Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Říká vám něco jméno profesora Ernsta Bodnera? Mladší už nejspíš nemají šanci, ale starší čtenáři by si mohli vzpomenout na šedivého, elegantního muže, který na konci devadesátých let operoval prezidenta Václava Havla. Poté o jeho zdravotním stavu několik týdnů informoval českou veřejnost. Tento chirurg z Innsbrucku a také jeho český kolega, primář Ilja Kotík, tehdy nasadili laťku v disciplíně informování o zdravotním stavu veřejných osobností hodně vysoko.
Později přišla další onemocnění Václava Havla, jiná konzilia a jiní lidé v jejich čele. Informovat o zdravotním stavu prezidenta bylo především společensko-politickou prestiží. Podle toho to také vypadalo. Vzpomínám si, jak jsem člověku, který měl vystoupit před novináře, vysvětloval totéž co medikům ze třetího ročníku. Konec mé krátké přednášky tehdy orámoval větou: „Počkej, to na mě nesmíš tak rychle.“
Ano, musel jsem začít znovu. A pak se jen bát, aby to při rozhovoru s novináři celé nepopletl. Ono nedělat léta medicínu, a přitom se tvářit, že ji děláte, může skončit velkým fiaskem. Ale byla to především politická figura, a tak jí ten risk nejen tehdy, ale i celá léta poté stál za to – a také podivuhodně procházel.
Po více než dekádě přišel na řadu jiný prezident s jinými potížemi a jiné konzilium. Prezident s volným výkladem zákonů i pravidel, a to i těch týkajících se jeho vlastní životosprávy, se dostal do velmi vážného stavu. Jeho mluvčí namísto informací psal na sociální sítě výňatky z žalmů. Ale naštěstí tehdy k veřejnosti promlouval i profesor Zavoral, který je ve svém oboru velmi respektovaným odborníkem. Znovu se ukázala platnost banálního pravidla, že lidé mají dělat to, co umí, a mluvit o tom, čemu rozumí.
Před dvěma týdny jsem si na to všechno zase vzpomněl při referování o zdravotním stavu nejvýznamnějšího muže Slovenska, na něhož byl spáchán atentát. K mikrofonu před nemocnicí, z níž opadává omítka, přišel sportovně vyhlížející muž v upnutých kalhotách a značkovém tričku s krátkým rukávem. Vzděláním právník, povoláním politik, momentálně ve funkci ministra obrany. Byly tedy splněny snad všechny předpoklady k tomu, aby se právě on právě k této nesmírně citlivé záležitosti v této citlivé chvíli nevyjadřoval.
Na rozbitém chodníku nedaleko vypuštěného bazénku dal Robert Kaliňák nejprve průchod svým emocím a pak informoval o zdravotním stavu postřeleného premiéra. Skoro to vypadalo, že i on je součástí týmu, který premiéra vytahuje z bryndy.
Mimochodem, při jeho dalším projevu mu stál za zády člověk neodbytně připomínající postavu policisty z Hřebejkových Pelíšků. Zřejmě si vzpomenete. Toho, který měl rozkaz, že „muž s koženou brašnou nesmí projet za žádnou cenu“. Nevím, zda je náhoda, že se jednalo o slovenského policejního prezidenta.
Se vším respektem k národu, který, snad podobně jako většina Čechů, považuji za nám nejbližší, musím konstatovat, že to nejen po obsahové, ale rovněž po formální stránce byla velmi smutná podívaná.
A pokud bychom se neposunuli na východ jen o pár set, ale třeba o dva tři tisíce kilometrů, dostali bychom se do země, v níž se o zdravotním stavu prezidenta nereferuje nikdy, protože železný muž v čele nikdy nestoná. Kdyby kdokoliv o čemkoliv náhodou zapochyboval, pak může zmizet anebo za nejasných okolností zemřít ve vězení.
Ačkoli jsme součástí jednoho světa, a částečně i jednoho kontinentu, tak politické, kulturní a nejrůznější socio-ekonomické faktory nás velmi odlišují. Zmíněný profesor Bodner byl v tomto smyslu součástí jiného světa, než je slovenský ministr Kaliňák. A ten zase, doufejme, patří do jiného světa než vládnoucí klika v Kremlu.
Až tedy v budoucnu bude o zdravotním stavu významné osobnosti zase informovat někdo, kdo dané věci vůbec nerozumí, pak si můžete představit, že si zřejmě právě před chvílí psal některá proklatě složitá slůvka na papírek. Rozumět jim sice nemusel, ale šlo o to, aby je aspoň správně vyslovil.
I tak může vypadat zdánlivě nenápadný rozdíl mezi Východem a Západem. A nyní jde jen o to, kam chceme patřit.
