Dokument: Slova, jimiž Putin rozpoutal bezprecedentní válku

Putino prohlášení, které přednesl v televizním projevu, vám předkládáme jako dokument bez jakýchkoli redakčních úprav.

Upozorňujeme však čtenáře, že jde o čirou propagandu. Ruský prezident předkládá vlastní výklad dějin, zcela otáčí optiku toho, kdo je agresor; veškeré západní mocnosti označuje za „říši zla“ a legitimní ukrajinskou vládu za zločince.

Vážení občané Ruska! Drazí přátelé!

Považuji dnes opět za nezbytné vrátit se k tragickým událostem na Donbase, ke klíčovým otázkám zajištění bezpečnost samotného Ruska.

Začal bych tím, o čem jsem hovořil ve svém projevu 21. února letošního roku. Tedy o tom, co v nás vzbuzuje zvláštní obavu a strach, o těch zásadních hrozbách, které rok co rok, krok za krokem hrubě a bez servítek vytvářejí nezodpovědní politici na Západě ve vztahu k naší zemi. Mám tím na mysli rozšíření bloku NATO na východ, přiblížení jeho vojenské infrastruktury k ruským hranicím.

Je dobře známo, že v uplynulých 30 letech jsme se vytrvale a trpělivě pokoušeli domluvit s vedoucími zeměmi NATO na principech rovné a nedělitelné bezpečnosti v Evropě. Jako odpověď na svoje návrhy jsme se neustále setkávali buď s cynickým podvodem a lhaním, nebo jsme čelili pokusům o nátlak a vydírání. Mezitím se Severoatlantická aliance, bez ohledu na všechny naše protesty a obavy, neustále rozšiřuje. Vojenský stroj je v pohybu a, zopakuji, blíží se těsně k našim hranicím.

Proč se tak děje? Kde se vzal ten drzý zvyk hovořit z pozice vlastní výjimečnosti, neomylnosti, z pozice toho, kdo může vše? Kde se vzalo to povýšené, přezírané chování k našim zájmům a jednoznačně legitimním požadavkům?

Odpověď je jasná, všechno je srozumitelné a zřejmé. Sovětský svaz koncem 80. let minulého století zeslábl, a poté se rozpadl. To, co se stalo tehdy, je pro nás i dnes velkou lekcí. Průběh událostí přesvědčivě ukázal, že paralýza moci a vůle je prvním krokem k plné degradaci a zapomnění. Stačilo, abychom tehdy o sobě jen na chvíli zapochybovali a vše – rovnováha sil ve světě – se narušilo.

Výsledkem tohoto zaváhání je, že původní dohody a smlouvy fakticky pozbyly platnosti. Přemlouvání a prosby nepomáhají. Vše, co nevyhovuje hegemonovi, vládcům oděných mocí, se označuje za archaické, zastaralé, nepotřebné. A naopak: vše, co se jim zdá výhodné, zvěstují jako jedinou pravdu, prosazují za každou cenu, surově, všemi prostředky. Ti, kteří nesouhlasí, jsou přinuceni násilím.

To, o čem nyní mluvím, se týká nejen Ruska a nejen v nás to vyvolává starosti. Jde o celý systém mezinárodních vztahů, i samotných spojenců USA. Po rozpadu SSSR se změnil svět a normy mezinárodního práva, které do té doby platily – ty klíčové, základní z nich byly přijaté po konci druhé světové války a do značné míry upevnily její výsledky – začaly vadit těm, kdo se prohlásili vítězi studené války.

Samozřejmě v praktickém životě, v mezinárodních vztazích, v pravidlech, kterými se regulovaly, bylo nutné počítat s tím, že se změní situace ve světě včetně samotné rovnováhy sil. Jen se to mělo provádět profesiolnálně, postupně, trpělivě – tak, aby se respektovaly zájmy všech zemí a při porozumnění vlastní odpovědnosti. Ale ne – šlo o stav euforie a absolutní nadřazenosti, což je svého druhu novodobá forma absolutismu, a to celé na pozadí nízké úrovně všeobecné kultury a nadutosti těch, kdo připravovali, přijímali a prosazovali řešení, jež byla výhodná pouze pro ně. Situace se začala vyvíjet podle jiného scénáře.

Příklady není nutné hledat příliš daleko. Nejprve, bez jakýchkoliv sankcí Rady bezpečnosti OSN, provedli krvavou vojenskou operaci proti Bělehradu, kdy použili letectvo, rakety přímo v centru Evropy. Několik týdnů nepřetržitého bombardování civilních měst, nezbytné infrastruktury. Tato fakta je nezbytné připomínat, protože někteří západní kolegové neradi vzpomínají na tyto události a když už o tom hovoříme, raději zdůrazňují okolnosti než normy mezinárodního práva. Okolnosti interpretují tak, jak to považují za vhodné.

Poté přišla řada na Irák, Libyi, Sýrii. Nelegitimní použití vojenské síly proti Libyi, překroucení všech navrhovaných řešení Rady bezpečnosti OSN ohledně řešení libyjské otázky vedlo k naprostému zhroucení státu. Ke vzniku obrovského ohniska mezinárodního terorismu, k tomu, že se země propadla do humanitární katastrofy, do bažiny nekonečné a mnoho let trvající občanské války. Tragédie, která odsoudila stovky tisíc, miliony lidí nejen v Libyi, ale v celém regionu, vyústila v masovou migraci ze severní Afriky a Blízkého východu do Evropy.

Podobný osud připravili i v Sýrii. Vojenské operace západní koalice na území této země bez souhlasu syrské vlády a sankce Rady bezpečnosti OSN – to není nic jiného než agrese, intervence.

Speciální místo v tomto výčtu zaujímá samozřejmě invaze do Iráku, opět bez jakéhokoliv legitimního podkladu. Coby záminku si vybrali spolehlivé informace USA o tom, že má Irák na svém území zbraně hromadného ničení. Aby to dokázali, veřejně před zraky celého světa ministr zahraničí USA zatřásl jakousi zkumavkou s bílým práškem a všechny ujistil, že to je právě chemická zbraň, kterou vyvíjí Irák. A pak se ukázalo, že to všechno byl klam a podvod: žádné chemické zbraně v Iráku nejsou. Zní to nepravděpodobně, překvapivě, nicméně fakta jsou fakta. Lež měla svoje místo na samé špičce vládní úrovně a ve vysokých patrech OSN. Výsledkem je ohromný počet obětí, destrukce a neuvěřitelná vlna terorismu.

Obecně se zdá, že prakticky všude, v mnohých částech světa, kam přišel Západ nastolit svůj vlastní řád, zůstávají krvavé, nezhojitelné rány, jizvy mezinárodního terorismu a extremismu. Vše, o čem jsem hovořil, jsou nejkřiklavější, ale rozhodně ne jediné příklady pohrdání mezinárodním právem.

Do této série patří i sliby naší zemi, že se NATO neposune ani o palec na východ. Opakuji – klamali a pokud bych to měl říci lidově, podrazili nás. Ano, často slýcháme, že politika, to je špinavá věc. Možná ale, že ne až tolik. Vždyť takové falešné jednání odporuje nejen principům mezinárodních vztahů, ale především všeobecným normám morálky a dobrých způsobů. Kde je spravedlnost a pravda? Všude jen samá lež a pokrytectví.

Mimochodem samotní američtí politici, politologové i novináři píší a mluví o tom, že uvnitř USA vznikla v posledních letech „říše lží“. Je těžké s tím nesouhlasit – je to pravda. A není potřeba se tvářit skromně. Spojené státy jsou přece mocností, velkou zemí, která je tvůrcem systému. Všechny její satelity/spojenci nejen pokorně a bez reptání kývají, neustále jí pochlebují, ale navíc kopírují její jednání, s nadšením přijímají pravidla, která jim předkládá.

Proto je možné s naprostou jistotou konstatovat, že celý takzvaný západní blok, který zformovaly Spojené státy ke svému obrazu, je tou samou „říší zla“.

Co se týká naší země, po rozpadu SSSR při vší nebývalé otevřenosti nového Ruska, připravenosti poctivě spolupracovat se Spojenými státy a dalšími západními partnery v podmínkách prakticky jednostranného odzbrojování se nás okamžitě pokusili položit na lopatky, konečně nás zničit.

Přesně tak to bylo v 90. letech, na začátku roku 2000, když takzvaný kolektivní Západ velmi aktivně podporoval separatismus a bandy žoldnéřů na jihu Ruska. Kolik obětí, kolik ztrát nás to tehdy stálo, čím vším jsme museli projít, než jsme konečně zlomili vaz mezinárodnímu terorismu na Kavkaze. Pamatujeme si to a nikdy na to nezapomeneme.

Do poslední chvíle neustávaly pokusy využít nás ve svůj prospěch, narušit naše tradiční hodnoty a předhodit nám svoje pseudohodnoty, které by nás rozežraly zevnitř. Postoje, které agresivně prosazují ve svých zemích a které vedou k degeneraci a zrůdnostem, protože odporují samotné podstatě přírody. Nikdy se to nestalo, nikdy se to nepovedlo. A nepovede se to ani teď.

Přesto všechno jsme se v prosinci 2021 už poněkolikáté pokusili domluvit se Spojenými státy a jejich spojenci na principech zajištění bezpečnosti v Evropě a na nerozšiřování NATO. Zbytečně. Pozice USA se nemění. Nepovažují za nutné jednat s Ruskem o tomto pro nás klíčovém tématu. Sledují pouze svoje zájmy, ignorují ty naše.

A samozřejmě se v této situaci naskýtá otázka, na co máme čekat a jak máme postupovat dál. Z historie dobře víme, jak se v roce 1940 a na začátku roku 1941 Sovětský svaz všemi způsoby snažil zabránit, nebo alespoň oddálit propuknutí války. Proto doslova do poslední chvíle neprovokoval potenciálního agresora, nedělal či odkládal ty nejdůležitější kroky, kterými by se připravil na nevyhnutelné napadení. A ty kroky, které nakonec učinil, přišly katastrofálně pozdě.

Výsledkem bylo, že země nebyla připravená na vpád vojsk nacistického Německa, které bez jakéhokoliv vyhlášení války zaútočilo na naši rodnou zem 22. června roku 1941. Dokázali jsme zastavit nepřítele a posléze ho i rozdrtit, ale za cenu obrovských obětí.

Snaha uchlácholit nepřítele v předvečer Velké vlastenecké války byla chybou, která národ přišla draho. V průběhu prvních měsíců vojenských operací jsme přišli o obrovská, strategicky významná území a o miliony lidí. Podruhé už takovou chybu neuděláme, nemáme na to právo.

Ti, kteří předstírají vládu míru, veřejně, beztrestně a – to zdůrazním – bez jakýchkoliv důvodů označují nás, Rusko, za svého nepřítele. Oni opravdu disponují obrovskými finančními, vědecko-technologickými a vojenskými možnostmi. Víme o tom a objektivně hodnotíme neustálé hrozby v ekonomické oblasti, kterými nás častují. Stejně tak, jako i naše možnosti, jak se tomuto sprostému a nekonečnému zastrašování bránit. Opakuji, dokážeme to ohodnotit bez iluzí, realisticky.

Co se týká vojenské oblasti, současné Rusko – dokonce i po rozpadu SSSR a ztrátě velké části jeho potenciálu – je jednou z nejmocnějších jaderných mocností světa. A navíc má výhody v řadě novějších typů zbraní. V tomto smyslu by neměl nikdo pochybovat o tom, že přímý útok na naši zemi povede k porážce, ke strašným následkům pro jakéhokoliv potenciálního agresora.

Technologie, včetně těch obranných, se rychle mění. Vedení v této oblasti přechází a bude přecházet z jednoho na druhého. Pokud ale dovolíme komukoliv, aby vojensky ovládl území, která přiléhají k našim hranicím, zůstane tam na mnoho desítek let dopředu, možná navždy a bude to představovat pro Rusko neustálou a narůstající, absolutně nepřijatelnou hrozbu.

Nyní, jak se rozšiřuje NATO na východ, se naše situace zhoršuje každý rok. Navíc v posledních dnech vedení NATO otevřeně hovoří o nutnosti zrychlit, posílit postup infrastruktury Aliance k hranicím Ruska. Jinými slovy – upevňují svoji pozici. Nemůžeme jen neustále sledovat, co se děje. To by bylo od nás naprosto nezodpovědné.

Další rozšíření infrastruktury Severoatlantické aliance, která začala s vojenským rozvojem na území Ukrajiny, je pro nás nepřijatelné. Problém není v samotné organizaci NATO, ta je jen nástrojem zahraniční politiky USA. Problém je v tom, že na územích u našich hranic – poznamenám na našich vlastních historických územích – vzniká pro nás nepřátelské „antiRusko“, které za plné zahraniční kontroly ožívá vojenskými silami zemí NATO a zaplňuje je těmi nejmodernějšími zbraněmi.

Pro USA a jejich spojence jde o takzvanou politiku zdržování Ruska, která nese očividné geopolitické dividendy. A pro nás je to ve výsledku otázka života a smrti, otázka naší historické budoucnosti jako národa. Nepřeháním, tak to prostě je.

Jde o reálnou hrozbu nejen vůči našim zájmům a samotné existenci našeho státu, jeho suverenity. To je ta červená linie, o které opakovně hovořím. A oni ji překročili.

V této souvislosti zmíním situaci v Donbasu. Vidíme, že síly, které v roce 2014 uskutečnily na Ukrajině státní převrat, převzaly vládu a udržují ji za pomoci dekorativních volebních procedur, se nakonec vzdaly mírového řešení konfliktu. Osm let, nekonečně dlouhých osm let jsme dělali všechno možné, aby se situace vyřešila politickou cestou, v míru. Zbytečně.

Jak už jsem pronesl v předchozím poselství, nelze bezbolestně sledovat to, co se tam děje. Teď už to bylo naprosto nemožné. Bylo naprosto nezbytné zastavit tu hrůzu, genocidu vůči milionu lidí, kteří tam žijí, kteří spoléhají výhradně na Rusko, spoléhají na nás. Právě tyto touhy a pocity byly hlavním důvodem a motivem, proč jsme uznali lidové republiky Donbasu.

Považuji za důležité dodat, že přední země NATO pro dosažení svých cílů podporují na Ukrajině krajní nacionalisty a neonacisty, kteří nikdy neodpustí obyvatelům Krymu a Sevastopolu jejich svobodný výběr, znovusjednocení s Ruskem.

Samozřejmě, že zaútočí na Krym a na Donbas, aby zabíjeli nevinné tak, jak je zabíjely bandy ukrajinských nacionalistů, pomocníků Hitlera během Velké vlastenecké války. Otevřeně mluví o tom, že chtějí zabrat celou řadu dalších ruských území.

Vývoj událostí, naše analýzy a nové informace ukazují, že střet Ruska s těmito silami je nezvratný. Je to pouze otázka času: oni se připravují na nejvhodnější okamžik. Teď tvrdí, že vlastní jaderné zbraně. To jim nedovolíme.

Jak jsem již uvedl, Rusko po rozpadu Sovětského svazu akceptovalo nové geopolitické uspořádání. S respektem se chováme ke všem státům, které vznikly na postsovětském území. Vážíme si jejich samostatnosti a budeme si jí vážit i nadále a jako příklad uvádíme pomoc, kterou jsme poskytli Kazchstánu, kde proběhly tragické události, jež otřásly jeho integritou a celistvostí. Ale Rusko se nemůže cítit ohroženo, nemůže existovat s permanentní hrozbou, která přichází z území dnešní Ukrajiny.

Připomenu, že v letech 2000–2005 jsme poskytli vojenskou pomoc územím Kavkazu proti teroristům, udrželi jsme celistvost našeho státu, zachránili Rusko. V roce 2014 jsme podpořili obyvatele Krymu a Sevastopolu. V roce 2015 naše ozbrojené síly vytvořily bariéru proti příchodu teroristů ze Sýrie. Jiný způsob obrany jsme neměli.

To samé se děje i nyní. Nenechali nám naprosto žádnou možnost ochránit Rusko, naše obyvatele, kromě té, ke které jsme dnes byli přinuceni. Okolnosti vyžadují okamžité jednání. Obyvatelé Donbasu se obrátili na Rusko s žádostí o pomoc.

V souvislosti s článkem 51 části 7 Charty OSN, se sankcemi Rady federace Ruska a v souladu se smlouvami o přátelské a vzájemné pomoci, které ratifikovalo s Doněckou lidovou republikou a Luhanskou lidovou republikou Federální shromáždění 22. února letošního roku, jsem se rozhodl provést speciální vojenskou operaci.

Jejím cílem je ochrana lidí, kteří v průběhu uplynulých osmi let museli snášet šikanu i genocidu ze strany kyjevského režimu. Usilujeme o demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny a také o předání k soudu těch, kteří spáchali četné krvavé útoky proti civilistům včetně obyvatel ruské federace.

Naším plánem není okupace ukrajinských území. Nikomu a nic nechceme vnucovat násilím. Současně se ale v poslední době dozvídáme, že na Západě stále častěji padají slova o tom, že smlouvy, které podepsal sovětský totalitní režim, které ukotvují výsledky druhé světové války, už nemá cenu dodržovat. A jak na to odpovědět?

Výsledky druhé světové války, oběti, které náš národ přinesl na oltář vítězství nad nacismem, jsou posvátné. To není v rozporu s hodnotami lidských práv a svobod, které vycházejí z reálií, k nimž nyní dospěla poválečná desetiletí. Rovněž nebereme právo národům na sebeurčení, které obsahuje článek 1 Charty OSN.

Připomenu, že při vzniku SSSR, ani po druhé světové válce se nikdo nikdy neptal těch, kteří bydlí na území dnešní Ukrajiny, jak si sami chtějí zařídit život. Základem naší politiky je svoboda, svobodné volby, svobodný výběr vlastní budoucnosti a budoucnosti svých dětí. Považujeme za důležité, aby se tímto zákonem – právem volby – mohly řídit všechny národy, které bydlí na území dnešní Ukrajiny, každý, kdo bude chtít.

V této souvislosti se obracím k obyvatelům Ukrajiny. V roce 2014 Rusko muselo ochránit obyvatele Krymu a Sevastopolu před těmi, které sami označujete za „nácky“. Obyvatelé těchto dvou teritorií si vybrali – spojení se svojí historickou vlastí, s Ruskem. A my jsme to podpořili. Opakuji, nemohli jsme jinak.

Dnešní události nejsou spojeny s touhou narušovat zájmy Ukrajiny a ukrajinského lidu. Ale ochránit Rusko před těmi, kdo drží Ukrajinu jako rukojmí a snaží se ji využít proti naší zemi a jejím obyvatelům.

Zopakuji, naše činy, to je sebeobrana před hrozbami a ještě větší katastrofou, než vidíme dnes. Jakkoliv je to obtížné, žádám vás o pochopení, o spolupráci, abychom tuto tragickou kapitolu uzavřeli a postoupili dál.

Nikomu nedovolím, aby se vměšoval do našich záležitostí, našich vztahů. Chceme je budovat tak, aby vytvořily nezbytné podmínky pro překonání všech překážek a bez ohledu na existenci národních hranic. Aby nás posílily zevnitř jako jeden velký celek. Věřím v tuto budoucnost.

Teď musím apelovat na vojáky ozbrojených sil Ukrajiny.

Vážení soudruzi/přátelé:

Vaši otcové a dědové i pradědové nebojovali s nacisty, chráníc naši společnou vlast proto, aby dnešní neonacisté převzali vládu nad Ukrajinou. Přísahali jste věrnost ukrajinskému lidu, nikoliv protilidové juntě, která okrádá Ukrajinu a vysmívá se vám.

Neplňte její zločinné rozkazy. Vyzývám vás k okamžitému složení zbraní a odchodu domů. Aby bylo jasné, všichni ti, co slouží v ukrajinské armádě, kteří splní tento požadavek, mohou bezpečně opustit zónu vojenských operací a vrátit se ke svým rodinám.

Ještě jednou důrazně upozorňuji: veškerá odpovědnost za možné krveprolití leží na svědomí ukrajinského vládoucího režimu.

Nyní několik důležitých slov pro ty, kteří by byli v pokušení zasáhnout do probíhajících událostí. Bez ohledu na to, jak moc by nám chtěli škodit či dokonce vyhrožovat, musí vědět, že ruská reakce bude okamžitá a její důsledky budou takové, s jakými se v historii ještě nesetkali. Jsme připraveni na jakýkoliv vývoj událostí. Přijali jsme veškerá nezbytná rozhodnutí. Doufám, že budu vyslyšen.

Vážení občané Ruska!

Blahobyt, samotná existence celých zemí a národů, jejich úspěch a přežití mají vždy kořeny ve vlastní kultuře, v hodnotách, zkušenostech a tradicích předků. A konečně přímo závisí na schopnostech rychlé adaptace na nové životní podmínky, na soudržnosti společnosti, na její připravenosti se konsolidovat, na její síle jít vpřed.

Sílu potřebujeme vždy, ale síla má různé kvality. Základem politiky „říše lží“, o které jsem hovořil na začátku svého projevu, je především hrubá, prvoplánová síla. V takových případech se u nás říká: „síla je, rozum není potřeba“.

My víme, že skutečná síla leží ve spravedlnosti a pravdě, která je na naší straně. A pokud to tak je, potom je těžké nesouhlasit s tím, že právě síla a připravenost k boji jsou základem nezávislosti a suverenity, jsou nezbytným základem, pouze na kterém je možné stavět svoji budoucnost, stavět svůj dům, svoji rodinu, svoji vlast.

Vážení krajané!

Jsme přesvědčen, že vojáci, kteří jsou věrni naší zemi a důstojníci ozbrojených sil Ruska, profesionálně a hrdinně splatí svůj dluh, svoji povinnost. Nepochybuju o tom, že všechny úrovně státní správy, specialisté, kteří zodpovídají za odolnost naší ekonomiky, finančního systému, sociální oblasti, ředitelé našich společností a celý ruský byznys, budou fungovat efektivně a koordinovaně. Spoléhám na konsolidovanou, vlasteneckou pozici všech stran parlamentu a veřejných sil.

Nakonec, jako tomu bylo vždy v historii, osud Ruska leží v nadějných rukách našeho mnohonárodnostního obyvatelstva. Což znamená, že řešení, která jsme přijali, splníme. A že dosáhneme cílů, které jsme si dali. Tedy, že máme záruky, že je naše vlast v bezpečí.

Věřím ve vaši podporu, v neporazitelnou sílu, kterou nám dává láska k vlasti.