Dohoda. EU pomohla vyřešit spor, který vyvolal obavy z další války v Evropě

Při sledování balkánského dění na přelomu července a srpna mnozí zpozorněli. Zdálo se, že napětí mezi Srbskem a Kosovem výrazně vzrostlo a někteří bili na poplach v očekávání dalšího válečného konfliktu uvnitř Evropy. V Srbsku se po vzoru ruské rétoriky vůči Ukrajině mluvilo o „denacifikaci“ Balkánu.

Situace se ale zase uklidnila. Kosovské úřady totiž platnost nařízení o výměně srbských registračních značek na autech a zvláštních dokumentech pro pohyb v Kosovu odložily na 1. září a obě strany zasedly k jednacímu stolu.

„Máme dohodu,“ oznámil v sobotu na twitteru šéf zahraniční politiky Evropské unie Josep Borrell. Kosovští Srbové i všichni ostatní budou smět volně cestovat mezi Kosovem a Srbskem za použití stávajících dokladů.

Seznam Zprávy o kosovsko-srbském napětí ještě před oznámením dohody mluvily s českým velvyslancem v Bělehradě Tomášem Kuchtou. Podle něj se otázka Kosova opět dostává do popředí i kvůli aktuální situaci na Ukrajině.

Před necelým měsícem se přetrvávající napětí mezi Srbskem s Kosovem dostalo i do zahraničních médií. Jsou vztahy mezi zeměmi nyní napjaté více než například před půl rokem? Vnímáte nějakou změnu během těch čtyř let, co jste ve funkci?

Řekl bych, že vztahy jsou nyní více napjaté. Těch neřešených problémů je hodně. Za můj pobyt v Srbsku jsem zažil situace, kdy se obě strany dokázaly na řadě věcí shodnout, a dokonce se jednu dobu hovořilo také o možném kompromisním řešení v podobě výměny území. Toto období je ale pryč a máme tu zase nějaké jiné.

Je vlastně otázka Kosova v Srbsku stále velkým tématem? Nebo se teď řeší jen detaily ohledně okresů na severu Kosova, naplnění Bruselské dohody apod.?

Myslím si, že v porovnání se situací třeba před sedmi lety a podle toho, jak jsem o tom hovořil se svými předchůdci, je Kosovo dnes větším tématem, než bylo. Bylo období, kdy ho Srbové měli v žebříčku svých priorit podstatně níže. V tuto chvíli je ale těžké posoudit, jak vysoko občanům kosovská otázka leží na srdci.

Podle dlouhodobých průzkumů jim ale – v závislosti na různých událostech a incidentech – vždy vyskočí v pořadí priorit. Vždy se něco odehraje, hodně se o tom hovoří a když se pak lidí zeptáte, tak zjistíte, že to sledují a že jim to lhostejné není.

Co stojí za tím, že nyní jde o větší téma?

Konfliktem na Ukrajině se opět otevírají nějaké sentimenty. Těch oblastí, kde existují snahy o samostatnost, je na světě více, takže se o tom i více mluví a často se hledají různé paralely, vzpomíná se na určité situace a porovnává se. Tím pádem se vlastně i tato záležitost dostává do popředí.

Jaký je vlastně v tomto ohledu vztah Srbů k Česku, které nezávislost Kosova uznalo?

Myslím si, že Srbové nás mají rádi, znají historii našich vztahů a České republiky si váží. Vědí o nás mnohem více, než my víme o nich, a často sem jezdí studovat, jako turisté nebo za prací. Češi zanechali v Srbsku velkou stopu, ať už to bylo v architektuře, ve vědě, v zemědělství, nebo ve státní správě, když jsme tam pomáhali budovat instituce.

Velmi často se setkávám s tím, že Srbové rádi tyto české prvky připomínají a v srbském tisku je velmi mnoho informací o tom, co se děje v České republice. Možná je to dáno i tím, že jsme srovnatelné země velikostí i ekonomikou, takže nás rádi dávají v některých věcech za příklad.

Když zmiňujete souvislost s Kosovem, myslím si, že samozřejmě rádi diskutují, ale ne tak, že by tuto otázku chtěli nějak otevírat a vracet se k ní.

Myslíte si, že by mezi zeměmi mohlo dojít ke konfliktu? Nebo vše zůstane spíše v diplomatické rovině?

Takové věci se těžko předvídají. Situace je napjatá a mezi obyvatelstvem zbraně jsou. Může se tedy stát, kdyby přišla nějaká záminka, že by se lokálně omezený konflikt opravdu mohl odehrát. Já ale pevně doufám, že k tomu nedojde. Také KFOR učinil určitá opatření, aby byl na podobné situace připraven.

Před rokem jste v Událostech, komentářích řekl, že „touha po integraci zemí západního Balkánu do Evropské unie vyprchává“, platí to i nadále?

Ano, není to ale o tom, že by ta touha vyprchávala sama od sebe. Došlo k určitému rozčarování ohledně přístupu Evropské unie, pokud jde o zahájení rozhovorů se Severní Makedonií a s Albánií, které se odkládaly z důvodu řešení bilaterálních problémů. Když je cíl příliš vzdálený, ta motivace pak nějakým způsobem vyprchává.

Obyvatelé západního Balkánu přirozeně cítí, že jejich budoucnost je v Evropské unii, a politici jsou si vědomi toho, že neexistuje žádná alternativa. Rozlišoval bych ale mezi jednotlivými zeměmi, není to všechno jeden balík.

Teď je nicméně potřeba, aby Evropská unie našla způsob, jak tyhle země motivovat, aby pocítily konkrétní přínosy integračního procesu a budoucího členství na vlastní kůži. Aby se mohly postupně zapojovat do určitých jednání, projektů a programů, aby mohly čerpat peníze na nějaké společné aktivity s členskými zeměmi a aby se častěji potkávali jejich politici s našimi.

Také z tohoto důvodu si myslím, že připravovaný neformální summit Evropské unie v Praze by mohl být začátkem nové formy spolupráce se zeměmi širší Evropy. Bude ale záležet na jednotlivých zemích, jak se jim podaří individuálně pokročit v různých oblastech a jak budou za pokrok odměněny tak, aby si každá země mohla zvolit své tempo a třeba si i vybrat pole, kde jí to jde lépe.

Mohlo by v tomto ohledu pomoci české předsednictví Radě EU? Petr Fiala se již několikrát nechal slyšet o důležitosti integrace západního Balkánu.

Určitě jsme v té skupině zemí, která integraci západního Balkánu velmi podporuje. Jsme si vědomi strategické důležitosti této spolupráce a rozhodně se nechceme otočit zády a ponechat tyto země svému osudu. Víme, že jedinou alternativou jejich budoucího vývoje je Evropská unie a není tu žádná jiná alternativa.

Pokud budu hovořit za Srbsko, tak rozšíření EU, ve kterém by Srbsko nebylo, je jen těžko představitelné. Myslím si, že Srbsko je v té skupině zemí, které určitě budou mezi prvními.

Srbsko má kandidátský status už 10 let, jak v zemi vnímali jeho nedávné udělení Ukrajině? Právě z Balkánu se ozývaly hlasy, které nebyly vždy zcela přívětivé.

Myslím, že to Ukrajině rozhodně přejí a ten důvod chápou. Není to tak, že by je to nějakým způsobem zklamalo. Zároveň ale poukazují na to, že jsou tady země, které se snaží, a tuto jejich snahu by bylo dobré ze strany Evropské unie nějakým způsobem ocenit a podpořit ji konkrétním krokem.

Tím se dostáváme i k Rusku, u kterého není tajemstvím, že k němu Srbsko má blízko. Tíhne k němu znatelně více než k jiným „sloupům“ (Washington, Brusel, Peking), o které se srbská politika opírá?

Ne. Vidím to tak, že Srbové racionálně vidí, kde je budoucnost a kde je budoucnost jejich dětí. Hlava jim určitě jasně signalizuje, že chtějí na západ, ale je pravda, že v případě srdce jim sympatie směřují k Rusku. To jim v nedávné historii nikdy výrazně neublížilo a nemají s ním tak tragickou zkušenost jako třeba Československo nebo Maďarsko.

V určitém ohledu si také pamatují, že Rusko bylo na jejich straně, když se jednalo o nezávislosti Kosova a o jiných záležitostech. Dále se k tomu přidává ještě i pravoslavná církev, slovanství obecně nebo i spolupráce v energetice a ve vojenské oblasti. Těch důvodů je ovšem více a když se vše sečte, nějaká povědomá sympatie tam prostě je.

K tomu pak přidejte ještě ruskou propagandu, která je všudypřítomná, profesionální a promyšlená. Také ruská diplomacie je systematická a řekl bych, že i velmi agresivní. Tohle všechno tedy dá dohromady výsledek, který jsme již pojmenovali.

Ekonomická spolupráce s Ruskem není v Srbsku zase tak významná. Rusové tam nejsou žádnými investory srovnatelnými se západními zeměmi, jako je Německo nebo Francie. Není to tedy o číslech, je to o nějakých pocitech a o tom, jaký dojem Rusko dokáže vytvářet.

Spolupráce v energetice je pro ně samozřejmě klíčová, jelikož jsou na ruském plynu i ropě závislí. V tuto chvíli proto probíhá snaha pragmaticky vyřešit, co s nastávající zimou, jak udržet ekonomiku v chodu a jak zajistit domácnostem základní potřeby. Je to takový zajímavý mix reálných konkrétních problémů a nějakých, řekněme, sentimentů.