Dřív mě sestra nechtěla objímat, teď pořád, říká chlapec z vesnice sirotků

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dima přišel o maminku, tatínka a dva prarodiče. Všichni zahynuli při raketovém útoku na ukrajinskou vesnici Hroza.

„Pořád to nemohu úplně pochopit,“ říká šestnáctiletý chlapec, když s ním reportérka BBC mluví přímo ve vesnici Hroza na severovýchodě Ukrajiny. „Teď jsem zodpovědný za náš dům,“ dodává. Nejvíce je mu líto jeho mladší sestry: „Než se to stalo, nelíbilo se jí, když jsem ji objímal. Teď mě chce objímat pořád.“

Raketový útok na vesnici v Charkovské oblasti 5. října loňského rokku zasáhl kavárnu a zabil 59 lidí, pětinu všech obyvatel Hrozy. Lidé se tam sešli na pohřbu dobrovolníka ukrajinské armády. Každá místní rodina měla někoho uvnitř, často šlo o rodiče. Hroza proto teď získala přezdívku vesnice sirotků.

Ukrajinská bezpečnostní služba (SBU) podezírá dva bývalé ukrajinské občany, kteří přeběhli na ruskou stranu, že okupanty informovali o plánovaném setkání v Hroze.

Tragédie byla co do počtu zemřelých civilistů nejhorší jednotlivý incident od zahájení plnohodnotné ruské invaze před dvěma lety.

Moskva se k útoku nikdy přímo nevyjádřila, ačkoli státní média uvedla, že ruské síly provedly údery proti vojenským cílům v oblasti. Ukrajina zdůrazňuje, že v Hroze nebyly žádné vojenské cíle, což následně podpořila i zpráva OSN.

Hroza leží velmi blízko ruských hranic. Agresoři se stále snaží dobýt město Kupjansk vzdálené asi 30 kilometrů, v posledních měsících tam probíhají těžké boje.

Před válkou vedl Dima jako teenager normální život. Žil s rodiči, trávil čas s kamarády nebo na telefonu a občas se pohádal se sestrami. Teď, když stojí na hřbitově na okraji své vesnice, hledí Dima na pestrobarevné věnce, které pokrývají čerstvě vykopané hroby jeho rodičů a prarodičů z otcovy strany.

Jsou stále bez náhrobků. Fotografie jejich usměvavých tváří jsou připevněny na dřevěných křížích. Mezi náhrobky vynikají modré a žluté květy.

Po smrti rodičů se Dima a jeho sestry, zdrcení a zarmoucení, obrátili s žádostí o pomoc na prarodiče z matčiny strany. „Při úderu zahynulo tolik lidí. Vesnice byla najednou prázdná,“ popsal pro BBC Dimův dědeček, dvaašedesátiletý Valerij.

„Na tu bolest se nikdy nezapomene. V domě jsme měli čtyři rakve. Můj rozum chápe, co se stalo, ale srdce tomu stále nemůže uvěřit,“ svěřil se a ukázal na fotografii, kde je jeho dcera Olga a její manžel Anatolij. „Měli se tolik rádi,“ dodal Valerij, který se svou ženou Ljubou adoptoval Dimu, jeho starší sedmnáctiletou sestru Darynu i mladší desetiletou Nasťu.

Čtrnáct dětí ve vesnici přišlo při útoku alespoň o jednoho rodiče, z toho osm o oba. Ve všech těchto případech se prarodiče nebo jiní příbuzní rozhodli o děti postarat, aby nemusely do sirotčince.

Většinu lidí říjnové události pořád pronásledují. „Nikdy nezapomenu na pohřby, kdy tam ty děti tiše a osaměle stály a držely se za ruce,“ popsala místní obyvatelka Diana Nosová. „Zlomilo mi to srdce.“

Připomeňte si, jak vypadala Hroza po raketovém útoku.

Po útoku se někteří sirotci odstěhovali do bezpečnější oblasti. Mezi nimi je i čtrnáctiletý Vlad, který odešel na západní Ukrajinu k tetě, když mu zemřela maminka, dědeček, strýc i osmiletý bratranec. Jeho sedmapadesátiletá babička Valentyna se rozhodla zůstat v Hroze, přestože při útoku přišla o většinu rodiny.

„Čím víc času ubíhá, tím hůř se cítím. Nemám nikoho. Téměř nikdo nepřežil,“ řekla s tím, že její prioritou je teď Vlad. Chce, aby se mu dostalo dobrého vzdělání. Často si volají přes video a zaplatila mu i IT kurzy. To nejdůležitější ale je, aby byl Vlad v bezpečí. Je proto ráda, že její vnuk už není v Charkovské oblasti, která si od začátku války v únoru 2022 od násilí příliš neodpočinula.

Ruské jednotky okupovaly oblast i Hrozu už od počátků invaze. V září 2022 Ukrajina region v rámci rozsáhlé protiofenzivy dobyla zpět. Oblast ale zůstává terčem útoků ruských dronů, bomb i raket.