Jako z Obsluhoval jsem anglického krále. Tenhle muž vidí vaše tričko a ví

/Od naší zvláštní zpravodajky/

Vstup hlídá bledá hubená figurína s nepřirozeně vykloubeným palcem. Z plakátů na zdech na mě hledí modrooká blondýna ve srílanském oblečení. Přemýšlím, jestli jsem tady někde vůbec viděla reklamu na krásu s asijskými rysy.

Na to, že by hned za další zdí měly jet na plné obrátky šicí stroje jedné z nejvýznamnějších oděvních továren Srí Lanky, je tu podezřelé ticho.

„95 procent bavlna, 5 procent polyester,“ přeruší jej bodře srílanský módní magnát analýzou mého trička, které jeví jasné známky celodenního pobytu ve 34 stupních a 80procentní vlhkosti vzduchu.

Cítím se tu poměrně nepatřičně. Dhammika Wijekoon má po srílansku vyladěný outfit – ležérní košili s plážovými motivy, prsteny, silný zlatý náramek – a doprovází jej kořeněným parfémem. Měří si mě pohledem a jsem si skoro jistá, že by mě on i ta figurína se zlým obličejem, která stojí za ním, nejraději převlékli do něčeho stylovějšího.

Příběh muže, který sedí naproti mně, jsem tady na ostrově slyšela už několikrát. Legenda praví, že Dhammika kdysi dávno začínal úplně od nuly – dával život starým kusům oblečení. A letos už si přebíral zlatou cenu v kategorii velkoplošných textilií, kterou každoročně udílí Rada průmyslového rozvoje.

Společnost Dinara Clothing, kterou vybudoval, se stala srílanskou oděvní jistotou.

„Znáte Victoria Secret’s nebo třeba GAP, že? Tak já kdysi pracoval i v továrně, která šila pro tyto velké oděvní společnosti. Exportovali jsme ve velkém do celého světa,“ vypráví Dhammika o svých začátcích.

Jenže export do celého světa s sebou nesl řadu problémů. „Opožďování dodávek, finanční potíže, čím dál dražší doprava, náklady na práci. Proto se často stává, že majitelé takových továren šidí své zaměstnance, kteří pracují opravdu za málo peněz. Ale ty náklady byly enormní,“ říká a naráží hlavně na spolupráci s Čínou, která jim dodávala látky. „Často se stávalo, že Čína z ničeho nic zdražila nebo zaplatila jen část domluvené sumy.“

A to se Dhammikovi vůbec nelíbilo, stejně tak jako výkyvy kvality čínských materiálů. „A tak jsem si řekl, že vůbec nemusím dělat export. A že vlastně můžu šít kvalitněji a přežít i na lokálním trhu. Takhle šly neustále shora nějaké pokyny, jak máme šít zboží vysoké kvality, ale že by za to Číňané byli ochotní platit, to ne,“ popisuje a rozhazuje u toho rukama.

Vlastní byznys Dhammika nerozjížděl naslepo. Nejdřív začal pečlivým průzkumem trhu. „Uvědomil jsem si, že se tady vysoce kvalitní oblečení prodává za hrozně vysokou cenu. Spočítal jsem, že to můžu dělat stejně kvalitně, ale mnohem levněji. Ne za dva tisíce rupií, ale třeba za 800. Tak jsem s exportem přestal a poslední roky dělám jen pro Srí Lanku,“ hlásí hrdě a rozhlíží se po své malé kanceláři plné vzorků látek, větráků o nedostatečném výkonu a plastových figurín.

Vůbec nevypadá jako někdo, kdo by se mermomocí snažil udržet svůj byznys nad vodou v hrozné ekonomické krizi.

Na tu prý vyzrál. „Srílanský trh je totiž skvělý. Rozumíte, je sice krize, ale Srílančané za každou cenu chtějí vypadat dobře. Mnozí si spíš než to jídlo raději koupí hezké oblečení. To jsou dvě věci, které jsou pro nás nejdůležitější. Jídlo a hezké oblečení. Nebylo ani těžké najít klíčového zákazníka. Postavil jsem se před obchodní centrum a pozoroval zákazníky,“ popisuje dál a nad krizí se ani nepozastavuje. „Všiml jsem si, že nejčastěji nakupují dámy ve věku 20 až 40 let, tak jsem se na ně zaměřil. A neudělal jsem chybu,“ dodává.

Po půlročním výzkumu rozjel vlastní byznys a brzy se stal srílanským výrobcem číslo jedna. Ačkoli v minulosti s Čínou dobré zkušenosti neměl, dnes s ní obchoduje znovu. Kupuje odtud látky. Na můj dotaz, jestli ví, odkud přesně jeho bavlna pochází, se Dhammika zatváří zmateně. O Sin-ťiangu, kde podle podložených zpráv dochází k nuceným pracím při sběru bavlny, slyší prvně.

„Já nevím, odkud ta bavlna je. Je z Číny, nevím, jestli ze Sin-ťiangu, nebo odjinud. To jen tak člověk nezjistí. Číňan se vás jen zeptá, kolikaprocentní bavlnu potřebujeme, my si prostě nadiktujeme složení látky a dostaneme ji,“ říká. „Třeba 100% bavlnu já nerad. To se pak moc krčí a ani to není tak pohodlné, jako když to má v sobě příměs polyesteru,“ dodává spokojeně a dívá se přitom na svou košili.

Oděvní průmysl na Srí Lance tvoří 40 procent celkového exportu a je pro zemi podobně životně důležitý jako turismus. Ani oděvnictví to v současné krizi nemá jednoduché. Ruská invaze na Ukrajinu ještě vyostřila obchodní a celní válku mezi USA a Čínou. Ani Srí Lance se nevyhýbají výpadky v dodavatelském řetězci a prudká globální inflace.

Dhammika ale nestrádá - krizím se totiž naučil přizpůsobovat. Když se objevil problém s exportem, zaměřil se na domácí trh. Pak si poradil i s pandemií. „Když přišel covid-19, začal jsem šít ochranné oděvy pro zdravotníky, aby byli v bezpečí,“ uvádí.

Chvíli přemýšlí a přece jen si vzpomíná, že ani u něj v továrně není vše růžové. „Třeba takové knoflíky na šaty zdražily o 100 procent. Dvakrát dražší jsou i látky, 100% nárůst je i různých poplatků. S každým stoupáním dolaru je šití stále nákladnější. Ale taková už je ekonomická krize,“ krčí rameny.

Trápí ho i výpadky proudu. V takových chvílích provoz továrny a jejích showroomů zachraňuje vlastním generátorem. Do těch ale potřebuje naftu.

A pohonné hmoty se aktuálně na Srí Lance prodávají jen zdravotníkům, zásobovacím vozidlům, zaměstnancům cestovního ruchu či řidičům městské hromadné dopravy. Ostatní profese, ať už jde o úředníky, či řidiče tuktuků, mají naordinovaný home office a šetření energie.

Kromě toho, že Srílančané nemají šanci natankovat, nad nimi visí hrozba potravinové a zdravotní krize. Problém mají i ti, kteří se rozhodli zemi opustit – úřady kvůli enormnímu zájmu nestíhají vydávat nové pasy a hlavně, nemají je už na co tisknout. Dochází i papír. A místním trpělivost.

Což se naplno projevilo o víkendu, kdy demonstranti vtrhli do domu prezidenta Gotabaji Radžapaksy a premiéra Ranila Vikremesingeho. Radžapaksa uprchl ze země do Singapuru, odkud konečně oznámil svou rezignaci. Krize na Srí Lance však koncem vlády současného prezidenta nekončí.

Toho si je Dhammika vědom, stejně tak jako hranice mezi důstojným zaměstnáním a vykořisťováním. Zná všechny ty lidskoprávní reporty o zaměstnancích oděvních továren, zprávy o propouštění těhotných zaměstnankyň, odpírání mateřských dovolených, nucených přesčasech, sexuálním obtěžování či odvetám pracovníkům vstupujících do odborů.

„Když nejsou odbory, nejsou problémy,“ říká mi Dhammika zvesela. Pak ale rázem mění tón a je naprosto vážný. Podělí se s důležitým receptem na krize ve vlastním podniku: „Mám víc než 300 zaměstnanců. Všem jsem kvůli krizi zvedl platy. Mí zaměstnanci nemají důvod stávkovat, jako se to děje jinde. I když náklady šíleně vzrostly, já se mým lidem snažím pomáhat, co to je. Jsme lokální továrna a vím, jak je důležité mít spokojené zaměstnance.“

Pozn. red.: Rozhovor vznikl ve druhé polovině června, tedy před dalším zhoršením srílanské krize.