Článek
Patřím ke generaci, která měla mnoho důvodů zamilovat si Spojené státy. Po roce 89 se otevřely hranice, a kdo chtěl, ten náhle mohl. Cokoliv. A mezi to cokoliv patřilo i požádat si o studijní pobyt ve Spojených státech a sehnat si k němu podporu. Tu moji zaplatili Američané, které jsem ani neznal. Následoval zázrak prvního letu přes Atlantik a pobyt v USA.
Už tehdy jste tam mohli kritizovat mnohé, ale ve srovnání s Českou republikou to byla pro mladé a odhodlané lidi země zaslíbená. Navíc tam člověk cítil, že od nynějška jsme součástí jakéhosi globálního Západu a ten se od nám známého Východu liší úplně ve všem. Negativní dějiny jako by zdánlivě měly skončit.
V USA jsem byl později mnohokrát a mnohému jsem se od tamních kolegů naučil. Popravdě, k nim člověk vzhlížel asi podobně jako mladší sourozenec k tomu staršímu. Nyní, když se západní svět tak mění, si opět uvědomuji, jakou ohromnou sílu mělo tehdy jméno Václava Havla nebo americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové. Česko bylo na výsluní a mělo lídry i zastání.
Od přelomu století jsme se přes všechny vnitřní spory vyvíjeli skoro až překotně a hospodářsky jsme doháněli i některé staré členské země EU. Jenže ta začala podivně lenivět a extrémně se byrokratizovat. Dobrý byl ten, kdo dobře mluvil, vymýšlel regulace a ještě přitom stavěl vzdušné zámky. Pokud přišel problém, pak si Evropa (stejně jako USA) zvykla si na jeho řešení půjčit.
Bezpečnost založená na cizích vojácích, levné suroviny z Ruska a především báchorky z úst unijních představitelů mi rok od roku začaly čím dál více připomínat rozpor mezi slovy a realitou, stav tolik známý ze socialistického dětství. Z člověka nadšeného pro EU se pomalu stával euroskeptik, avšak nikoliv kvůli ideji samotné, tu považuji naopak za výbornou, ale pro pocit naprosté odtrženosti unijních špiček od reálného světa, který znám a žiju.
Skutečný úpadek jsem pak začal pociťovat v covidové době, kdy státy nebyly schopny ani ochotny koordinovat své politiky. A následně ještě více při vyjednávání s agresivním Ruskem. Vladimir Putin rozumí pouze síle, a proto si z evropských vůdců nikdy nic nedělal. Slovo vůdci bych měl spíše škrtnout, protože tolikrát vzývaný leadership jsem v evropských strukturách nikdy neviděl.
Ztráta důvěry v napohled neschopné prodemokratické politiky vytlačila voliče k populistům. Ti již vládnou, nebo budou vládnout, v mnoha evropských zemích a jejich jednoduchá hesla sklízí úspěch, jenže ani to zatím k probuzení Evropy nevedlo.
Snad by jím mohla být politika Donalda Trumpa a jeho blízkých spolupracovníků, kteří spoustu evropských nešvarů vidí, popisují a bohužel i využívají. Starejte se konečně sami, zní jeho vzkaz Evropě, a ta se tváří překvapeně, uraženě a bezradně. Přitom by za takovou lekci měla Trumpovi ještě poděkovat.
Horší je, že se americký prezident rozhodl legitimizovat Putina. To je políček, který s ohledem na naši historii budeme jen obtížně vstřebávat. Putin nepatří do Bílého domu, ani do společnosti zemí G7 nebo G8, dle toho, jak je chcete nazývat. A Trump by si za pomoc Ukrajině neměl říkat o její nerostné bohatství. Je to samozřejmě pouze věc pohledu, ale USA tím ukazují pouze svou horší tvář. A pohled to pěkný není – úplně jiný než v devadesátých letech.
Západ se drolí každým dalším společným setkáním, ač veřejně proklamuje opak. Hrozby jsou přitom zřejmé na všech stranách. Jen namátkou si představme: pod vedením kancléře Merze zavře Německo hranice, což se postupně rozšíří do celé Evropy a bude konec Schengenu. Populistům dále poroste podpora a slabost demokratických politiků k nim nažene další voliče. Jenže za dnešním nacionálním populismem už číhá jen fašismus.
Evropští migranti se budou dále radikalizovat a nebezpečí na evropských ulicích opět poroste. Komu to asi přinese další voliče? Evropské země budou pod vedením svých čelních představitelů šetřit na výdajích na zbrojení, přičemž verbálně se budou bít v prsa a Ukrajině budou slibovat svou vojenskou neústupnost. Ta bude samozřejmě jen zdánlivá, protože po slovech opět nepřijdou činy. Kdo však třeba u nás zmíní nutnost povinné vojenské služby, bude svými politickými rivaly ukřižován. A tak bych mohl pokračovat dál.
Američané se pod vedením nové administrativy začínají starat jen sami o sebe, a i když se nám to nelíbí, nikdo se jim nemůže divit. A Evropa klopýtá a hledá kohokoliv s alespoň částí Trumpova lídrovství. Ten zatím píše dějiny, ale bohužel jinak, než by se nám líbilo.
Trump 2.0 pohledem komentářů Seznam Zpráv:
Donald Trump v Bílém domě podruhé - a ještě hlasitěji.
