Evropa začíná být běžencům malá. Nutně potřebuje jednotný přístup, Babišovi navzdory

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Většina zemí Evropské unie se minulý týden dokázala domluvit na tom, jak už na hranicích bojovat proti nelegální migraci a jakým způsobem by se mělo pomáhat „nárazníkovým“ státům se zvládáním náporu uprchlíků. Není divu, že je dohoda označována jako historická – jednotný přístup k migrantům je v evropské sedmadvacítce jedno z nejkontroverznějších témat, společné řešení se hledalo vlastně už od uprchlické krize v roce 2015.

Ze stejného důvodu není úplně jisté, jak celá reforma migrační politiky nakonec dopadne a zda se chystaná opatření podaří skutečně zavést.

Jedna z nástrah může na dohodu číhat v Evropském parlamentu, který musí návrhy přijaté 8. června na schůzi unijních ministrů vnitra projednat. Hlavně z frakcí socialistů a zelených se ozývá, že dohodnutá opatření jsou vůči migrantům v některých ohledech příliš tvrdá, především v plánovaném zadržování a deportaci migrantů, kteří pocházejí z „bezpečných“ zemí, a nemají tudíž nárok na azyl.

Odborník na migraci Vít Novotný z bruselského Centra evropských studií Wilfrieda Martense, který je think tankem Evropské lidové strany, připomněl, že unijní ministři v postavení Rady EU odhlasovali pouze vyjednávací mandát pro jednání s Evropským parlamentem o konečné podobě legislativy. Parlament, bez jehož souhlasu návrhy nemohou platit, přitom před několika týdny schválil svůj vlastní vyjednávací mandát.

„Ve vyjednávacím mandátu parlamentu jsou například jako krajní řešení povinné přerozdělovací kvóty, se kterými Rada nesouhlasila. Není zaručeno, že se ve vyjednáváních Rada s Parlamentem nakonec shodnou,“ uvedl expert pro Seznam Zprávy.

Částečnou slabinou dohody je také fakt, že ji některé členské státy nepodpořily. Při jednání bylo klíčové, aby stranou nezůstaly země, které čelí největšímu návalu z migračních tras, jako je Itálie nebo Řecko a „povinný“ byl také souhlas hlavních cílových destinací, jako je Německo. Státy, které pro dohodu nehlasovaly nebo byly proti – podle stále neoficiálních informací šlo o Maďarsko, Polsko, Slovensko, Bulharsko, Litvu a Maltu, však s migrací také mají co do činění.

Kritické hlasy se ozývají hlavně z Budapešti a Varšavy, které byly otevřeně proti sjednané dohodě. Maďarský premiér Viktor Orbán obvinil EU, že chce jeho zemi k přijetí migrantů donutit. „Brusel zneužívá pravomoci. Chtějí umístit migranty do Maďarska silou. To je nepřijatelné, chtějí nuceně z Maďarska udělat zemi migrantů,“ vzkázal Orbán přes svého mluvčího.

V červnu příštího roku se uskuteční volby do Evropského parlamentu, což vybízí k úvahám, zda se dohoda stane předvolebním tématem. Na rozdíl od velké části běžné unijní agendy, která bývá pro mnohé voliče málo srozumitelná nebo nezáživná, je migrace snadno uchopitelná. Populisticky zaměření politici mají sklony téma využívat pro vyvolání pocitu ohrožení, a to i pomocí překrucování nebo vyložených lží.

Na takovou notu zahrál předseda opozičního hnutí ANO Andrej Babiš, který během uplynulého týdne opakovaně vyčítal ministru vnitra Vítu Rakušanovi (STAN) a celé vládě, že „zradili celou Českou republiku“.

Znovu vytáhl strašáka v podobě povinných kvót pro přerozdělování uprchlíků. Současná dohoda přitom dává zemím EU na vybranou, zda přijmou určený počet uprchlíků, nebo zaplatí kompenzaci za péči či pomohou nejvíce zatíženým státům jinak. Česko navíc podle ministra Rakušana vyjednalo výjimku a zmíněné kompenzace platit nemusí vzhledem k vysokému počtu přijatých utečenců z Ukrajiny (ke konci dubna mělo v Česku přechodný pobyt téměř 440 tisíc občanů Ukrajiny, dalších asi 95 tisíc mělo pobyt trvalý).

Babiš to ale odmítl vzít v potaz a je zřejmé, že migraci přibral mezi klíčová témata své permanentní kampaně. Na stejné vlně se snaží vytěžit politické body také šéf druhé opoziční strany SPD Tomio Okamura, podle kterého ministr vnitra neměl na souhlas s dohodou potřebný mandát od Poslanecké sněmovny.

Příznačné je, že v českém případě jsou obavy z přehlcení cizinci z mimoevropských zemí neopodstatněné. Na rozdíl od Německa nebo Rakouska, kde se chtějí utečenci ze Sýrie nebo Afghánistánu opravdu usídlit a které se letos potýkají s rekordními počty žádostí o azyl a vyčerpáním ubytovacích kapacit, je Česko považováno spíše za tranzitní území, přes které se běženci z Asie nebo Afriky většinou pouze přesouvají do cílových zemí.

Jasně o tom vypovídá srovnání národních statistik. Zatímco v devítimilionovém Rakousku požádalo za loňský rok o azyl více než 112 tisíc lidí, české ministerstvo vnitra zaevidovalo jen necelých 1700 žádostí. Z toho 280 žadatelů pocházelo z Ukrajiny, kteří mají nárok na dočasnou ochranu podle zvláštního zákona schváleného po zahájení ruské invaze. Ze Sýrie a Afghánistánu požádalo loni v Česku o azyl dohromady 111 lidí. V Rakousku to bylo 45 tisíc žadatelů.

Přesto se migrace, nebo přesněji řečeno strach před uprchlíky nepochybně vrací do centra politických debat v Česku. Dokládá to i svolání mimořádné schůze Sněmovny na tuto středu, na které chce opozice „grilovat“ ministra Rakušana a vládu za souhlas s dohodou.

Otázkou je, zda může i velmi vyhrocená debata o migraci uvnitř některých členských států ve výsledku dohodu zvrátit. Technicky by to bylo obtížné. Pokud schvalovací procedura poběží podle dosavadního plánu, měly by unijní instituce novou azylovou politiku přijmout do jara 2024, tedy ještě před eurovolbami.

„Pokud by jednání ztroskotala, bude to podle mého kvůli rozdílům mezi stanoviskem spíše levicového parlamentu a stanoviskem Rady. Rada například nebude nikdy souhlasit s povinnými kvótami. Domácí debaty budou mít na legislativu pravděpodobně jen omezený vliv,“ myslí si analytik Novotný.

Evropa každopádně reformu migrační politiky nutně potřebuje. Tlačí k tomu především rostoucí zátěž nárazníkových i cílových zemí.

Podle předběžných národních statistik, které shromažďuje evropská pohraniční stráž Frontex, bylo během prvních čtyř měsíců letošního roku odhaleno více než 80 700 nelegálních překročení vnějších hranic EU. To je skoro o 30 procent více než ve stejném období loňského roku a nejvíce od roku 2016.

Proud nelegálních migrantů výrazně zesílil z jižního středomořského směru. Letošního čísla této migrační cesty jsou zatím vůbec nejvyšší od roku 2009, kdy agentura Frontex začala shromažďovat data. Na ostatních trasách počet neoprávněně překročených hranic meziročně klesl.

Právě sílící proud z jižního směru přiměl většinu zástupců členských zemí, aby při jednání o reformě migrační politiky přihlédli k požadavkům Itálie. Stejnou optikou je třeba číst štědrou nabídku Tunisku ze strany EU. O víkendu tuto silně zadluženou severoafrickou zemi navštívili společně italská premiérka Giorgia Meloniová, šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová a nizozemský premiér Mark Rutte a oznámili, že EU je připravena nabídnout balíček v hodnotě 900 milionů eur a dalších 150 milionů eur jako okamžitou pomoc. Další stovka milionů má směřovat přímo na správu hranic, pátrací a záchranné operace a boj s pašováním lidí.