic dramatického dít nebude. Dohodu musí podpořit Evropský parlament, pokud ji schválí, podpoří přísnější podmínky, ale všechny státy je pak budou muset implementovat do své vlastní legislativy a následně praxe. Bude to trvat a nebude to jednoduché. Vzpomeňme na to, jak italská opozice protestuje proti smlouvě, kterou Meloniová dojednala s Albánií.
Země se definitivně dohodly na tom, na čem se ministři vnitra dohodli už v červnu 2023. Už tenkrát se shodli na základních parametrech, které tato dohoda obsahuje. A hlavní, o co šlo představitelům středoevropských zemí, je, že z dohody zmizely povinné migrační kvóty.
O italsko-albánské migrační dohodě
Albánský ústavní soud pozastavil ratifikaci migrační dohody s Itálií. Albánská veřejnost zůstává rozpolcena. Jedni tvrdí, že Tirana Římu pomoc s uprchlíky dluží, jiní si stěžují na to, že si albánský premiér dělá, co chce.
Co jediné je nové a co mě překvapilo, je, že se ta dohoda uskutečnila při vyjednávání s představiteli Evropského parlamentu. Doteď to byla dohoda na úrovni Evropské komise a třeba zástupců jednotlivých států, nejčastěji ministrů vnitra. Nově je tady třetí strana - členové Evropského parlamentu, jelikož ti smlouvu budou muset odhlasovat.
Jeho zástupci v minulosti měli výhrady k předchozím dohodám. Teď tvrdí, že s jejich souhlasem by dohoda Evropským parlamentem měla projít snadněji. Ale i tak očekávám protesty ze strany Zelených a levicových představitelů parlamentu.
Proč právě teď?
Je to reakce na nárůst popularity extrémní pravice. Myslím, že Evropská komise je vystrašená vítězstvím extrémní pravice v parlamentních volbách v Nizozemí. To byl dlouhodobě liberální stát, kde se nikdy k moci nedostala extrémně pravicová a protiimigrační strana a teď vyzývá ke zpřísňování pravidel.
Populistické strany, které mají ve svém programu protiimigrační rétoriku, anebo extrémně pravicové strany v Evropské unii vyhrávají volby a dostávají se k moci. I v Německu se začíná prosazovat extrémní pravice, Francie přijímá nejvíce restriktivní imigrační legislativu za poslední období.
Tohle všechno vede Evropskou komisi k uvědomění, že s tím musí rychle něco udělat. Roli hrají také blížící se volby do Evropského parlamentu. Je tam snaha schválit obsah smlouvy ještě za dosavadního složení. Může se totiž v klidu stát, že ve volbách se k moci dostanou zástupci extrémně pravicových nebo populistických stran s protiimigrační rétorikou, které nebudou ochotné to schválit.
Glosa: Krajní pravice ohlásila tažení na Brusel
Wilders, Le Penová, Salvini. Podpora populistů před evropskými volbami roste na úkor tradičních stran, ukazuje průzkum Europe Elects.
Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová označila nová pravidla za „efektivní evropskou odpověď na evropskou výzvu“. Pomohou podle vás Evropské unii vyřešit migrační krizi a ulevit zemím, které čelí největšímu náporu uprchlíků?
To si vůbec nemyslím. Ta dohoda je vysoce restriktivní. Řeší jenom restrikce, přidává imigrantům překážky, snaží se jim znepříjemnit celé to azylové řízení a odradit je od cesty do Evropy. Ale vůbec se nezabývá příčinami a kořeny těchto migračních toků. Migrace tady vždy byla, je a bude. A tato dohoda migracím nezabrání. Možná ji může krátkodobě zbrzdit, ale dlouhodobé řešení to rozhodně není.
Pravidla, na kterých se EU shodla, nevyužívají pozitivního potenciálu, který migrace přináší. Nejsou tu žádné pozitivní prvky, tedy například že by sem lidé mohli přijít, žít tady a pracovat za určitých podmínek a pravidel. Mohli se stanovit určité kvóty a pravidla hry, za nichž by zde mohly pobývat a přispívat k našemu i jejich sociálnímu a ekonomickému rozvoji.
My víme, že evropská ekonomika potřebuje příliv imigrantů, potřebuje levnou a flexibilní pracovní sílu. A rozvojové země zase potřebují remitence, tedy peníze, které přichází od těchto migrantů, i zkušenosti a schopnosti, které se tady naučí.
Další slabinou je outsourcing (činnost, jejíž vykonávání někdo přenáší na jiné subjekty, pozn. red.), o kterém jsme se bavili v minulém rozhovoru o dohodě mezi Itálií a Albánií. Není tam přímo zmíněný, ale je tam uplatněný. Jestliže budou chtít být (země EU) na hranicích více represivní a striktní, budou se muset domluvit s těmi státy za hranicemi unie a ten problém outsourcovat tam.
Stojanov o italsko-albánské dohodě:
„Dohoda s Albánií je strategie, jak se vyhnout odpovědnosti tím, že se o uprchlíky budou starat a jejich žádosti vyřizovat jiné země. Je to typický outsourcing,“ vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy expert na migraci Robert Stojanov.
„Itálie si udělá v Albánii dvě střediska, kde bude rychlým způsobem a údajně podle italské legislativy provádět tyto procesy. Tím pádem umělým způsobem sníží počet příchozích do Itálie. Když ti lidé dorazí na italské území, ať už na Lampedusu, Sicílii, nebo do jižní Itálie, budou převezeni do Albánie a nebudou figurovat ve statistikách jako italští imigranti,“ dodává.
Stejně jako se Británie snaží odvážet imigranty do Rwandy (zatím tomu brání rozhodnutí britského soudu, který označil deportaci migrantů do Rwandy za nezákonnou, protože nezajišťovala jejich bezpečnost), tak se budou snažit i některé země EU za cenu extrémně vysokých nákladů v těchto zemích vybudovat detenční zařízení, do kterých budou žadatele o azyl posílat. Budou se snažit chytat uprchlíky mimo vody a území EU a outsourcovat je pryč - do Albánie, Tuniska, Rwandy a dalších států.
To je ale zásadní chyba. Že to nefunguje, se ukazuje už v případě Británie. Ta podepsala smlouvu se Rwandou, které údajně již poslala stovky milionů liber, ale dosud do Rwandy nebyl převezen jediný migrant.
Lidskoprávní organizace nová migrační pravidla kritizují a tvrdí, že neusnadní záchranu lidských životů ani nezvýší dodržování práv běženců. Jak na to nahlížíte?
Pokud budou (země EU) ten problém outsourcovat a migranty posílat do nějakých táborů v zemích jako Rwanda a Tunisko, kde jsou autoritativní režimy, určitě nezvýší ochranu žadatelů o azyl. Naopak, budou ještě více zranitelní.
Konečně tento paradox názorně ukazuje příklad, kdy Británie přijala letos asi tři čtvrtiny všech žadatelů o azyl právě ze Rwandy. Jak tedy britská vláda může označit Rwandu za bezpečnou zemi?
Více o modelu Rwanda:
- Snaha deportovat uprchlíky do africké Rwandy se táhne britskou politikou už delší dobu. S návrhem přišel kabinet někdejšího britského premiéra Borise Johnsona ve snaze snížit počet migrantů připlouvajících do země. V jeho prosazování pokračovali později i jeho nástupci Liz Trussová a Rishi Sunak.
- Británie nakonec se Rwandou v dubnu 2022 uzavřela dohodu, na základě níž má africká země výměnou za desítky milionů liber přebírat běžence, kteří do Británie dorazí nelegálním způsobem. Kvůli soudním sporům ovšem dosud do Rwandy neodletěl ani jeden deportační let.
- Záměr britské vlády posílat migranty do Rwandy od začátku ostře kritizovala celá řada lidskoprávních organizací i opozičních politiků.
- Britský nejvyšší soud v souladu s odvolacím soudem rozhodl, že posílat žadatele o azyl do africké země je nelegální, jelikož Rwanda nemůže být považována za bezpečnou zemi.
Jaké konkrétní dopady budou mít nová pravidla na žadatele o azyl?
V krátkém horizontu žádné. V tom střednědobém a dlouhodobém, pokud se ten systém opravdu zavede, se budou země s pomocí Frontexu a národních námořních gard snažit zachytávat uprchlíky mimo své národní vody a území vlastního státu. Budou se je snažit převážet do detenčních zařízení, která se budou snažit smluvně sjednat mimo území EU. Opět se vracíme ke smlouvám s Rwandou, Tuniskem a Albánií.
Bude to velice nákladné a drahé. Umím si představit, že peníze, které by měly jít na celou logistiku a výstavbu táborů v těchto zemích, úplatky místním vládám, speciální administraci a tak dále, by se daly využít mnohem efektivněji na více kvalitní a dlouhodobou integraci žádaných i nových přistěhovalců.
Dopady na migranty budou takové, že ta cesta do Evropy se jim prodraží a bude pro ně obtížnější. Evropská unie se snaží novými pravidly uprchlíkům říkat: nedělejte to, zůstaňte doma, nemáte šanci. Ale tak to ve skutečnosti nebude.
Von der Leyenová sice prohlásila, že to budou členské země, kdo bude rozhodovat, kdo do EU přijde a kdo může zůstat, nikoliv převaděči. To je ale hrozné nepochopení migračních procesů. My se sice snažíme převaděče stíhat, ale je důležité uvědomit si, že převaděč je serviceman. Vždycky tady byl, je, a dokud bude poptávka po jeho službách, tak tady i bude.
Tímto se převaděčství určitě nezarazí. Skončí, až nebude o služby převaděčů zájem. K tomu ale musíme přijít s úplně jinou imigrační politikou, která bude obsahovat pozitivní a motivační prvky pro volbu legálních cest.
Jak by taková politika vypadala?
V první řadě jde o jiné pochopení migrace, změnu paradigmatu o tom, že se migraci obyvatel máme snažit řídit, ne ji zastavovat.
O pozitivním dopadu migrantů
Zvýšený počet migrantů přicházejících do země Uruguayi pomáhá vyrovnat se s dlouhodobě nízkou porodností, která brzdí rozvoj země. Vláda se k migraci staví pozitivně a pomáhá nově příchozím se v novém domově rychle usadit.
Řekli bychom si, že potřebujeme určité počty a typy migrantů. Podle toho bychom uzpůsobili vízová pravidla jejich přijetí a vytvořili bodový systém, podle něhož by se on-line, ze země svého původu, hlásili. A úspěšní žadatelé o daný typ víza by tady mohli být za předpokladu, že dodrží určitá pravidla.
Pokud by se taková strategie přijala, bylo by to vítězství pro obě strany. Evropské ekonomiky potřebují levnou a flexibilní pracovní sílu, jednoduše lidi, kteří budou dělat práci, kterou my nechceme dělat, alespoň ne za tak nízké peníze. Ti lidé by tady platili daně, přispívali do našeho sociálního, ale i zdravotního systému. Co víc si můžeme přát při vědomí, jak stárne naše evropská populace?
Vítězství by to bylo i pro rozvojové země. Jejich obyvatelé by tady vydělali peníze a jejich nemalou část posílali zpět do svých zemí původu. Zde by se zlepšilo vzdělání jejich sourozenců či jejich dětí, zkvalitnilo školství, zdravotní péče, mohlo by dojít k lokálnímu ekonomickému rozvoji, třeba i nastartování nějakého podnikání.
Kdyby se v podmínkách nastavilo, že ti lidé budou moci zůstat za určitých podmínek (zájem migrujících, zaměstnavatele, bezproblémové soužití, žádná kriminalita a tak dále) a integrovat se, nebo tady budou moci být rok nebo tři a pak se budou muset vrátit, přinesli by domů know-how, ale i kulturní prvky, těmi je i demokracie.
A třeba tam pak pochopí, že svobody, které tu máme, jsou mnohem lepší než autoritářství. Že jsme bohatí i proto, že tady máme liberální demokracii a svobody, které jsme si vybojovali a stále udržujeme.
