Diktátor, kterého svět podporoval. Syřané mu ale zločiny neodpustili

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když nastupoval Bašár Asad v roce 2000 k moci, psala západní média o nadějném, v Londýně vystudovaném oftamologovi. Po smrti jeho otce Háfize, jehož režim nechal zmasakrovat v roce 1982 ve městě Hamá desítky tisíc lidí (odhady se pohybují od 25 do 40 tisíc obětí) se zdálo, že syrská diktatura získává modernější a lidštější tvář.

Nakonec se Bašár Asad svému otci takřka vyrovnal nejen v délce vlády (29 let byl hlavou státu Háfiz, 24 let Bašár), ale i brutalitou. Během občanské války zahynulo v Sýrii okolo 600 tisíc lidí, a právě Asadův režim má podle většiny expertů obětí na svědomí nejvíce. OSN obvinila Asada v roce 2012 z válečných zločinů i zločinů proti lidskosti. Francie vydala na syrského diktátora zatykač.

Asadův režim neváhal používat barelové bomby v hustě obydlených čtvrtích měst, čelí také obvinění z opakovaného používání chemických zbraní. To se dodnes nepotvrdilo, jejich vlastnictví ale režim uznal, navíc měl na rozdíl od povstalců letectvo, které sudy se smrtícími látkami shazovalo.

Charakteristickou známkou režimu byl i silný policejní stát spojený s mizením nepohodlných lidí, sadistickým mučením a vězněním tisíců lidí. O víkendu oblétly svět snímky z ženské věznice v Homsu - kromě vězněných žen žilo v jedné z cel i zhruba tříleté dítě. Drogoví experti pak mluví o vzniku narkostátu v posledních letech - jedním z důležitých příjmů režimu byl obchod se syntetickou látkou zvanou captagon (více si přečtěte zde).

O tom, jak brutální byl Asadův režim, mi před devíti lety vyprávěla v rozhovoru obyvatelka Rakky Suád Naufalová, jež si v Praze na festivalu Jeden svět převzala cenu Homo Homini. Naufalová protestovala ve svém rodném městě jak proti Islámskému státu (IS), tak i proti Asadovu režimu. Na otázku, kdo byl pro ni horší, odpověděla, že ten, kdo přivedl IS do Sýrie. Tedy Asad, od jehož otce se teroristé učili. Uřezávání hlav, které džihádisté praktikovali, se podle ní dělo v Sýrii už při výše zmíněném masakru v Hamá.

„Asad využívá teroristické skupiny pro své cíle a terorismus těch extremistů je i jeho terorismem,“ řekla mi s tím, že když protestovali lidé za Asada na ulici tři minuty, hned po nich začali střílet ostrými a zabíjet je.

Před Islámským státem nakonec musela Suád Naufalová uprchnout do Evropy, kde často narážela na názor, že Asad bojuje proti terorismu. „Bohužel skoro celý svět podporuje Asada. Buď přímo – jako Rusko, Írán či Hizballáh –, nebo nepřímo – svým mlčením,“ říkala tehdy smutně.

Osmého prosince letošního roku jsem si na paní Naufalovou vzpomněl, stejně jako na řadu lidí, s nimiž jsem před lety mluvil při reportážní cestě po Turecku. V jihotureckém Gaziantepu mi tehdy prakticky všichni syrští uprchlíci říkali to samé - utéci museli před bombardováním a terorem Asadova režimu, Islámský stát tehdy v Aleppu nebyl.

Nyní 55letý Bašár Asad se narodil v Damašku, kde vystudoval lékařskou fakultu, na níž navázal postgraduálním studiem v Londýně. Tam se zaměřil na oční lékařství. Po návratu do Sýrie nastoupil na vojenskou akademii a stal se velitelem okupačních sil v Libanonu.

Po smrti otce, jehož režim zavedl v zemi až fanatický kult osobnosti, se stal prezidentem. V referendu ho tehdy oficiálně podpořilo přes 97 procent voličů. Podobnou podporu vykazoval i v době, kdy proti němu bojovala většina Syřanů - v posledních volbách v roce 2021 hlásily úřady Asadovo vítězství s 95 procenty získaných hlasů.

První velkou krizi režimu zažil v roce 2005, kdy byl v Libanonu zavražděn premiér Rafík Harírí. Spekulovalo se o tom, že ho měla na svědomí syrská tajná služba, vyšetřování ale později ukázalo spíše na hnutí Hizballáh, věrného Asadova spojence. Syrský režim se tehdy ocitl pod mezinárodním tlakem a byl nucen ukončit okupaci Libanonu.

Když pak v roce 2011 začala v Sýrii revoluce, zasáhl režim s nebývalou brutalitou. Několik teenagerů, kteří nastříkali na zdi protiasadovská hesla, zajala a mučila tajná služba. Na následné masové protesty po celé zemi odpovídala vláda terorrem.

Některé opoziční organizace, jako například Syrská organizace pro lidská práva (SOHR), viní Asadův režim i z prvotní spolupráce s teroristy z Islámského státu, například při předávání vlády nad Palmýrou. Asad se podle jejích zpráv dlouho soustředil na boj proti sekulárním povstaleckým skupinám a úmyslně nechával vyrůst Islámský stát, aby posléze mohl dát Západu na vybranou, zda chce spíš jeho režim nebo džihádisty.

SOHR v roce 2019 odhadovala počet usmrcených v režimních věznicích na 128 000 a počet umučených na 14 tisíc. Snímky umučených vězňů se objevily i na výstavě v budově Valného shromáždění OSN díky zběhlému fotografovi vystupujícímu pod pseudonymem Caesar. Jeden z autorů mezinárodní zprávy, která o mučení v syrských věznicích vznikla, přirovnal tamní praktiky k holokaustu.

Navzdory tomu se těsně před svržením zdála Asadova pozice lepší než před několika lety - pod vlivem Spojených arabských emirátů začaly jednotlivé arabské země normalizovat vztahy se Sýrií a Asadův režim byl opět pozván na zasedání Ligy arabských států. Podobné tendence se objevily i v Evropě, přehodnocení vztahu k Sýrii žádala letos v červenci i skupina osmi států, mezi nimiž nechybělo ani Česko.