„Díky pridu vím, že nejsem sám.“ Istanbulský pochod skončil dřív, než začal

/Od našeho spolupracovníka v Istanbulu/

Vlastně to byl docela úspěch. Turecká policie v neděli v Istanbulu zadržela po pochodu hrdosti komunity LGBT+ „jen“ sedmdesátku lidí. Nikoli osm stovek jako loni.

V zemi, ve které nedávné volby zabetonovaly neotřesitelné postavení prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana a jeho islamisticky orientované Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), jsou pochody pride fakticky zakázané. A být „pro-LGBT“ je nálepkou, která se používá k diskreditaci soupeře, jak Erdogan ukázal v cestě za svým volebním vítězství.

Nedělní ráno v Istanbulu tomu odpovídalo. Hned několik čtvrtí kolem náměstí Taksim, kde se měl zakázaný Pride konat, bylo už od rána neprodyšně uzavřeno. Skrze policejní blokádu se po deváté hodině dostali jen lidé, kteří se mohli prokázat, že mají v uzavřené oblasti trvalé bydliště.

Veřejná doprava nefungovala a tak každý, kdo se chtěl dostat blíž k centru dění, musel pěšky. Snad na každém rohu stála skupinka těžkooděnců, auto s vodním dělem, policejní autobus, ozbrojenec se samopalem. Kolem projížděly jeepy se samopaly na střechách. Občas se sem přimotal zmatený turista, který zabloudil omylem a vyděšeně se snažil najít cestu pryč.

Demonstrace síly nebyla náhodná, měla dopředu zastrašit účastníky pride. Alespoň si to myslí aktivisté, se kterými se setkávám v jednom z podniků. Sešli se tu brzy ráno, aby se stihli vyhnout zábranám.

V malé zapadlé kavárně mě hned vítá Ida, zelenovlasý trans muž, na jehož obličeji je jasně vidět, že běžně nosí piercingy. Ty si prý musel vyndat, protože podle jeho zkušeností policie v uzavřené časti města zatýká náhodné lidi, kteří „vypadají queer“.

„Nemůžu už nebýt sám sebou. I když mě někdo uráží a napadá, tak přetvařovat se a snažit se zapadnout… To pro mě bylo příšerné. Nenáviděl jsem sám sebe a svoje tělo. Musíme riskovat, občas nás někdo zatkne, tohle je prostě pro queer lidi v Turecku běžná realita,“ svěřuje se mi.

Duhové pochody a LGBT akce jsou v Turecku zakázané od roku 2015. Podle Idy se ale situace výrazně zhoršila s volbami. Například pikniky pořádané queer lidmi jsou běžně rozháněny těžkooděnci.

„V Turecku se vláda bere jako něco svatého. ‚Otec vláda‘, říkají lidé často. Takže když něco řekne Erdogan, tak to pro spoustu lidí prostě je pravda a nijak nad tím nepřemýšlejí. Když vyhrál, tak jsem se chtěl zabít. Neříkám to jen tak. On a jeho vláda říká fakt odporné nenávistné věci a lidé to přejímají,“ říká Ida.

Přesto vidí i na tak zoufalé situaci pozitiva. Protesty sice podle něj nikdy nepřimějí vládu změnit názor a spíš vyprovokují brutálnější postup policie v příštích letech, na druhou stranu ale utužují místní queer komunitu. „Díky těmto protestů vím, že nejsem sám.“

To si myslí i Kuma, 26letý učitel jazyků. Podle něj je potřeba protestovat, aby queer lidé ukázali, že se nevzdají. „I přesto, že se třesu, musím tohle dělat. Někdo těm lidem, kteří mají v hlavě seno, musí ukázat, že jsme tady a nikdy nezmizíme. I když se třesu, nebojím se, nevzdám se.“

Kumu minulý rok chytili. Zatkli ho a zbili. „Nevypadám jako Turek, ale jako Syřan, i když jím nejsem. Jeden policista na mě řval: ‚Pojď sem, ty špíno ze Sýrie!‘ Samozřejmě že tohle by si správně neměl nikdo dovolit. Policie v Turecku ale nedodržuje pravidla. Dělá si, co chce. A zvlášť, pokud jste gay, Syřan a nejhůř obojí,“ popisuje Kuma svou zkušenost.

Poté, co ho zadrželi, ho odvlekli do policejního autobusu. Tam ho i s ostatními drželi přes 20 hodin. „Vtipné je, že musíš jako zadržený projít lékařskou prohlídkou. Doktor se na tebe ani nepodívá a podepíše, že jsi zdravý. Máš zlomenou ruku? To jsi určitě spadnul až potom, co jsme tě pustili,“ líčí.

Během našeho rozhovor mění skupina aktivistů plány. Namísto přísně střeženého Taksimu se půjde do parku ve čtvrti Nişantaşı.

Protestující, kteří se do té doby skrývali v různých částech uzavřené časti města, se po malých skupinkách dávají do pohybu.

Proti skupině, s níž jsem se vydal do onoho parku, zasáhne policie obratem.

Všem aktivistům v jejich telegramové skupině přichází zpráva, že akce končí. V tu chvíli slyšíme policejní sirény jen o kousek dál. Je to zvláštní pohled: na jednom konci ulice sedí místní v kavárně a popíjejí čaj, na druhém konci - vzdáleném jen pár desítek metrů - policie zaklekává aktivisty. Hluk a mela milovníky čaje nijak nevzrušuje.

Aktivisty sevře masa těl desítek policistů. Nedá se zjistit, kolik jich pozatýkají. Novinářská průkazka nikoho nezajímá, jedna členka „komanda“ se mi snaží vytrhnout z ruky telefon.

Vracím se ke skupině vedené Idou, která stojí opodál. Navrhuje, abychom se schovali, než si policie vyhlédne i je. Opatrně odcházejí, snaží se co nejvíc vyhýbat policistům.

Jenže je to skoro nemožné, členové ozbrojených složek už se „dali na lov“. Po celé zablokované časti neustále krouží stovky policejních aut, která nahánějí „podezřelé aktivisty“.

I tak se mi jeden z mých společníků svěřuje, že považuje letošní ročník za úspěšný. Minulý rok se totiž konal klasicky průvod, který sice trval až čtyřicet minut, jenže většinu času se aktivisté snažili utéct policii. Počty zadržených pak dosahovaly oněch zmiňovaných 800 osob.

„Letos zatkli jen sedmdesát lidí. To se vůbec nedá srovnat s minulým rokem. Myslím si, že to je kvůli tomu, že naše hnutí hodně zapracovalo na taktice, jak se s těmihle fašisty vypořádat,“ říká mi zadýchaně během útěku. „Kdyby mě aspoň chtěli zatknout za něco nelegálního, ale já teď jenom šel pro kafe.“

Právě po zkušenostech z minulého roku se letos aktivisté rozdělili do menších skupin. Ty se lépe zamíchají mezi turisty a hloučky místních, vůči nimž si policie nedovolí zasahovat s takovou silou.

Kuma čeká, že policie teď bude město dlouho pročesávat a hledat „podezřelé“, protože jich v ulicích nezatkla dost.

Idova skupina se mezitím rozhodla schovat se v jedné z kaváren poblíž. Ani to není bez rizika, protože podle aktivistů i do kaváren nasazuje policie „tajné“. Lidi v přestrojení, kteří infiltrují do podniků, ve kterých se scházejí istanbulští queer lidé.

Podobnou taktiku používá policie údajně i u taxíků. Jelikož je uzavřená hromadná doprava a projít pěšky skrz Taksim není pro queer aktivisty bezpečné, řada účastníků protestu si zavolá odvoz. Podle několika aktivistů se však děje to, že po městě jezdí černé taxíky se zatmavenými okny, ve kterých sedí místo taxikáře policista.

V kavárně se ke skupině připojují i dvě italské studentky, které chtěly místní queer aktivisty podpořit. „Samozřejmě, že jsme se bály, ale je potřeba bojovat. Tenhle boj je globální, je všude na světe a musíme si v něm pomáhat. Nikdy v tom totiž nejsme sami a je potřeba to zdůrazňovat,“ říká mi jedna z nich.

Kuma mi později říká, že je vždycky rád, když se připojí aktivisté z Evropy. „Když máš evropský pas, nic se ti nestane. Nejlepší na tom je, že když ho dobře využiješ, tak s tím můžeš bránit i ostatní,“ tvrdí.

Zatímco v kavárně čekáme, až a zda se se policejní manévry přeženou, začínají nám chodit zprávy z duhového pochodu v Izmiru. I tam se konal pride. Tamní akce trvala necelých deset minut, než policie zatkla a zbila velké množství účastníků. Podle Kumy jsou protesty v Izmiru paradoxně silnější než v mnohokrát větším Istanbulu.

Brutalita, se kterou se ze strany policie LGBT+ lidé setkávají, je však všude stejná.