Esej: Limity války, impéria a zla

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Každý válečný konflikt je nutné posuzovat podle skutečných příčin. Pokud se jedná o spravedlivou válku (Ius ad bellum), musí být příčina ospravedlnitelná, příkladem může být osvobozenecká válka, obranná válka či boj proti brutálnímu režimu.

Nespravedlivá válka má důvody složitější, může jít o imperiální útok na národnostní menšinu nebo o snahu o mocenskou hegemonii. V podstatě se ale jedná o morálně neospravedlnitelné důvody. Takovým motivem je ruský nacionální imperialismus, který je podstatou současné agrese vůči Ukrajině. Kromě toho nelze pominout, že ta je vedena ze strany agresora způsobem, jenž nerespektuje uznávaná pravidla pro vedení války (Ius in bello), přenáší její hrůzy záměrně na civilní obyvatelstvo a zároveň porušuje princip proporcionality.

Standardně válka ústí v hledání míru, ten je její hranicí, limitem. Zároveň je nelehké dilema, v jakém okamžiku výhody mírové koexistence převažují nad připraveností k boji, obraně a k oběti. U nespravedlivé války, kdy agresora navíc nelze zcela porazit, je kardinální otázkou, jaká míra „trvající“ nespravedlnosti či územní ztráty je akceptovatelná pro uzavření míru jako předpokladu autonomního rozvoje každého národního společenství.

Příčiny současného konfliktu musíme hledat v odvěkých imperiálních ambicích Ruska jako teritoriální mocnosti. Ty plynou z geopolitického nastavení jeho vládců, kdy není dobrým ten, kdo se nesnaží o rozšíření území. Expanzivní velmocenské myšlení je však nezřídka v souzvuku s nekritickou, odevzdanou, ale i frustrovanou mentalitou obyčejných lidí. Podle spisovatele Alexandera Solženicyna tento způsob uvažování vede k tomu, že Rus snese mráz, rány nagajkou, ale nesnese, když se ho nikdo nebojí. Mužik zbičovaný panstvem se doplazí domů a zbije ženu do bezvědomí.

Spisovatelův vlastní životní příběh je svým způsobem fascinující a rozporuplný zároveň, právě proto může být klíčem k pochopení postojů významné části ruských elit. Jeho Souostroví Gulag snad nejpůsobivěji popsalo děsivou realitu sovětského vězeňského systému, stejně tak svým románem Rudé kolo vytvořil mimořádně plastický obraz bolševické revoluce. Byl perzekvován a donucen opustit zemi. Avšak po pádu komunismu a svém návratu do Ruska inspiroval Putina a sdílel s ním ideu Velkoruska, zahrnujícího Bělorusko i Malorusko, tudíž i Ukrajinu. Velkoruská nacionální idea, sen o zvláštním poslání národa, má hluboké kořeny, často s akcentem na roli ortodoxní církve, příznačné jsou v tomto směru názory dalšího literárního velikána Dostojevského. Konečně územní expanze je historickým základem ruské státní doktríny, jež východoslovanské národy považuje za nedílnou součást svého impéria, zcela v duchu výstižného Havlova bonmotu, že Rusko neví, kde začíná a končí.

Limity expanze jsou dvojí, ty vnější, příkladem může být politicko-vojenský odpor Ukrajinců proti agresi, a vnitřní, což je především kolektivní sebereflexe imperiálního národa. Narážíme zde na problém hodnotové transformace ruské společnosti. Pokud můžeme hovořit o interní kritice, nejde o obecnější postoj, ale zpravidla se jedná o individuální, disidentské vystoupení.

Jak vzdálené je od toho bolestné sebezpytování západních národů, Francouzů, Belgičanů nebo Britů, nad vlastní koloniální minulostí… Zpochybňovány jsou zde vžité stereotypy, kulturní vzorce, ale i samotný narativ včetně velkých postav této éry. Jako jiný příklad úspěšného se vyrovnání s temnou epizodou dějin může sloužit poválečně Německo či Japonsko.

Ač toto vše může být pro Rusko inspirativní a robustní sebereflexe vlastních dějin by byla přelomovou událostí a podmínkou skutečné změny, je nerealistické ji v současné době očekávat. Dva ideové pilíře Ruska – národovectví a pravoslaví – jsou pevně ve službách režimu. A je to především ideologie, která více než materiální podmínky je hybatelem ruských dějin. Tím dalším jsou moskevské elity, ne lid. Masaryk, velký znalec ruské společnosti, již před stoletím vypozoroval, že v Rusku vlivem nekritické masy vždy vzniká politická oligarchie, ať carská, či bolševická. Postřehl, že odstranili cara, ne však carismus. Podobně jako se později zbavili komunismu, ale už ne totalitního myšlení.

Konečně kontinuita a expanze autoritářství či brutality není civilizační alternativou k Západu, je to jen další limit ruských imperiálních ambicí.

Neměl by nám uniknout fakt, že ruská agrese je nejen vojenským a politickým konfliktem, to je jen skořápka, pod níž je skryt hlubší kulturní konflikt. Pronikneme-li do ruských dějin, zjistíme, že země protrpěla několik generací pod tatarskou nadvládou, následně úpěla v carském područí, nikdy neprošla osvícenstvím a posléze čelila komunistické totalitě. Primární zůstává kolektivní identita, identifikace se státem a jeho aparátem. Relativně záhy, už od vlády cara Ivana Hrozného v šestnáctém století a pověstné krutosti jeho všemocných opričníků, se etablovalo výsadní postavení represivních složek státní moci. To se přeneslo do praxe policejních orgánů pozdějších režimů. V další vrstvě těchto tradic pak vidíme kulturu války, smrti, hledání nepřítele, jakož i dominanci útlaku a strachu jako principu negativní jednoty.

Ukrajina s neméně krvavým životopisem byla vystavena složité koexistenci s Ruskou říší, polsko-litevským soustátím i s osmanskými výboji, ale formativní faktory byly odlišné. Kozáctvo a jeho „hejtmani“ si vždy ostražitě chránili svou nezávislost, ukrajinské obrození v Haliči v okolí Lvova vstřebávalo osvícenské vlivy v prostředí relativně liberální habsburské monarchie. Projevem náboženské plurality byla řeckokatolická církev na západě a pravoslavná na východě. Jako země na okraji či na pomezí byla více vystavena západním intelektuálním vlivům, včetně individualismu a kritického myšlení. Navzdory ruskému tlaku se tak zformovala moderní ukrajinská identita, která přes občasné výhonky vypjatého nacionalismu stvořila svébytný národ.

Ukrajinská státnost byla vždy křehká a nesamozřejmá pod tlakem z mnoha stran. Dlouho existoval pouze národ bez politické reprezentace. Ukrajinská svoboda znamená autonomii, svobodu od státu; je to nejen sen o odporu proti utlačovatelům, proti původcům stalinského hladomoru, ale i konkrétní impuls a motivace k boji proti dnešním okupantům. Je to obranná svoboda připomínající to, co legendární oxfordský profesor Isaiah Berlin nazýval negativní svobodou, na rozdíl od pozitivní svobody, pro niž stát vytváří předpoklady a prosazuje ji. Ta se naopak vzdáleně blíží ruskému modelu svobody, jenž vyrůstá z totalitního pojetí státu, založeného na principu vše ve státě – nic mimo stát či proti státu. Ten se pak jeví jako jediný zdroj takové „manipulativní“ svobody, která je útočná a eliminuje jakýkoliv alternativní občanský postoj, jakož i autonomii jedince.

Tato dvě pojetí svobody nejsou slučitelná, přičemž jsou jádrem probíhajícího vojenského konfliktu, ač mnohdy zastřeným účelovou rétorikou. Svoboda je vždy substanciální, v morálním i prakticko-politickém ohledu.

Zlo je součástí lidské přirozenosti. Immanuel Kant dokonce hovoří o „radikální náklonnosti ke zlu“, to je pro něj „neviditelný nepřítel, který se skrývá za rozumem“. V nespravedlivé agresi se manifestuje přítomnost takového zla, nicméně je to pouze možnost, jak naložíme s našimi přirozenými dispozicemi, tak jako se můžeme přiklonit k opaku, k dobrým skutkům.

Problém zla trápil křesťanské myslitele od Augustina a filosofy od Leibnize podnes. Jak je možné, že nekonečně dobrý bůh připouští existenci zla, zněla často otázka. Aby vyniklo dobro, nabízí se odpověď. Hranicemi zla jsou na jedné straně jeho nejhorší projevy jako válečné násilí na civilistech, genocida, etnické čistky, na druhé straně dobro a síla lidského svědomí.

Vzhledem k primární lidské touze po uznání od ostatních můžeme hovořit o sociálním původu zla, protože mnozí si jeho konáním chtějí získat obdiv a respekt ostatních. Lék proti takové tendenci se zpravidla hledá v morální komunitě, ať již náboženské, či sekulární, sdílející fundamentální lidské hodnoty na rozdíl od destruktivního zla, jehož je zlovolná ruská agrese příkladem.

Podstatná část zla je způsobena lidmi navzájem. Co však počít, když alternativní morální komunita neexistuje nebo ji lze jen obtížně zformovat či identifikovat, jako je tomu v podmínkách dnešního Ruska. Pak nezbývá než osobní angažovanost včetně mimořádné odvahy projevit svůj názor veřejně, neboť právo na morální postoj si nelze nechat vzít, náleží k elementární výbavě humanity. Bohužel, nezřídka se za něj musí trpět.

Intelektuálově, kteří regionu rozumí, jako Timothy Snyder, Timothy Garton Ash či politický filantrop George Soros, zareagovali velmi jasným odsudkem agrese, varováním před dalšími cíli agresora a výzvou k neomezené podpoře napadané země. V podobném i razantnějším duchu se nesla vyjádření významných postav středoevropského myšlenkového prostoru – Adama Michnika, Tomáše Halíka a mnohých dalších. Konečně i sentiment obyvatel mnoha zemí nejen Rusku geograficky blízkých je převážně proukrajinský a i díky tomu se Ukrajina může opřít o jednotnou podporu ze strany Evropské unie a Spojených států.

Na druhé straně, u řady vlivných postav Západu se projevil odlišný postoj. Nestor levicového diskurzu Noam Chomsky tolik nepřekvapil, když obvinil NATO, že vše vyprovokovalo svými úvahami o přijetí Ukrajiny. O to nečekanější byl obdobný názor či úvahy papeže Františka, i ty prošly určitou genezí, ale prvotní pokus o jistou neutralitu je v jeho případě přinejmenším zarážející. Domnívám se, že nelze zjevnou záminku vydávat za skutečnou příčinu útoku na suverénní stát.

Realista Henry Kissinger by nejraději Rusku ponechal Krym za cenu míru, i jeho názory doznávají vývoje, avšak jasný postoj chybí. Naopak populární kontrarián Jordan B. Peterson agresi začlenil do kontextu americké kulturní války progresivistů s konzervativci, která prý devastuje v důsledku pokrokářských trendů sekularizovaný „patologický“ Západ. Konzervativnímu Rusku přisuzuje důležitou roli při obnově křesťanské religiozity. K tomu lze jen dodat, že ta stěžení kulturní válka je mezi Ruskem a Západem, ten ji vyhrává, a proto chce být Ukrajina jeho součástí.

Obrozený marxista Slavoj Žižek zase varuje, že ruský neoimperialismus bude nahrazen neoliberalismem a Ukrajina se stane ekonomickou kolonií Západu, čemuž lze zabránit tím, že se země vydá vlastní cestou, neříká však již jakou. Dokonce Jürgen Habermas, ikonická postava evropského veřejného diskurzu, je iritován radikální podporou Ukrajiny ze strany některých německých politiků a apeluje na střízlivý kompromis s jadernou velmocí. Zde rezonuje iluze o efektivitě pověstné levicové Ostpolitik, zahalené do jeho teorie komunikativního jednání jako preferovaného modelu koexistence.

Pojítkem těchto realistických názorů je do značné míry fakt, že nerozlišují principiální morální postoj a politické řešení, potřebné, leč mnohdy kompromisní, což je nebezpečné, neboť takové směšování ústí v relativizaci základního postoje. Důsledkem toho je polarizace, štěpení, jež může ohrozit stabilitu spravedlivého politického uspořádání v národním i mezinárodním společenství.

Kromě jiného je v pozadí těchto názorů stále vlivná myšlenka moderní analytické filosofie, že realita je hodnotově neutrální, že hodnoty jsou lidské projekce do ní, spravedlnost nebo křivda, pravda či lež jsou v tomto pojetí záležitostí subjektivního postoje. Tento přístup je nutné odmítnout, neboť právě hrůzy války dokazují, že i fakta a pouhé události mají objektivní morální obsah, že zlo a dobro jsou neoddiskutovatelně různé věci, kdy jedna limituje druhou. Ostatně mezní válečné situace jako mučení civilistů naléhavě vybízejí k rozluštění složité filozofické hádanky, jak překlenout konflikt, rozpor, příkop mezi fakty a hodnotami; mezi tím co je, a co má být. Mám pocit, že hledání odpovědi na tuto otázku je klíčem k morálnímu pokroku, ke schopnosti podívat se na svět očima toho druhého.

Ukrajinci projevují hrdinství, což je nezpochybnitelná ctnost a mají nárok na naši všestrannou pomoc, když čelí agresi za příklon k ideji Evropy, občanským právům a respektu k důstojnosti člověka. Za racionální osvícenské dědictví se dnes bojuje a umírá u Chersonu a Charkova, to je nutné vzít v potaz před začátkem každé diskuse o tomto konfliktu, jeho ekonomických dopadech i možném mírovém kompromisu.

Politika představuje moc nebo mocenskou rovnováhu, ale morálka je postoj, nikdy není neutrální. Nelze vyloučit dilemata, ale ruská agrese jistě není dobrem, takže je nasnadě druhá alternativa.

Ta vybízí k volbě jasné pozice. Ostatně etika se primárně snaží o identifikaci principů a zaujímání postojů. Jsem přesvědčen, že stěžejní je princip morální reciprocity, který je předpokladem a zárukou kontinuity hodnotově založené humanity, neboť hodnoty jsou zdrojem přijímaných zásad. Reciprocita znamená, že s ostatními máme jednat tak, jak chceme, aby oni jednali s námi. Morální reciprocita má asymetrickou dimenzi ve formě odpovědnosti vůči těm, kdo nejsou právě schopni recipročního jednání – ti slabší, zranitelní, děti či senioři. Nikdy nevíme, kdy se můžeme v podobné situaci octnout i my. Zvýšená odpovědnost silnějších za slabší by měla být rovněž východiskem vztahů mezi státy. Uplatňovat zde morální hledisko se může zdát idealistické, ale je to podmínka konzistentního postoje při pomoci těm, kdo čelí nezaviněnému příkoří.

Úspěšná obrana či vítězství demokratické Ukrajiny budou symbolické a inspirativní. Nezapomeňme, že demokracie nemusí vždy vyhrávat, již v peloponéské válce podlehly starověké Athény jako kolébka demokracie militaristické monarchii Spartě a skončil tak rozkvět centra západní kultury. Ve dvacátém století meziválečnou Evropu zahalila pavučina autoritářství, poválečnou pak v její východní části totalita, jež ji izolovala od svobody železnou oponou. Je dobře, že geopolitický voluntarismus a teritoriální ambice Ruska narážejí na euroatlantickou bezpečnostní architekturu; tragédií Ukrajiny je, že není její součástí.

To mě vede k úvahám o morální struktuře světa založené na principech, svědomí a svobodě, jež jsou součástí jeho hodnotové výbavy, k níž se musíme vracet jako k základu každé rozumné politiky, která je schopná obětovat krátkodobé zájmy dlouhodobým. Dějiny jsou zpravidla kompromisem mezi změnou a kontinuitou, Rusko potřebuje změnu, Ukrajina kontinuitu nastoupené cesty, a na té si zaslouží naši podporu.