Dovolenou na Kubě jen platíte totalitní režim, říká historička

Před 70 lety zahájil Fidel Castro se svou skupinou útok na kasárna Moncada ve městě Santiago de Cuba. Pokus o ovládnutí budovy a získání zbraní ve snaze začít širší vzpouru proti diktátorovi Fulgenciu Batistovi nevyšel a Castra zatkli.

Přesto je právě toto datum – 26. červenec 1953 – považováno za začátek kubánské revoluce. Castro se po dvou letech dostal do mexického vyhnanství, kde založil hnutí, které Batistu nakonec v roce 1959 svrhlo.

Teď už přes dva roky na Kubě vládne první „necastrovský“ komunistický prezident Miguel Díaz-Canel. Ten se nicméně ke castrismu a revoluci hlásí dál. Ač se to tak z cestopisů, či dokonce z vlastní návštěvy ostrova nemusí zdát, „bezstarostný“ ostrov, jak se Kubě často říká, je nadále pevně v rukou komunistického režimu, který nikdy nepřestal pronásledovat disidenty.

Hodně o tom ví Eva Kubátová, historička, spisovatelka a v neposlední řadě koordinátorka dokumentárního projektu Paměť kubánského národa, který zaznamenal příběhy více než 200 kubánských disidentů a lidskoprávních aktivistů. V rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje, že i přes drobné kosmetické ústupky zůstává podstata režimu pořád stejná.

Nedávno jsem viděl video od cestovatele, který chodí po staré Havaně a ukazuje, jak to tam vypadá. Zaujal mě moment, kdy ho místní pozvali na drink a jeden muž mu začal vyprávět, že „dřív“ by mu už jen za to, že s cizincem sedí u jednoho stolu, hrozilo vězení. Jak přísný je momentálně kubánský režim?

Dá se říct, že s nástupem prvního „necastrovského“ představitele Kuby režim polevil. Na druhou stranu ale minimálně některým lidem za něco takového, jako je rozhovor s cizincem, může vězení hrozit i dnes.

Například exponované osoby, které jsou proti režimu, si to dovolit nemohou. Těm před domem neustále stojí auto politické policie. Riskovaly by roky vězení. Občas je ale zavírají i jen na pár dní. To znám dobře z korespondence s našimi spolupracovníky. Když čekám na odpovědi déle než dva dny, tak vím, že sedí.

Cizince už režim nicméně nejspíš nesleduje tak intenzivně, jako to dělal dřív. Dovedu si představit, že člověk, co je v šedé zóně a o režim se moc nezajímá a výrazně proti němu nevystupuje, si s tím cizincem asi klidně může dát pivo o něco jednodušeji, než tomu bylo v předešlých desetiletích.

Když říkáte „necastrovský“ představitel Kuby, co přesně tím myslíte?

Miguel Díaz-Canel je „necastrovský“ v tom smyslu, že je prvním vládcem mimo rodinu Castrů po Fidelovi a jeho bratru Raúlovi. Ke castrismu se nicméně otevřeně hlásí. Ten postoj režimu, že tamní socialismus je výsadou Kuby a je ho potřeba bránit, nikam nezmizel. Od roku 2019 je ostatně potřeba „bránit revoluci a komunistickou stranu“ zanesena i v ústavě.

Ještě jednou se vrátím k první otázce – dá se říct, že ti, kdo nevystupují proti režimu, se mohou cítit volněji než dřív, zatímco disidenti jsou pronásledováni pořád stejně, byť tresty jsou o něco mírnější?

Mám dojem, že ty nejdelší tresty, třeba na 20 až 30 let, padají méně často. V poslední době se ale znovu objevují přísné tresty v podobě 10 až 15 let vězení. Ty můžou dostat i mladí lidé například za účast na protestu.

Přidělený právník ve zmanipulovaném procesu samozřejmě nehájí klienta, ale revoluci. Člověk tak najednou dostane na misku vah buď 15 let natvrdo, nebo letenku do Miami či do Španělska. Kvůli tomu od roku 2021, kdy došlo k velkým protestům, opouštějí Kubu i ti, o kterých jsem si dlouho myslela, že už tam zůstanou.

Pro nás, jako pro neziskovky, které pracují s kubánským tématem, je to velký problém, protože je velmi složité hledat nové spolupracovníky a ověřovat, jestli nejsou dosazení režimem.

Obyčejní Kubánci, kteří proti režimu nevystupují, ale teď, alespoň podle toho, co se ke mně dostává z doslechu, říkají, že je to vlastně „dobré“. Režim jim postupně dává nějaké „drobky“, kterými je uklidňuje. To je ostatně hodně častý postup v Latinské Americe obecně. Dojde k nějakému průšvihu a vláda to „napraví“ například vyhlášením velkých oslav, které mají přeci všichni rádi. Přispívá k tomu i místní mentalita. Lidé v Latinské Americe se prostě umí radovat ze života a tu radost neztrácejí i přesto, že žijí v totalitě.

Už jste zmínila protesty v roce 2021, které byly největší od 90. let. Čeho byly důsledkem?

Jistý předstupeň vidím už v listopadu 2020 u protestních hladovek lidí z hnutí San Isidro.

Šlo většinou o mladé umělce, kteří si říkají „artivisté“ (spojení slov umělec a aktivista). Je to poměrně nové hnutí, které v tom čase drželo protestní hladovku za jednoho politického vězně, rapera Denise Solíse. Akce byla tvrdě potlačena a poprvé došlo k tomu, že se před nějakou vládní institucí sešlo asi 500 lidí, kteří požadovali debatu.

Vláda na nic nepřistoupila a hodně lidí pozavírala. Většina hlavních představitelů je ve vězení dodnes a nemohla se zúčastnit následujících velkých protestů. Když vypukly, vláda okamžitě pozatýkala de facto všechny zbývající přední lidskoprávní aktivisty, co ještě byli na svobodě.

V roce 2021 ale protestovaly velké masy lidí. Ty asi do ulic hnaly trochu jiné motivace, než jaké mají aktivisti z uměleckých kruhů?

Ano, ale je naivní si myslet, že drtivá většina Kubánců vyšla do ulic demonstrovat vyloženě za svobodu a demokracii. Když vám ale někdo po dlouhá desetiletí tvrdí, že v tom zlém západním imperialistickém a vykořisťovatelském světě se mají lidi špatně a že jen na Kubě je to nejkrásnější, a vy dostanete přístup k informacím zvenku a zjistíte, jak je to doopravdy, vyvalíte oči.

Takže podle vás k protestům přispěla i nespokojenost s životní úrovní, která je nyní v době internetu očividnější než dřív?

Ano. Dřív to byla jen otázka jednotlivců, kteří se dostali do zahraničí a mohli se i vrátit zpátky. Dnes je to jinak. Vláda sice cenzuruje určitá místa na internetu, ale i to se dá obejít.

Je otázka, jestli rozvoj sociálních sítí a internetu v zemi režim umožnil cíleně, protože věděl, že to bude moct zneužívat ke špehování lidí, nebo jestli toto „bitevní pole“ prostě jen zanedbal. Není to tak dávno, co se na Kubu pašovaly informace na flashkách, někdy třeba i zašifrované, ale teď už tam protlačíte v zásadě jakoukoliv informaci skrze internet.

Ten tam sice stojí dost peněz a vláda ho při jakýchkoliv problémech s nepokoji okamžitě odstavuje, ale dá se říct, že kdo chce, může mít díky VPN a dalším službám přístup k jakýmkoliv informacím.

Jak těžké je pro Kubánce dostat se pryč ze země?

Pro ty, kteří s tím režimem na tom ostrově nesouhlasí, je Kuba opravdu vězením ve vězení. Je to ostrov a z něj se nepozorovaně utíká o hodně hůř než z pevninských zemí.

Jak se vlastně na Kubě vyvíjí životní úroveň?

Od velmi krizového tzv. zvláštního období v 90. letech se tam situace cyklicky zlepšuje a pak zase zhoršuje. Číslům vlády se každopádně nedá věřit. Když uvedu příklad - Kuba sice podle oficiálních statistik může mít například mnohem víc lékařů na 1000 obyvatel než ostatní země a veřejné zdravotnictví. Jeho úroveň je ale nízká a často chybí i základní léky.

Tato a další podobné statistiky jsou často uměle vytvořené tím, jak funguje školství – žáci se nechají projít s jedničkami, i když se nic nenaučí, jen aby systém mohl vykázat čísla.

Každodenní život vypadá tak, že permanentně sháníte něco, co byste potřeboval, ale pořád to nemáte. Když přijdete do obchodu a zrovna tam mají například drátěnky, víte, že je musíte koupit, protože příště, až budete potřebovat drátěnku, už nebude. Do určité míry je to stejné jako za totality u nás.

V jaké formě je po tvrdě potlačených protestech kubánská opozice?

Kubánský režim je velmi dobrý v jejím systémovém rozdělování. Je to podle mě jeden z hlavních důvodů, proč se Kuba v protirežimním hnutí nepohybuje dopředu rychlejším tempem. Opozice je cíleně rozkližována a režim to umí dělat strašně dobře.

Existují spory mezi tábory, které prosazují mírové řešení, a mezi těmi, kteří by nejraději sáhli po zbraních. Neshodne se ani domácí opoziční scéna s tou exilovou, a dokonce často ani jednotlivé exilové scény, tedy například miamská s madridskou a tak dále. Dobře to jednou vystihla naše báječná pamětnice Martha Beatriz Roque Cabello, které se přezdívá železná dáma kubánské opozice, když řekla, že „na Kubě neexistuje opozice, na Kubě existují jenom opozičníci“.

Nejednotnost nicméně lze pozorovat i v rámci jednotlivých rodin. Mladá generace třeba může toužit po změně, zatímco ta starší se do značné míry bojí toho, co bude po pádu režimu. A já se jim vlastně vůbec nedivím.

Blízkost Spojených států mezi Kubánci posiluje obavy, že by se z ostrova po pádu režimu stala americká ekonomická enkláva, což nikdo nechce. Kuba po téměř 65 letech komunismu není plně připravená na „prosvištění“ ke kapitalismu. Vidím to i při práci s našimi spolupracovníky. Ta tranzice musí proběhnout decentním způsobem a musí být dobře připravená.

Hrozí mi, že bych po publikaci tohoto rozhovoru mohl mít například při potenciální budoucí návštěvě Kuby problém?

Myslím, že kubánský režim má teď plné ruce práce s opozicí na vlastním ostrově, takže zrovna tento případ bych asi neviděla jako pravděpodobný.

Naopak já už na Kubu nemůžu, především pak z důvodu, abych při případném výslechu, ke kterému by s největší pravděpodobností došlo, neohrozila naše spolupracovníky. Druhou věcí je to, že po tom ani netoužím – každá cesta na Kubu a využívání místních turistických služeb je jen finanční vodou na mlýn kubánského represivního aparátu, který právě z turismu čerpá nemalé částky na utužování režimních ideologií.