Diktátorův syn obrací Filipíny znovu k Západu. A teď míří do Prahy

Dosud jen jednou v dějinách vítala česká politická reprezentace v Praze prezidenta Filipín. To se psal rok 1997 a svobodný svět se vezl na euforické vlně domnělého konečného vítězství liberální demokracie nad diktaturami všeho druhu.

Od pádu komunistického režimu v Československu uplynulo sotva osm let a od filipínské verze sametové revoluce, která svrhla diktaturu Ferdinanda Marcose, jednoho z největších kleptokratů moderních dějin, teprve jedenáct. Obě země kráčely pevně cestou obnovy a budování demokratických institucí a regionální integrace.

O čtvrt století později se demokracie zdají být křehčí než kdykoli předtím. Autokracie na celém světě zbytňují, vzájemně se inspirující populisté rozdělují - a občas i panují - v zemích od východu na západ a od severu na jih a ve světě roste napětí a zintenzivňují se konflikty. Vznikají nové hrozby, ale také nová (či staronová) partnerství a spojenectví.

Česko(slovensko) a Filipíny sice navázaly diplomatické vztahy teprve před půl stoletím, vzájemné vazby jdou ale mnohem hlouběji do historie. Což nepochybně zazní i během čtvrtečních schůzek filipínského prezidenta se čtveřicí nejvyšších ústavních představitelů ČR.

S těmito slovy odlétal Ferdinand Marcos v pondělí z Manily do Německa a Česka. Nejvíce ho zjevně vykolejila jména šéfů obou komor českého parlamentu (01:35):

Habsburkové seděli od 16. století na trůnu ve Španělsku i v českých zemích. Díky tomu se například z Čech pocházející jezuitští misionáři mohli podílet na „duchovním dobývání“ nové zámořské državy, tvořící součást říše, „nad kterou Slunce nezapadalo“, jak slavně prohlásil první Habsburk na španělském trůnu Karel I. Po jeho synovi Filipu II. ostatně souostroví nese jméno.

Kolonizace skrz katolictví byla nakonec tak úspěšná, že Pražské Jezulátko, které také pochází ze Španělska, v současnosti představuje jeden z nejmocnějších duchovních symbolů Filipín.

Nakonec to ale byl paradoxně spíše antiklerikální postoj, respektive kritika tzv. frailokracie (nespravedlivé, vykořisťovatelské vlády mnišských řádů na Filipínách), co vedlo k osudovému sblížení dvou osobností historického významu: filipínského národního hrdiny José Rizala a pražského rodáka Ferdinanda Blumentritta, později ředitele gymnázia v Litoměřicích.

Blumentritt patřil od 80. let 19.století k předním evropským filipinistům, udržoval rozsáhlou korespondenci s Filipínci doma i v exilu a skrze svou publikační činnost aktivně podporoval boj Filipínců za zrovnoprávnění v rámci španělského impéria a později i za jejich nezávislost. Na jejich obranu vedl ostré polemiky a angažovat se nepřestal ani poté, co byl jeho drahý přítel Rizal na sklonku roku 1896 Španěly popraven za podvratnou činnost (poslední dopis před popravou adresoval právě Blumentrittovi).

Poté, co roli koloniálního vládce na Filipínách převzali v roce 1899 Američané, polemizoval Blumentritt se stejnou vehemencí s jejich přesvědčením, že si Filipínci nemohou vládnout sami a musí být nejprve „zcivilizováni“.

Když v roce 1913 Blumentritt zemřel, drželi za něj na Filipínách smutek a pojmenovali ulice v řadě měst. Ta v Manile je jednou z nejdelších a nejživějších tepen a v místech, kde se kříží s Rizalovou třídou, jsou po něm také pojmenovány stanice pozemní i nadzemní železniční dráhy.

Není to ale jen mimořádné a nadčasové přátelství Rizala a Blumentritta, co Filipíny s Českem pojí (notabene, když si Blumentritta coby občana Rakouska-Uherska mohou nárokovat i Rakušané, což ostatně dělají). Jak již bylo předesláno, obě země se podobným způsobem - nenásilnou revolucí provázenou masovými protirežimními demonstracemi - v 80. letech zbavily diktatury.

V únoru 1986 Filipínci „silou lidu“ shromážděného na manilské silniční magistrále Epifanio de los Santos Avenue (zkráceně EDSA) vyhnali Ferdinanda Marcose, který zemi za 21 let své autokratické vlády ekonomicky zruinoval, a předznamenali tak vlnu převratů ve východním bloku, včetně československé sametové/něžné revoluce.

Deziluze z nenaplněných (a mnohdy jistě nerealistických) nadějí, které s sebou obnova demokracie přinášela, se ovšem na Filipínách začala projevovat poměrně záhy, a tak když po diktátorově smrti v havajském exilu v roce 1989 dostal zbytek jeho rodiny povolení vrátit se do vlasti, začal i postupný politický comeback Marcosů, završený předloni vítězstvím Marcosova syna Ferdinanda v prezidentských volbách (o šest let dříve mu jen těsně uniklo vítězství při kandidatuře na viceprezidenta).

I když Ferdinand „Bongbong“ Marcos alias BBM (domácká jména a přezdívky tvoří nedílnou součást identity Filipínců a někteří pod nimi na veřejnosti vystupují raději než pod svým skutečným jménem, pozn. red.) dostal v květnu 2022 od voličů nejsilnější prezidentský mandát v novodobých dějinách Filipín (přes 58 % hlasů v jednokolovém systému), návrat Marcosovy rodiny na politické výsluní vyvolává spoustu negativních reakcí.

Rodinný klan totiž nikdy neprovedl veřejné pokání, neomluvil se za masové porušování lidských práv, za vydrancování státní pokladny a další přehmaty provázející vládu Marcose staršího.

Bongbong naopak v kampani tvrdil, že vláda jeho otce představovala „zlatou éru“ Filipín, což mu v zemi s průměrným věkem obyvatelstva 24 let, kde většina lidí Marcosovu diktaturu nepamatuje, prošlo k nelibosti řady pamětníků dost snadno.

BBM je vzorným synem svého otce a systematicky pracuje na očištění jeho jména. Už během inauguračního projevu se přihlásil k jeho odkazu a důsledně ho hájí i v rozhovorech se zahraničními novináři, jak předvedl i počátkem měsíce.

Konkrétně: O výjimečném stavu, který Marcosovi umožnil setrvat u moci 13 let nad ústavou stanovený limit a věznit oponenty a disidenty, mluvil Bongbong v rozhovoru pro australskou televizi ABC News jako o „kroku vynuceném bezpečnostní situací v zemi“, o Marcosově diktatuře jako o „autokracii s participativními prvky“, o lidských obětech jako o „ceně války, která byla vládě vnucena“. A o miliardách dolarů, které Marcosova rodina odklonila ze státní pokladny, jako o „propagandě, kterou soudy vyvrátily“.

Rozhovor Bongbonga Marcose pro australskou televizi ABC News ze 4.března:

Speciální filipínská vládní komise (PCGG), ustavená hned po pádu Marcosova režimu v roce 1986 s cílem navrátit zcizený státní majetek, přitom dokázala vypátrat aktiva ve výši 174 miliard pesos (asi 73 miliard korun) a ve svých snahách dál pokračuje.

Jedním z kuriózních střetů zájmů, ve kterém se Bongbong Marcos jako hlava státu ocitl, je i pravomoc jmenovat členy PCGG. Nedávno tak například do komise delegoval právníka, který ho předtím neúspěšně zastupoval v soudním sporu o zrušení výsledků zmíněných voleb viceprezidenta, které Marcos těsně prohrál.

Dá se předpokládat, že očištění rodinného jména není konečný cíl, ale jen prostředek k udržení politické moci. Je vcelku vypovídající, že Marcosův syn Sandro, který se v minulých volbách dostal vůbec poprvé do Kongresu, byl okamžitě zvolen na druhý nejvyšší post ve sněmovně. Ten nejvyšší - post předsedy - patří Marcosovu bratranci Martinu Romualdezovi (který také přijíždí do Prahy).

Přes vše výše zmíněné není pochyb, že pro Filipíny znamenal Marcosův příchod k moci zklidnění situace po předchozích šesti letech prezidentského úřadování „neřízené střely“ Rodriga Duterteho. S jeho odchodem ustalo nejen masové zabíjení lidí ve válce proti drogám (za což Manila čelila opakovaně mezinárodní kritice a dosud i vyšetřování Mezinárodního trestního soudu), ale i permanentní verbální výpady na adresu západních představitelů, které provázely hrozby vypovězení dlouholetých obranných dohod s USA.

Duterte několikrát avizoval odklon od Washingtonu a příklon k Moskvě a Pekingu. Ruského prezidenta Vladimira Putina dokonce označil za svůj idol, s Rusy jednal o dodávkách zbraní a Číně ukazoval vlídnou tvář v naději na příliv investic a ukončení militarizace Jihočínského moře.

Nakonec měla jeho politika ještě horší výsledky, než pročínská servilita Miloše Zemana - investice z Číny nedorazily, zato se to v Západofilipínském moři (filipínské části Jihočínského moře) začalo doslova hemžit čínskými plavidly, které se z oblasti snaží vytlačit mj. za použití vodních děl filipínské rybáře i vojáky, přestože Stálý rozhodčí soud v Haagu v roce 2016 jasně konstatoval, že čínský postup porušuje mezinárodní právo.

Marcos sice před volbami uzavřel vzájemně výhodné politické spojenectví s Duterteho dcerou Sarou, nynější viceprezidentkou, ale po vítězství jí místo postu ministryně obrany, o který stála, svěřil resort školství, a do bezpečnostní a zahraniční politiky ji - a jejího otce už vůbec ne - nenechá mluvit.

Znovu také posílil vojenskou spolupráci s USA a výrazně přitvrdil v rétorice vůči Číně. Památky už není ani po sbližování Manily s Moskvou už po invazi na Ukrajinu. A to je situace, za které Marcos přijíždí do Prahy jako vítaný geopolitický spojenec, navíc bez pověsti lidskoprávního barbara, jakou měli jeho předchůdce či otec.

To, že Marcos lakuje minulost své rodiny narůžovo, může pro jeho zahraniční partnery sotva představovat problém. Místo toho se dá očekávat pragmatická snaha si vzájemně vyhovět tam, kde se to nabízí. A rozhodně je na čem stavět.

Filipínský velvyslanec v Praze Eduardo Meñez, jeden z pamětníků historické první návštěvy filipínského prezidenta Fidela Ramose v roce 1997, je přesvědčen, že Česko a Filipíny mají při svých výrazných vzájemných odlišnostech „jasnou komplementaritu zdrojů, sil, potřeb a zájmů“, ať už bezpečnostních a zahraničně politických nebo obchodně ekonomických.

„Vaše vláda projevila a artikulovala silnou podporu Ukrajině, nejen slovy, ale i činy - přijetím velkého množství uprchlíků a poskytnutím vojenské podpory. To je něco, co je vidět i daleko za hranicemi Evropy. A Filipíny na to hledí s obdivem a uznáním, protože v tom spatřujeme silný postoj tváří v tvář jasné hrozbě. I my se nacházíme na frontové linii (v konfrontaci s Čínou) v Jihočínském moři a rádi bychom cítili podobnou podporu,“ řekl diplomat v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Během jednání filipínských a českých ústavních představitelů pravděpodobně přijde na přetřes i napětí v Tchajwanské úžině. O Filipínách se mluví jako o možném předmostí pro americké ozbrojené síly v případě vojenského napadení Tchaj-wanu Čínou.

Největší důraz ale bude podle velvyslance kladen na možnosti ekonomické spolupráce a obchodní výměny mezi Prahou a Manilou. „Jsme národ 116 milionů úst, která je třeba nasytit, a naši vlastní nedostatečnou produkci masa vykrýváme dovozem,“ uvádí velvyslanec Meñez jeden příklad za všechny s tím, že v delegaci doprovázející prezidenta a předsedy obou komor Kongresu bude i ministr zemědělství a zástupci byznysu.

Co naopak Filipínci vyvážejí ve velkém, jsou lidské zdroje. Ve světě působí zhruba desetimilionový kontingent filipínských pracovníků. Vysoce žádaní jsou například námořníci, řidiči, zdravotní personál, poskytovatelé péče všeho druhu a mnohé další profese.

Postupně se dostávají i na český pracovní trh, kde dnes tvoří suverénně nejrychleji rostoucí skupinu pracovních migrantů ze zemí mimo EU (bez zahrnutí Ukrajiny) - za posledních pět let se jejich počet téměř zpětinásobil.

„I v tomto směru je vzájemná komplementarita potřeb nasnadě - na jedné straně vaše stárnoucí populace a nedostatek pracovníků, na druhé mladá, vzdělaná populace Filipín. Vaše vláda si to uvědomuje a pro letošní rok navýšila kvóty na kvalifikované zaměstnance z Filipín na 10 300. To je destinásobek proti tomu, kde jsme před pěti lety začínali. A tak se může stát, že se zhruba sedmitisícová filipínská komunita v České republice během jediného roku zdvojnásobí,“ uvádí Meñez. Za svoji osobní misi má postarat se o to, aby předpokládaný růst filipínské komunity v Česku neprovázely žádné negativní jevy.

Co se dá předpokládat - a už se to ostatně v místech větších filipínských pracovních výsadků děje - je výrazné oživení katolických farností. Na pomyslném žebříčku religiózní aktivity hrají totiž dominantně katolické Filipíny rozhodně první ligu. Jako by se téměř tři a půl století poté, co na vzdálené souostroví na druhém konci světa dorazili první cestovatelé z Čech - jezuitští misionáři - kruh uzavíral. Nebo spíše obracel.