Drásavá realita, jak ji zažívá Ukrajina:„Každý den jsou pohřby vojáků“

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Krystyna Rybačok žije v ukrajinském hlavním městě Kyjev, její matka Svitlana v osmitisícovém městečku Kozova na západě Ukrajiny. Od frontové linie je dělí stovky kilometrů, válka ale i tak silně ovlivňuje každodenní život obou z nich. Souhlasily, že o tom promluví v otevřeném rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Krystyna v něm popisuje, jak těžké je cestovat do práce a vracet se domů kvůli neustálé hrozbě ruských leteckých útoků. Zvuk sirén, které stojí jen kousek od jejího domu, ještě téměř dva roky od začátku ruské invaze znervózňuje i Svitlanu. Snaží se strach potlačit a dál „normálně“ žít.

„Kdybychom to nedělali, co se stane s armádou? Musíme odvádět daně, abychom podpořili armádu, musíme pokračovat v běžných aktivitách, nakupovat a prodávat,“ vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy Svitlana, docentka na univerzitě v ukrajinském Ternopilu.

Matka a dcera v dvojrozhovoru vypráví, jak se válka propisuje do života v ukrajinské metropoli i na menším městě, čímž se snaží přispívat k vítězství své země, i jaké jsou jejich vize do budoucna.

Krystyno, vy žijete v Kyjevě, který se opakovaně stává terčem ruských leteckých útoků. Jaká situace ve městě panuje?

K: Skoro každý den zažíváme letecké údery. Někdy během dne, jindy v noci. Městem zní neustále sirény.

Když se rozezní ráno, což se děje poměrně často, provoz ve městě se zastaví. Vzniknou dopravní zácpy, přestane jezdit metro a lidé se nemají jak dostat do práce. Já sama kvůli tomu chodím často pozdě. Jindy začnou sirény znít, když se chystáme z práce domů. To se stalo zrovna před několika dny. Na zastávkách pak vznikají tlačenice. Je to velmi stresující.

Všechny podniky, od kaváren přes restaurace i jiná veřejná místa, jsou na základě zákona během leteckého poplachu zavřeny, aby se minimalizoval počet obětí. Vždycky se jim ale vyhnout nedá. Často se totiž není kam schovat. Máme kryty, ale není jich dost. Úřady slíbily, že jejich počet zvýší, ale trvá to.

Čtvrť, ve které žiji, je poměrně bezpečná, jelikož v ní nejsou žádné strategické objekty. Spousta mých kamarádů a příbuzných ovšem bydlí v oblastech, kde jsou objekty, o které se Rusko zajímá. Mnoho z nich ve svých bytech nemá okna a jsou rádi, že jejich budovy ještě vůbec stojí.

Asi je to banální otázka, ale máte, Svitlano, o svou dceru v Kyjevě strach?

S: Samozřejmě se o ni neustále strachuji. Pořád jí píšu, jestli je v krytu, a ona mě ubezpečuje, že ano, ať si nedělám starosti. Vím ale, že je nemožné se do krytu schovávat každé dvě hodiny, další dvě hodiny tam zůstat, za chvíli se tam zase vrátit a takhle pořád dokola. Je to velmi riskantní samozřejmě, ale tak to prostě je.

Jaká situace panuje v Kozově, kde bydlíte vy?

S: Život tady se radikálně změnil. I my slýcháme sirény ve dne i v noci. Samozřejmě jsme daleko od fronty a některá místa jsou na tom daleko hůře, ani nám se ale nevyhýbá ostřelování. Viděla jsem řadu raket, které prolétly nad mým domem v našem malém městečku.

Navíc už jenom to, že neustále slýcháme letecký poplach, má obrovské psychologické dopady. Na děti, dospělé i seniory. Já žiju kousek od poplachových zařízení. Slýchat ten zvuk pořád dokola, je velmi znepokojivé, stresující. Zdá se, že prostě nemůžete žít běžný život, i když je frontová linie daleko.

Další věc, kterou bych chtěla zmínit, jsou pohřby. Ve městě jako Ternopil se pohřby ukrajinských vojáků konají každý den. Snažíme se uctít naše hrdiny. Je ale velmi bolestivé neustále sledovat smuteční procesí a dívat se na dlouhé řady hrobů vojáků na hřbitovech.

Tyhle pocity je hodně obtížné vysvětlit. A je ještě obtížnější je pochopit, hlavně pro někoho, kdo nic podobného nezažil.

Zní to nepředstavitelně. Jak obtížné je za takových podmínek pokračovat v běžném životě?

K: Jsme lidské bytosti, zvykneme si téměř na všechno. Velice dobře se pamatuji na první noc invaze. Probudila jsem se do zvuků hlasitých explozí a byla jsem opravdu vystrašená. Druhý den pak dopadla nedaleko mého bytu raketa, všechno se otřáslo, byla to obrovská rána a já jsem panikařila.

Pak jsem odjela do České republiky a žila tam až do začátku roku 2023. Když jsem se vrátila, měla jsem strach, nebyla jsem zvyklá slýchat exploze. Pamatuji si, že v květnu, první měsíc po mém návratu, jsme zažívali exploze téměř každý den, každou noc na nás Rusko cosi vypálilo.

Samozřejmě zvyknete si, ale žít takový život bych nikomu nepřála. Rozhodně to není dobrá zkušenost, ale myslím, že nás dělá každým dnem silnější.

S: Nepanuje tu samozřejmě příliš pozitivní nálada, všichni jsou unavení, ale zároveň věří v ukrajinské vítězství a dělají proto všechno, co mohou.

Víme, že musíme pokračovat v normálním životě. Musíme pracovat. Kdybychom to nedělali, co se stane s armádou? Musíme odvádět daně, abychom podpořili armádu, musíme pokračovat v běžných aktivitách, nakupovat a prodávat.

K: Lidé musejí vydělávat peníze, aby přežili. Ale myslím, že si za to zaslouží obrovský respekt. Lidé, kteří pracují v takových podmínkách, jsou opravdoví hrdinové.

Když jsem se vrátila z České republiky, překvapilo mě, jak dobře všechno funguje, od kaváren a restaurací až po další služby, například ty doručovací, ty jsou velmi rychlé i v době explozí.

Proměnila válka nějak váš pohled na život?

S: Víme, že teď máme jistou zodpovědnost. Uvědomujeme si, že musíme pomáhat naší armádě. Ano, dělá to sice naše vláda, ale nestačí to.

Každý daruje peníze. Moje rodina netrpí nedostatkem peněz ani jídla. Já i můj manžel pracujeme, děti jsou dospělé a vydělávají si samy. Já daruji peníze univerzitě, pro kterou pracuji. Ta má různé fondy na nákup zbraní a dalšího vybavení, které Ukrajina potřebuje.

Peníze daruji i našemu místnímu kostelu a samosprávě našeho malého městečka, které každý týden vypravuje dodávku plnou vybavení pro vojáky na frontu. Podporuji i kamarády mých dětí nebo lidi z facebookových skupin, kteří pořádají různé sbírky na pomoc armádě. Pomáháme i uprchlíkům z východu země.

K: Snažím se armádě přispívat každý den. Myslím, že oběť, kterou vojáci přináší pro to, abychom se měli dobře a mohli pokračovat ve svých životech, je obrovská. Každý den za nás riskují své životy. Každá exploze je budíčkem pro všechny, aby armádě pravidelně darovali peníze nebo zorganizovali vlastní sbírku.

Myslím si, že není morálně správně, abychom žili své životy tak jako předtím. Aspoň taková je moje volba. Samozřejmě nemusíme to brát příliš extrémně. Neznamená to, že se nemůžeme vůbec bavit a chodit ven. Ale nejde se chovat stejně jako před začátkem války. Potřebujeme úsilí celé společnosti, celé země, abychom vyhráli válku.

Jaké jsou vaše výhledy do budoucna? Je vůbec možné v takto nejistých dobách cokoliv plánovat?

K: Myslím, že dlouhodobé plány se za současných podmínek moc dělat nedají. Snažím se teď využít čas k tomu, abych byla užitečná v práci, snažím se zapojovat do dobrovolnických aktivit a tak dále.

Plány na pět, deset let dopředu nikdo nemáme. Ale všichni věříme, že jednoho dne vyhrajeme.

S: Je velmi těžké cokoliv plánovat. Myslím, že bychom měli na budoucnost nahlížet zejména optikou toho, jak bychom mohli pomoci naší armádě a šířit pravdu.

Od prvního dne války věřím, že naše země zvítězí a doufám, že nám celý svět pomůže. Není jiná možnost, jak může tato civilizace přežít, jak bychom dokázali, že jsme v 21. století. Jiná cesta není. Pro Ukrajinu, Evropu ani zbytek světa.