Ebola má v Africe tentokrát „našlápnuto“, kontinent je ve velkém nebezpečí

Ebola patří mezi vůbec nejvážnější infekční onemocnění, s jakým se lze v současnosti potkat. Smrtnost je mnohonásobně vyšší než například u covidu-19 v dobách začátku pandemie. Nakazit se je ale naštěstí zároveň nesrovnatelně „těžší“.

Právě díky této kombinaci se z eboly zatím nikdy nestala nemoc ohrožující celý svět a s nejvyšší pravděpodobností to tak i zůstane.

Vyhlídky na situaci v zasaženém regionu jsou nicméně tristní a Afrika se může rychle ocitnout ve vážné situaci. Epidemii se totiž tentokrát kvůli řadě nepříznivých okolností podařilo odhalit nezvykle pozdě, a virus se proto v oblasti dotčené konfliktem a škrty v zahraniční pomoci může nyní dál rapidně šířit.

Svůj smrtící potenciál ebola ukázala hned v roce jejího objevení (1976) v Demokratické republice Kongo (DRK). Virus do vesnice Yambuku poblíž řeky Eboly zanesl muž, který se vrátil ze Středoafrické republiky, kde lovil divoká zvířata a jedl jejich maso (ebola pravděpodobně původně pochází z kaloňů, ale přenáší se i mezi dalšími druhy zvířat).

Nemoc posléze explodovala v tamní nemocnici, kde tehdy ještě bylo běžnou praxí opakované používání injekčních stříkaček. Nakonec v zařízení kromě pacientů zemřelo i jedenáct ze sedmnácti tamních zdravotnic a zdravotníků a nemocnice musela být uzavřena.

Kromě zdravotníků a pacientů se často nakazili také lidé, kteří manipulovali s těly obětí a připravovali je pro tradiční pohřby. Celkem bylo podle WHO nakonec zaznamenáno 318 případů nákazy a 280 z nich skončilo smrtí (což představuje extrémní smrtnost 88 %).

Na místo se vydal mezinárodní tým epidemiologů, aby pátral po zdroji nákazy a zavedl preventivní opatření. Na místě zjistil, že za úmrtími stojí nová nemoc, kterou nakonec nepojmenoval přímo podle vesnice Yambuku, ale podle nedaleké řeky Ebola, aby nestigmatizoval místní. Nákaza se od té doby v Africe objevuje periodicky na různých místech.

K dosud nejmohutnější epidemii došlo mezi lety 2013 a 2016, kdy bylo potvrzeno přes 28 tisíc případů a přes 11 tisíc úmrtí (tehdejší smrtnost činila téměř 40 %). Skutečný počet obětí byl ale pod WHO velmi pravděpodobně významně vyšší.

I toto dosud největší mezinárodní ohnisko se nicméně týkalo téměř výhradně Afriky. Konkrétně zejména Libérie, Sierry Leone a Guiney. Virus sice pronikl i na další kontinenty, ale ve všech případech (USA, Itálie, Velká Británie, Španělsko) šlo o jednotky případů nákazy. Jednalo se navíc vždy buď o pacienty dovezené přímo z Afriky, nebo zdravotníky, kteří se od nich pak nakazili v nemocnicích. Nikdy tedy nedošlo k přenosu přímo v tamní populaci.

Důvody jsou nasnadě.

Ebola se totiž nejenže nešíří vzduchem, ale navíc je nejnakažlivější až v době, kdy má nositel nejsilnější příznaky. I přes dlouhou inkubační dobu (až přes 20 dní) se tak na rozdíl třeba od covidu-19 tedy prakticky nemůže stát, že by nakažený normálně fungoval a nakazil desítky nebo i stovky dalších lidí. V době, kdy nemoc může šířit, už totiž leží na lůžku a v ohrožení jsou primárně ti, kdo o něj pečují.

K nakažení je také nutný kontakt s tělní tekutinou, která se dostane do těla někoho jiného například skrze oči, ústa, nos nebo nějakou ranku na kůži. V nekontrolovaném prostředí je nákaza pečujících vzhledem k příznakům, zahrnujícím zvracení, průjmy a krvácení, vysoce pravděpodobná. V nemocnicích v bohatých zemích s dostatkem ochranných prostředků a přísnými pravidly pro příslušná oddělení je ale riziko dalšího šíření minimální.

I když tam navíc k nákaze i přes to všechno dojde, nakažený má pořád velkou šanci, že se vyléčí. Takový člověk se totiž zpravidla sleduje hned od chvíle, kdy došlo k rizikovému kontaktu, a okamžitá péče ho většinou zachrání.

„Když se někdo přeci jen nakazí v nemocnici v Evropě nebo Severní Americe, tak se většinou zotaví. Má tam totiž přístup k protilátkám a antivirotikům a celkově lepší péči, která ho udrží naživu dost dlouho na to, aby si protilátky začalo tvořit i jeho vlastní tělo,“ řekl k tomu pro Seznam Zprávy David Heymann, americký epidemiolog, který platí za jednoho z největších světových expertů na ebolu a který se jako mladý lékař účastnil už zmíněné první mezinárodní pátrací mise po zdroji nákazy ve vesnici Yambuku v roce 1976.

Ebolu expert popisuje jako velmi vážné onemocnění, jehož šíření je bezesporu potřeba co nejrychleji zastavit. Zdůrazňuje však, že riziko šíření po celém světě je u ní skutečně malé.

„Lidé umírají. Smrtnost je vysoká. Pro Afriku to představuje velké riziko. Zároveň ale musíme brát v potaz, že jde o odraz odolnosti zdravotnického systému,“ prohlásil epidemiolog a dodal, že pro západní zdravotnické systémy by ebola měla být určitě zvládnutelná.

Heymann má za sebou roky práce pro WHO na různých pozicích. Proč nyní organizace v souvislosti s šířením eboly vyhlásila „mezinárodní nouzi“, ale prý neví.

„Virus se už šíří přes hranice, ale myslím si, že jde o regionální epidemii. Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí v Africe o ní tak mluví také. Nevím, proč WHO vyhlásila mezinárodní nouzi. Možná chce zdůraznit, že je potřeba pomoc zahraničních partnerů. Každopádně, pokud jde o Evropu, Severní Ameriku nebo třeba i Jihoafrickou republiku, tam se ebola nerozšíří. Může dojít k jednotlivým případům, ale ne k epidemii nebo pandemii,“ uklidňuje Heymann.

Když nicméně odhlédneme od přesahů mimo kontinent a zaměříme se přímo na Afriku, nevypadá to vůbec dobře.

Ve srovnání s dosud největší epidemií eboly se může zdát, že aktuální čísla jsou nízká, což je ale klamné zdání. Ani při ní se totiž neobjevilo podezření rovnou na stovky případů od samého začátku. WHO navíc nyní počty musí z většiny jen odhadovat, protože epidemie byla odhalena pozdě a informace o vývoji šíření jsou nejspíš hodně „pozadu“ za realitou.

Podle epidemiologa a specialisty na krizovou medicínu Armanda Sprechera jde o bezprecedentní situaci. „Obyčejně se o epidemii dozvíte ve stádiu, kdy se vyšetřuje ohnisko desítek případů s jednotkami úmrtí mezi zdravotnickým personálem a příbuznými. Toto je ale jiné. Hned na začátku máme stovky podezřelých případů, desítky mrtvých a případy se objevují i stovky kilometrů od sebe,“ řekl Sprecher, který už od konce 90. let pracuje pro Lékaře bez hranic a má přímé zkušenosti z několika epidemií v DRK i jinde.

Trend k rychlejšímu šíření prostorem Sprecher sleduje už delší dobu a dává ho do souvislosti se socioekonomickým vývojem. V době prvního objevení eboly běžní lidé ani zdravotníci v tamní nemocnici pochopitelně nevěděli, jak se nemoci bránit. Větší epidemie z ní ale přesto nevznikla, protože se ve skutečnosti ani neměla jak dostat z odlehlé oblasti. V moderní době je to opačně. Lidé mají o ebole lepší povědomí a nemocnice jsou na ni lépe připravené, zároveň ale obyvatelé mnohem víc cestují na delší vzdálenosti a přesouvají se do měst.

Rychlostí šíření a vzdáleností mezi jednotlivými ohnisky byli podle Sprechera epidemiologové překvapeni už při epidemiích z minulé dekády. Tentokrát se to ale zdá být ještě horší, což může být podle něj dáno buď tím, že epidemie probíhala nezvykle dlouho bez povšimnutí, nebo nějaký faktor její šíření významně zrychlil.

Obě vysvětlení přitom vzhledem k dalším okolnostem nezní nepravděpodobně.

První velkou přitěžující okolností jsou probíhající násilnosti v epidemií postižených provinciích DRK.

Bezpečnostní situace se v oblasti výrazně zhoršila už loni a zůstává vážná. Oficiální armáda bojuje s několika ozbrojenými skupinami, včetně M23 a nově vzniklé CPR. Podle Úřadu OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA) je v provincii Ituri vysídlených přes 920 tisíc lidí a celá oblast čelí širší humanitární krizi.

Nebylo by tedy divu, kdyby se epidemie v chaosu přehlížela déle, než je běžné. Stejně tak ji mohl nezvykle „nakopnout“ zvýšený pohyb lidí prchajících před násilím.

„Pacienti často do nemocnic ani nejdou, protože mají strach nebo tam ani nejsou léky, potraviny a často ani doktoři. Když tam není pomoc nebo se lidé bojí, nemoc se dále šíří v komunitách, a to je jedna z největších obav, které u eboly máme,“ vylíčila dopady násilností na zdravotnický systém v oblasti v rozhovoru pro Seznam Zprávy epidemioložka Nikola Sklenovská z Lékařů bez hranic.

Další problém představují škrty v západní pomoci. Nejvíc se to týká USA, které s Donaldem Trumpem v čele nově vystoupily z WHO, zrušily agenturu USAID a omezily i financování některých programů Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC).

Americká pomoc konkrétně pro DRK podle Washington Postu oficiálně klesla z 1,4 miliardy dolarů v roce 2024 na 430 milionů v roce 2025 a pouhých 21 milionů v letošním roce. Kromě USA nicméně škrty v zahraniční pomoci v poslední době udělaly například i Velká Británie, Německo a Francie.

Jak velký vliv to dohromady má na současnou epidemii eboly, se nedá přesně vyčíslit. Sprecher si není jistý, jestli by neosekaná zahraniční pomoc stačila na to, aby epidemii odhalila včas. Citelný ale podle něj pravděpodobně bude dopad na reakci a boj proti epidemii.

To ostatně už nějakou dobu potvrzují i svědectví přímo z místa. „Nejsme schopni sehnat některé zásoby. Nemůžeme proto okamžitě reagovat,“ řekl časopisu WIRED šéf tamní pobočky organizace CARE Amadou Bocoum. Jeho organizace kvůli zrušení USAID prý ztratila asi třetinu rozpočtu a musela propustit 36 lidí z dřívějších 125 zaměstnanců.

Organizace Mezinárodní záchranný výbor uvedla, že USA financovaly ve východní části DRK řadu klíčových aktivit pro boj s epidemií a že sama organizace kvůli škrtům (nejen americkým) loni zrušila 60 % jejích vlastních pracovišť v oblasti.

Ani tady ale bohužel ještě nejsme na konci seznamu nepříznivých okolností.

Další překážkou v boji proti šíření je totiž skutečnost, že epidemii způsobuje zmíněná varianta viru zvaná bundibugyo. Ta se sice nezdá být nějak výjimečná svými vlastnostmi, ale je pořád relativně nová, což představuje zásadní problém.

Poprvé byla popsána v roce 2008 a před nedávným rozšířením v DRK způsobila jen dvě menší ohniska (v letech 2007-2008 v ugandském městě Bundibugyo a v roce 2012 v provincii Orientale v DRK).

Ví se, že proti ní nefunguje vakcína, která je efektivní proti původní variantě zaire. Otazník visí také nad účinností některých dalších látek, které dokáží zmírnit průběh nemoci. Možná vůbec nejhorší je nicméně podle Sprechera to, že tuto variantu neodhalí běžný PCR test na ebolu a je místo něj potřeba speciální verze.

„Úspěšný boj proti šíření v praxi vypadá tak, že najdete nakažené lidi ebolou a umístíte je do zvláštního oddělení. Identifikace nicméně samozřejmě nejde udělat pouhým okem, protože existuje spousta nemocí, co má v určitých fázích podobné příznaky. Testy na bundibugyo sice existují a nějaké jsou na místě i k dostání, ale je jich málo. Diagnosticky jsme tedy nepřipraveni, a to je velký problém,“ upozornil epidemiolog.

Obávaným scénářem tedy není celosvětová pandemie, ale velká africká epidemie, která nejenže zabije hodně lidí, ale může i paralyzovat zranitelné zdravotnické systémy podobným způsobem, jako to udělal covid-19 s nemocnicemi po celém planetě.

V takovém případě by se v nebezpečí ocitli i lidé s jinými nemocemi nebo obtížemi vyžadujícími péči, protože by je neměl kdo ošetřit.