Ukrajina se poučila z fiaska a útočí úplně jinak

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když v létě 2023 spouštěla ukrajinská armáda ofenzivu na jižním bojišti, očekávání byla velká. Útok, v jehož čele stála darovaná západní technika, měl rychle prolomit ruskou obranu a získat kontrolu nad oblastmi důležitými pro zásobování Krymu. Ovšem ofenziva rychle, prakticky hned první den, uvázla v dobře připravené ruské obraně a skončila naprosto zjevným neúspěchem.

Porážka měla zřejmě celou řadu příčin a také následků. Jedním z nejdůležitějších je, že boje se o rok později poprvé ve velké míře přesunuly na území Ruska.

Původní plán ukrajinské ofenzivy v roce 2023 v podstatě nebyl nijak neortodoxní a neobvyklý. Předpokládal, že se ukrajinské armádě podaří prolomit jižní frontu v Záporožské oblasti tak rychle, že Rusové nestačí přisunovat do daného místa posily. Což by pak umožnilo Kyjevu dosáhnout v krátkém čase hlavních cílů.

Podle původního záměru měly ukrajinské síly vyčleněné pro útok zahrnovat 12 obrněných a mechanizovaných brigád. Tři z nich měly zaútočit na východní frontě, aby ji udržely pod tlakem, zbylých devět na 30kilometrovém úseku prorazit jižní frontu a zamířit přímo k městu Melitopol. Tak to uvádí ve své práci analytici z britského think-tanku RUSI, kteří měli přístup k ukrajinským dokumentům. Jiné zdroje, například ryze ukrajinské, tyto údaje v podstatě potvrzují, rámcově jde zřejmě o správný údaj.

Skutečnost se ovšem od plánu nakonec hodně lišila, a to kvůli chybám a nedostatkům na straně Ukrajinců i jejich spojenců. O tom také vcelku není sporu.

Jednou z hlavních příčin neúspěchu byla nedostatečná příprava ukrajinských jednotek a zpoždění v dodávkách vojenského vybavení ze zahraničí. Zatímco Rusko již od poloviny roku 2022 přecházelo na válečnou ekonomiku a zahájilo mobilizaci, Ukrajina se potýkala s nedostatkem moderního vybavení a také „klidu“ na výcvik jednotek.

O tom, že dodávky ze západních zemí se rozbíhaly jen pomalu, bylo napsáno mnohé. Jeden problém byl pochopitelně v kvantitě: Ukrajina dostala od spojenců zhruba 700 tanků (z toho jen cca 150 západních typů), Rusko ovšem například třeba v roce 2023 dokázalo dostat na bojiště 1500 strojů stejné kategorie; v letošním roce to bude zřejmě také podobné množství. Velkou většinu z nich (více než 1000) tvořily starší typy ze skladů po SSSR, ale kvalitativní rozdíl není tak ohromný, aby vyrovnal problém s kvantitou.

Západní partneři strávili dlouhé měsíce rozhodováním, co vlastně Ukrajině poskytnou, takže Kyjev pak neměl dostatek času na efektivní výcvik personálu a nasazení nových technologií v boji. Nemluvě o tom, že ukrajinští vojáci či mechanici se podle zpráv RUSI často cvičili na strojích, které byly jinak vybavené než ty, které nakonec dostali. Darované kusy pocházely v řadě případů z armádních skladů, zatímco výcvik se odehrával na strojích, které partnerská armáda aktivně používala a třeba i opakovaně modernizovala.

V některých případech se navíc nové zbraně na bojiště dostávaly po troškách – jen postupně a v omezeném množství kusů. V prvních týdnech po nasazení, kdy je obecně účinek nové techniky největší, protože protivník na ni nejspíše není připraven, tedy nových zbraní bylo jen málo. Ruská strana tak měla čas připravit si vhodná opatření.

To se zcela evidentně týkalo například podle GPS naváděných přesných zbraní. Některé z nich, například satelitní navigací řízená dělostřelecká munice americké výroby, se dnes na bojišti prakticky nepoužívají, protože Rusové si zvykli jejich řídicí signál rušit.

V případech, kdy nové zbraně byly najednou nasazeny ve větším měřítku, přitom jejich efekt mohl být velmi výrazný. Jak ukazuje příklad dodávek taktických střel GMLRS (tedy systémů HIMARS), které doslova zastavily ruskou letní ofenzivu v roce 2022. Systematicky ničily ruské sklady s dělostřeleckým střelivem v době, kdy ruský postup byl založen primárně právě na extrémní převaze v těchto zbraních.

Na straně ukrajinské armády o problémy také nebyla nouze. Klíčovým byla skutečnost, že Ukrajina nikdy neměla k dispozici tolik mužů a vybavení, kolik původní plán předpokládal. Naopak ruská mobilizace z podzimu roku 2022 vedla k tomu, že stavy okupačních sil se začaly znovu navyšovat. Nakonec bylo jasné, že útok bude muset být veden za situace, kdy protivník má vlastně početní převahu.

Ukrajinští plánovači tak změnili předpoklady, na kterých byl plán založen. Začali pracovat s domněnkou, že pokud se jim podaří vyvinout dostatečný tlak na malém úseku fronty, mohou zlomit morálku ruských jednotek v oblasti, a uspět tedy i proti přesile. „Šlo o velmi optimistický předpoklad,“ jak píše velmi rezervovaně tým RUSI.

Jak se vyvíjela situace na bojišti před zahájením nové ofenzivy:

Problémem bylo i to, že Ukrajina neměla nejen početní, ale ani kvalitativní převahu. Ruská armáda sice od začátku války přišla o celou řadu zkušených vojáků a hlavně nižších velitelů, ale úroveň výcviku nikdy nebyla příliš vysoká a taktika tomu je uzpůsobena.

Ukrajinská armáda byla na začátku bojů výrazně menší, ale měla řadu především právě nižších důstojníků, kteří prošli dobrým výcvikem a měli i bojové zkušenosti. V polovině roku 2023 ovšem o velkou část těchto zkušených mužů přišla. A řada z těch, kteří zbyli, bojovala na jiných částech fronty.

To nebyla libovůle ukrajinského velení, souviselo to se situací na frontě. Ruské velení na začátku roku 2023 totiž zahájilo špatně připravenou, ale pochopitelně i tak potenciálně nebezpečnou ofenzivu na několika místech fronty. Cílem útoků přitom nebylo ve zpětném pohledu zřejmě ani tak obsadit velká nová území, ale spíš nedopřát ukrajinské straně dost času na oddech (což byla možnost, kterou autor těchto řádků v té době nebral v potaz).

Vyvrcholením byly boje o město Bachmut. To postupně získalo značnou politickou důležitost; vojenskou a taktickou nikdy příliš nemělo, jelikož je samotné město v podstatě nevýhodně položené. Boje trvaly dlouhé měsíce a skončily ruským dobytím města – a především značným vyčerpáním obou stran.

U Bachmutu padla velká část ze zhruba celkově 20 tisíc zabitých vagnerovců, ale ti byli pro ruskou armádu doslova „potravou pro děla“. Na ukrajinské straně bojovali naopak mnohem zkušenější muži, a byť tedy ztráty kyjevských jednotek byly výrazně menší – snad kolem deseti tisíc padlých a raněných –, bitva měla větší dopad na kvalitu ukrajinských sil než těch ruských.

Především na začátku ofenzivy tyto zkušenosti citelně chyběly. Kyjev totiž – mimo jiné i proto, že během ruské ofenzivy bylo těžké odvolat zkušené jednotky z fronty na přezbrojení a doplnění stavů – poslal do útoku v té době nezkušené jednotky. Hned v první den, tedy v noci ze 3. na 4. června loňského roku, se to projevilo.

První ukrajinský úder, který měl nalomit morálku ruských sil, totiž rychle skončil neúspěchem. Došlo ke zmatku, při kterém ukrajinské útočící jednotky narazily na vlastní obranné překážky, a údajně i k případům střelby do vlastních řad. Vázla koordinace: Kvůli zdržením například útok přišel velmi dlouho po přípravné dělostřelecké palbě, která měla ruské obránce obrazně řečeno přikovat k zemi a znemožnit jim tak účinnou obranu. Ruská morálka tak rozhodně zlomena nebyla, spíše naopak: Záběry prvních zničených západních tanků byly pro ruskou propagandu cenným materiálem.

K neúspěchu útoku přispělo i to, že o ofenzivě se mluvilo dlouho dopředu a plány se projednávaly jak v rámci ukrajinského velení, tak i se západními spojenci. A jak víme určitě, některé z nich unikly na veřejnost a nepochybně i k ruským zpravodajcům.

Což jen přispělo k tomu, že ruské velení bylo na ofenzivu v Záporoží velmi dobře připravené. Takzvanou Surovikinovu linii tvořilo několik vrstev obrany s celkovou hloubkou zhruba 30 kilometrů. Ukrajinské jednotky se přes ni nikdy nedokázaly dostat.

Ukrajina s koncem ofenzivy na rok prakticky zcela přišla o iniciativu na bojišti a skončila takřka výhradně v defenzivě. Dokud minulý týden nezahájila další letní útok – který snad kromě zvoleného ročního období nemá s tím loňským téměř nic společného.

Začneme odzadu: Útok v Kurské oblasti tentokrát přišel jako šok nejen pro ruskou armádu, ale také pro většinu ukrajinských spojenců. Kyjev o útoku do Kurské oblasti neinformoval ani své největší podporovatele, tedy Berlín a Washington. Byť je těžké předpokládat, že třeba americkým zpravodajcům přípravy zcela unikly.

Pro Kyjev ovšem bylo klíčové, že naprosto unikly Moskvě.

Jeden voják z útočících brigád reportérovi Financial Times řekl, že v úterý 6. srpna po poledni jeho oddíl překročil hranici a narazil na ruskou jednotku, jejíž vojáci seděli v lese u stolku s kávou, než „náš stryker přejel přímo přes stolek“, vzpomínal ukrajinský voják. V době, kdy se nad bojištěm pohybují ve stejnou chvíli někdy zřejmě až tisíce dronů, to může vypadat překvapivě. Ale donedávna klidná hranice mezi Ruskem a Ukrajinou je přibližně 700 kilometrů dlouhá…

Cílem útoku v Kurské oblasti je na rozdíl od ofenzivy z roku 2023 také nejhůře chráněné místo v ruské obraně. Generál Surovikin, který výrazně přispěl ke stavbě opevnění na okupovaných územích, je odstaven, „vojenský podnikatel“ Prigožin zemřel v letadle, které sestřelila ruská raketa při letu do Moskvy. Hranici tak podle záběrů zajatých ruských vojáků z posledních dní chrání do velké míry jednotky plné branců v základní službě.

Kyjevské velení tentokrát do čela útoku postavilo zkušené jednotky, které v řadě případů ještě pár dní předtím bojovaly na jiných částech fronty a o své roli v nadcházející operaci se dozvěděly na poslední chvíli.

Není tedy divu, že celá řada ruských jednotek se rychle vzdala. V situaci, kdy proti nezkušeným mužům bojují ostřílení, navíc ještě momentem překvapení posílení veteráni, se něco takového dá asi očekávat. Kyjev tak získal řádově už nejméně stovky zajatců na výměnu třeba za muže zajaté v Azovstalu, kteří jsou stále v ruských lágrech.

Útok na Kurskou oblast je nepochybně i tak riskantní podnik, který rozhodně nemusí skončit úspěchem. Problémem je stejně jako v roce 2023 například nedostatek mužů v ukrajinské armádě kvůli dlouho odkládané mobilizaci. I tak je ovšem zjevné, že ukrajinské velení se rozhodně snaží neopakovat chyby z roku 2023.