Článek
Rozhlasová stanice Hlas Ameriky znamenala před čtyřiceti nebo padesáti lety něco zcela výjimečného. V určitém věku jsem téměř každý večer ležel v posteli a na sovětském rádiu značky Riga jsem tuhle stanici v tichosti dětského pokoje poslouchal. Bylo to asi podobné, jako by pro dnešní generaci bylo vysílání z Měsíce nebo spíš z Marsu. Můžete si o tom snít, představovat si to, ale nikdy, opakuju nikdy (!) to neuvidíte a na vlastní kůži nezažijete.
Předchozí odstavec je jasnou generační reminiscencí. Nic podobného nemohl jeden z největších vizionářů současnosti, Elon Musk, zažít. Na životní cestě mezi Jihoafrickou republikou, Kanadou a Spojenými státy nikdy nenarazil na překážku ve svobodném chování nebo vyjadřování. Jinak těch překážek potkal mnoho a mnoho jich také překonal. V posledních letech však rovněž dokazuje, že neví, kde končí hranice jeho talentu a začíná svět jeho zkresleného myšlení. Ta hranice je tenká, možná fluidní, a Muskovi při jejím překračování hrozí, že se z bývalého globálního vzoru mladé generace stane nenáviděným oligarchou. To vše se může stát.
Mezitím zmizí jedno rozhlasové vysílání financované z amerického rozpočtu a důvody, jež k tomu povedou, budou pro Muska nebo jeho prezidenta zcela logické. Velké výdaje, levicový podtext a zbytečné dráždění východních autoritářů. Trump si své úspěchy a zisky představuje jinak než v šíření idealistických myšlenek o demokracii. Jeho svět má čistě transakční charakter. Něco za něco. Mír za nerostné bohatství a přítomnost amerických firem na Ukrajině. Americké občanství za pět milionů dolarů. Mohl bych pokračovat, ale současně bych tím jitřil rány těch, kteří Spojeným státům věřili, že v současném světě mají nejen roli spravedlivého policajta, ale i hlavního zastánce západních hodnot.
Zdá se však, že nemají. To Evropa má k původním západním ideálům blíže, jenže… Evropa nyní trpí desítkami chorob z pohodlnosti a komfortu. Je to stejné jako v kardiologii. Různé části světa si takovým specifickým obdobím procházely už od šedesátých let minulého století. Pokaždé, když zbohatly, objevila se ateroskleróza a její komplikace, které se staly hlavní příčinou úmrtnosti bohatnoucí populace. To jsou ty infarkty, srdeční selhání a cévní mozkové příhody, které tak dobře známe. A stejně se to nyní má i s Evropou. Má svou specifickou nemoc z bohatství, komfortu a hlavně pohodlnosti. Na místech určených pro lídry sedí úředníci a tolik potřebný motor hospodářství ve formě mladé generace tvoří lidé s jinou představou o pracovním nasazení, než měli jejich rodiče.
A tak se nakonec dvě vize o fungování západního světa střetnout musely. Ta americká nyní škrtá výdaje a chce ušetřit biliony, aby ji bezprecedentní dluh už tolik nezatěžoval. Evropa se budí ze snu, v němž si žila částečně na americký účet. Zatím se však neprobudila úplně, protože na vše nepříjemné si chce půjčovat a o uskromnění se nemluví vůbec. Neumí to. Vlastně by to uměla, ale někdo z lídrů by to musel nejprve deklarovat a později realizovat. Takové politiky ale v dnešní Evropě nenajdete.
Nám starším připadá logické, že součástí západního světa by mělo být i vysílání Svobodné Evropy (Asie) nebo Hlasu Ameriky. Je to však jen vzpomínka na staré časy. Pokud by ho Evropa opravdu chtěla, pak si takové vysílání pořídí. Podle mne však brzy zjistí, že nám samotným není jasné, čí zájmy by vlastně mělo hájit. Více německé nebo francouzské? Nebo třeba polské a české? Ne, na tom bychom se neshodli stejně, jako jsme se dosud nebyli schopni domluvit na formě evropské spolupráce a naší vlastní budoucnosti.
Rád bych se mýlil, ale rádio, jež by se třeba mohlo jmenovat Hlas Evropy, nejspíš nevznikne. My sami totiž hledáme svou identitu a výrazem našeho zmatku je i současný stav Evropské unie a její nejasné směřování. Rozhlasová stanice šířící naše vize do nesvobodného světa by nám velice slušela. Úplně nejdřív bychom ale museli vědět, jaké názory vlastně sami máme.
